Ráno jsme si daly rychlou chůzí asi půl hodiny pěšky ke katedrále na Pizza Duomo, protože holky měly na devátou hodinu rezervovanou prohlídku (15 EUR). Já jsem si katedrálu a střechu prošla před dvěma měsíci, takže jsem na ně počkala venku. Bylo fajn, že na náměstí ještě nebylo moc lidí, stejně tak v Gallerii Vittorio Emanuelle II bylo prázdno, takže jsem se v klidu zatočila na býčích varlatech (mozaika býka v dlažbě), což prý přináší štěstí.
Když se holky vrátily z prohlídky, jely jsme metrem do stanice Lodi, odkud to bylo cca 15 minut pěšky do kavárny Bar Luce (2, Largo Isarco), která je inspirovaná klasickými bary Milána v 50. a 60. letech 20. století. Je navržena americkým režisérem Wesem Andersonem. Nábytek a výzdoba jsou poctou typickému designu milánské kavárny z poloviny století, zatímco strop připomíná klenutou skleněnou střechu Galleria Vittorio Emanuele II v Miláně.
Po snídani jsme se rozhodly navštívit i samotnou Fondazione Prada, jejíž je kavárna součástí. Za 15 EUR jsme si prohlédly několik expozic – ne každému umění jsme rozuměly, ale celkově se nám to moc líbilo, stejně jako moderní liduprázdné okolí galerie.
Protože jsme dostaly hlad, vrátily jsme se metrem na Piazza Duomo – tentokrát už tady byly davy lidí a Galerií Vittorio Emanuelle II jsme se skoro nemohly prodrat. Ještě jsme se jednou všechny tři zatočily na mozaice a přesunuly se kolem budovy La Scaly do čtvrti Brera, kde jsme si v jedné z mnoha přeplněných restaurací daly oběd. Když jsem tady byla v srpnu, byly tyhle postranní uličky úplně prázdné, ale teď praskaly ve švech.
Kolem hradu Sforzecso jsme došly zpátky na apartmán, kde jsme si daly dlouhý odpočinek před tím, než jsme se vydaly do čtvrti Navigli. Tady jsme si daly drink včetně aperitivos (drobné občerstvení) a v 19:30 hod. jsme zašly do Back Door 43 (43 na Ripa di Porta Ticinese) – nejmenšího baru na světe, kde jsme měly rezervaci (rezervace je za 15 EUR na osobu, ale v té ceně vám pak dají drink). Bar má velikost 4 m2 včetně koupelny. K dispozici jsou pouze tři stoličky. Většina zákazníků nakupuje nápoje přes malé okénko, přes které vidí barmanovy ruce a nic jiného. Bar využívá každý čtvereční centimetr svého prostoru jako ve skříni. Od podlahy až ke stropu se v dřevěných lékárnických policích nachází alkohol, různé bylinky, květiny a tinktury. Na hácích lemujících stěny visí hrnky. Mezi lahvemi jsou esoterické předměty, které připomínají kabinet kuriozit, jako jsou schémata horkovzdušných balónů a starožitné lupy. Strop je vytapetován starou mapou. Každý drink se podává do jiné skleničky a menu je jen nakreslené. V baru hrála španělská hudba a atmosféra byla opravdu kouzelná. Naštěstí je rezervace možná jen na jednu hodinu, protože jinak bychom tady asi za drinky utratily docela hodně peněz. S posledním jsme už musely jít ven, ale to nevadilo, protože i tohle postávání u řeky bylo moc fajn.
Domů jsme šly kolem řeky, kde na náplavce seděly hloučky lidí a pobíhaly nutrie.
Předpověď se vyplnila do puntíku a v noci začalo pršet. V Milaně už nás nic nedrželo, tak jsme se rozhodly udělat si výlet vlakem k jezeru Maggiore. Jely jsme metrem na hlavní nádraží, kde jsme si koupily lístky na vlak v automatu na cestu do města Arona a hned i na cestu zpět na letiště Malpensa s tím, že jsme věděly, že budeme muset přestoupit v městečku Busto.
Po nákupu lístků jsme zašly na snídani do Mercada, kde jsme první den večeřely. Naštěstí nám včas došlo, že náš vlak do Arony nejede z hlavního vlakového nádraží, ale z nádraží Porta Garibaldi. Sešly jsme tedy opět do metra a kolem 11.30 hod. jsme odjížděly do Arony. Cesta nám zabrala cca hodinu.
V Aroně jsme zjistily, že vlak, kterým jsme měly jet zpátky, je zrušený, takže jsme se dohodly, že pojedeme už o půl hodiny dřív.
Bohužel začalo opravdu hodně pršet a na procházku po městě to tak nebylo ideální. Hned u nádraží nás ale zaujala restaurace na lodi, kam jsme zašly na oběd. Byl tam sympatický číšník, který nám vysvětlil, že ačkoli jsme na severu Itálie, tak na lodi jsme na jihu v Apulii, takže jídlo i víno pochází právě z jihu. Líbila se nám atmosféra, jídlo i víno nám chutnalo, takže jsme tady strávily dvě příjemné hodiny.
Vlakem jsme z Arony odjely do Busta, ale tady nastal problém. Nejen náš navazující vlak, ale i ty další byly zrušené. Nádražák nám posléze vysvětlil, že je v Miláně stávka a na letiště už dnes nic nepojede. Autobusy prý v neděli nejezdí. A taxíky jsou všechny odjeté pryč. Nevypadalo to pro nás moc dobře, ale poprosily jsme o číslo na taxi službu a podařilo se nám jednoho taxíka telefonicky objednat, i když jsme na něj musely docela dlouho čekat.
Spolu s námi čekalo na nádraží dalších cca 10 lidí, takže jsme jednoho spolucestovatele (starší Australan) vzaly k sobě do auta – taxikář na nás i tak hezky vydělal, protože každému naúčtoval 15 EUR. Ale dostal nás do Malpensy a to bylo nejdůležitější. Na letišti jsme měly ještě celkem dost času, takže jsme si sedly do kavárny, holky si daly poslední dvě sklenky vína (já už si to nemohla dovolit, vzhledem k tomu, že jsem z Prahy musela řídit) a po osmé večer jsme už s Wizzair odlétaly domů.
Přidat komentář