• Menu
  • Menu

Mexiko – USA – výlet tam a zase zpět

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Mexiko » Mexiko – USA – výlet tam a zase zpět

Když jsem pobývala delší dobu v USA, konkrétně v Arizoně, měla jsem Mexiko skoro na dohled. Lákalo mě to, ale dlouho mě odrazovalo to šílené papírování. Nakonec jsem se rozhodla, že to risknu bez příslušných povolení a budu jen doufat, že mě pak pustí zpět do USA.

Mexiko, Sonora

V pátek odpoledne jsme vyrazili s přáteli směr Mexiko. Cíl byl jasný – slavné Rocky Point, neboli Američany vyhledávané letovisko v blízkosti arizonských hranic. Jelikož jsme vůbec netušili, co nás v Mexiku čeká a člověk si vždy představuje jen to nejhorší, rozhodli jsme se, že raději přenocujeme v blízkosti hranic, ale na arizonské straně. Vybrali jsem si přírodní rezervaci Organ Pipe Cactus Monument. Překrásné místo oslavující život a krajinu sonorské pouště. Jako obvykle jsme stavěli stan v noci. Bylo krásné teplé počasí a my si našli krásné tvrdé vybetonované místečko určené ke stavbě stanu v úplně vylidněném kempu, ani správce už tu nebyl. Byli jsme tu naprosto sami, kolem nás jen ticho, tma a hvězdná obloha a divoká sonorská poušť, kterou nerušilo žádné světlo okolních měst, protože tu žádná okolní města nejsou.

Arizona - Organ Pipe National Monument

Teprve ráno, když nás probudili silné sluneční paprsky, jsme zjistili, jak je to tu nádherné, všude jen samé kaktusy a těch druhů, úplné pohlazení pro oko.

Po snídani jsme konečně vyrazili do vysněného Mexika. Hranice jsme překročili ve městě Sonoyta. Čekalo nás velké překvapení, dálnice zde byla pouze z písku. Po několika únavných hodinách konečně přijíždíme do Rocky Point, tedy přesněji do města Puerto Penasco. Vůbec zde necítím přívětivou atmosféru mexického města, ale jen lákadlo na americké turisty.

Projíždíme městem a vůbec se nám tu nelíbí, a tak bude asi nejlepší hledat moře, tam nám bude určitě lépe po náročné cestě po rozpálených silnicích. Po chvilkovém hledání jsme se znovu octli na prašné cestě, lemované nádhernými letními vilami přímo vybízející k příjemnému pobytu s výhledem na Kalifornský záliv. Našli jsme vstup na pláž a nadšeně se vrhli do mořských vln, kde jsme strávili několik hodin. Byl již konec září, a tak zde bylo jen několik málo zapomenutých turistů, ale moře bylo opravdu čisté a teplé.

Jelikož všichni prahneme po dobrodružství, rozhodli jsme se, že budeme pokračovat dále, protože víkend utíká velice rychle a my musíme být v pondělí zpět v práci. Bez mapy jsme se vydali více do vnitrozemí. Čekala nás znovu úmorná cesta sonorskou pouští po písečných cestách. Na dálnici pořád přejíždíme ohromné retardéry, které nás skoro zastavují a na jednom z nich na nás čeká skupina potulných prodavačů, kteří využívají pomalé rychlosti projíždějících aut a nabízejí zboží všeho druhu, asi nejčastější surovinou je velikánský trs chilli papriček.

Vidíme město na ceduli je nápis Caborca. Začíná se pomalu stmívat a my nemáme vůbec ponětí, kde dnes budeme spát. Z města máme trochu strach a z místní hygieny ještě větší a tak si vybíráme nejdražší motel ve městě Posada del Desierto. Nádherný motel s bazénem a prostornými pokoji nás opravdu zaujal. Vcházíme dovnitř a žasneme, 3 mramorové koupelny, salónek a dvě obří ložnice nás mile překvapili. Ale horší byl pohled na zem, kde bylo spousta čerstvě udušených švábů…. obsluha nám pouze oznámila, že to je naprosto normální. Holky si šly dát sprchu a já objevila ohromného švába, jen tak kráčejícího si přímo přes mojí postel. Rozhodla jsem se, že to raději před ostatními zatajím, aby měli aspoň oni klidnou noc. Po sprše jsme vyrazili do města a v pouličním bufetu si objednali burritos s grilovanými halapenos a já, i když mám „plechovou hubu“ jsem myslela, že shořím, tak jsme šli hasit žízeň pořádnou tequillou. Poté jsme objevili místní klub s živou hudbou a k tomu si dali sklenici pořádné Margherrity. Báječný večer. Ráno jsme si chtěli užít typickou mexickou snídani, a tak jsme chvilku pátrali, až se před námi objevil ten nejzapadlejší „pajzl“ jaký jsem kdy v životě viděla. Rozhlédli jsme se, co si lidé kolem nás dávají. Zvítězila Coca Cola a „tacos“.

Pomalu jsme pokračovali k arizonské hranici a zastavovali se v každém městečku, které jsme cestou potkali, pozorovali místní život na rušných náměstíčkách, prohlíželi si krásné kostely. Velice mě zaujalo měst Magdalena de Kino. Nad městem se tyčí krásný nedostavěný kostel, ke kterému jsme se vydali. Kouzlo kostela bylo v jeho strohosti. Žádná omítka, žádné sklo, žádné barvy. Vnitřek kostela byl snad ještě skromnější, čistá cihla a několik dřevěných židlí. Bylo vidět, že kostel je používán, ale zrovna zel prázdnotou. Rozhodli jsme se pro podrobnější průzkum celého kostela. Uvnitř jsou celkem 3 patra a do toho nejvyššího jsme vylezli jen díky zapomenutému polorozpadlému žebříku, kterému chyběly jednotlivé šprycle. Když jsem se konečně vyšplhala až do nejvyššího patra, zkameněla jsme úžasem. Přede mnou se objevilo ohromné rozetové okno s dech beroucím výhledem do okolní krajiny.

Mexiko, Magdalena de Kino - rozetové okno

Naší poslední zastávkou bylo Nogales. Město napůl americké a napůl mexické. Z našeho Tusconu je to jen pouhá hodinka, proto se Američané jezdí za levným pitím, hazardem a podobnou zábavou. Město je uzpůsobeno tak, že je průjezdné směrem do USA pouze po hlavní příjezdové komunikaci, všude kolem jsou jen příkopy a okolní silnice jsou naschvál překopané. Vystáli jsme si asi 2 hodinovou kolonu, abychom se dostali do centra města. Konečně jsme se tam dostali a zaparkoval u správní budovy. Ještě jsme ani nevylezli z auta a už u nás byla skupina Mexičanů, která chtěla úplatek za parkování. Raději jsme souhlasili, abychom nenašli naše auto rozbité a vydali se do města. Prošli jsme si město a na večerních hodinách se rozhodli k návratu do našeho amerického domova. Chtěli jsme se napojit do kolony, čekající na průjezd státní hranicí, ale policistka nám striktně ukázala, že musíme znovu projet centrem města a znovu se napojit na úplný konec kolony, která byla ještě delší než v odpoledních hodinách. Auta se přímo plazila a já začala mít sevřený žaludek a doufala, že nebude na hranicích problém s nevyřízenými papíry, které by mi mihly znemožnit návrat do USA. Ostatní měly vše v pořádku, tak jsme mohla jen doufat, že by mi v případě nějakých problému sehnali pomoc na americké straně.

Když na nás konečně přišla řada, podali jsme celníkovi pasy, zodpověděli dotěrné otázky, kde jsme byli, co jsme tam dělali, kam jedeme, kde bydlíme, kde pracujeme,…. pak následovala otázka, zda mluvíme španělsky, což kromě několika frází nikdo z nás neuměl. Odpověděli jsme po rpavdě, že ne a celník nás bez dalších komplikací pustil zpět do USA.

Andy
Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *