Přechod pohoří Adamello 6

Monte Adamello 3554 m

Budíček ve 4, tak to je krutý, snídaně už je pro nás nachystaná, a celá chata ještě spí, dnes na Adamello vyrážíme jen my. Jirka je unavený z předchozího dne, ztrácíme tedy již druhého člena naší výpravy, který si udělá nějakou lehčí túru v okolí chaty. Klasická snídaně suchar, máslo, marmeláda nezklamala k tomu hromada čaje a kávy a může se ještě s čelovkami vyrazit na dnešní dlouhou túru na vrchol.

Jdeme krásnou krajinou a pomalinku se nám rozednívá, zase jsme se roztrhali na rychlejší a pomalejší s tím, že se všichni sejdeme pod vyznačenou ferratou (není to úplně značené jako ferrata, jen jištěná cesta). Pomalu začíná oblíbený náročný terén přes balvany a suť, která nám dává dost zabrat, k ferratě jsou to tak 3 hodiny.

Konečně se všichni scházíme a dáváme malou sváču, já se těším na musli tyčinku, ale po druhém zakousnutí se mi udělá dost nevolno, tyčinku už mi pěkně předkousali moli a je to odporné….

Ferratou pokračujeme celkem pomalu, máme zde i méně zkušenou členku výpravy. Když se konečně vysoukáme nahoru, objeví se před námi úchvatný pohled na čelo ledovce Adamello a z něj vane příjemný dechberoucí chlad. Opatrně scházíme k ledovci a nazouváme mačky.

Čeká mě a pár dalších poprvé. Je to zvláštní pocit slyším pod sebou kubíky tekoucí vody a kolem nás je spousta trhlin. Úplně nevíme dle popisu kudy přesně máme jít, ale v dálce potkáváme dva chlapíky jak jdou už dolů a naším směrem. Tak tedy jdeme správně. Jedna z nás se propadá po pás do trhliny a tak jsme ještě víc opatrní a jdeme rychle přes okraj ledovce pryč.

A jsme na vrcholu

Trochu jsme ztratili cestu na nejvyšší vrchol Monte Adamello a tak volíme trochu drsnější a méně přístupnou cestu, která se nám ale odvděčila překrásným výhledem do druhého údolí (pozorujeme cestu, kterou jsme se sem snažili vydat před rokem).

Ach, ta komunikace

Konečně dosahujeme nejvyššího vrcholu 3554m moje první třítisícovka zdolána. Vyšlo to nádherně. Potkáváme místňáka, kterej nám radí mnohem jednodušší cestu sestupu a za tu jsme opravdu rádi. Kluci to ještě berou malou obklikou, aby se podívali k nedalekému bivaku, jenže pak mají dost problém se k nám dostat a tak nám trochu komplikují sestup. Po ferratě chceme jít zase společně, ale není možné navázat kontakt s klukama, signál není a na píšťalku nereaguji (později nám vysvětlili, že jí slyšeli, ale nepoužili abychom si nemysleli, že jsou v nebezpečí. – tohle musíme pro příště ještě vychytat – zásady správné komunikace ve složitém terénu)-

Blíží se mraky a to nevěstí nic dobrého, nikdo z nás nechce na lanech potkat ani bouřku ani déšť a tak volíme strategii, že nejpomalejší pomalu vyrazí po ferratě domů a ostatní počkají na kluky, popř je půjdou hledat, snad se nestalo nic vážného.

Jdu první a teda trochu mám strach z té cesty, našlapuji velmi opatrně a nervy dost pracujou. Adrenalin stoupá. Naštěstí to netrvá dlouho a objevuje se zbytek osazenstva. Zase jsme všichni a můžeme společně sestupovat dolů. Pod ferratou se domlouváme, že najdeme nějakej pěknej plácek a dáme slibovanou kávičku, kterou jsme raději na vrcholu zavrhli.

Já jdu poslední, trochu mě bolí kolena, cesta byla opravdu dost náročná. Na šutrech mi podjedou nohy a padám na obě zápěstí. Sakra ta bolest je dost nepříjemná a nemůžu použít ani hůlky ani se přidržovat rukama, ty zápěstí mě dost bolí. K tomu se přidává slušnej slejvák, paráda. Takže z kávy nic nebude :).

Docházím kluky, kteří si postavili pěknej a útulnej bejvák a zvou mě na oběd ADVENTURE MENU. Vypadá to lákavě, ale s těma bolavejma rukama chci být co nejdřív dole. Cesta ubývá velice pomalu, chata je sice na dohled, ale ještě je to pěkná štreka. Teď už ale pohodlnou cestou.

Už se nám zase vyčasilo a tak všichni skáčeme do jezera a užíváme si odpolední pohodičku. Dáváme si zasloužené pivečko, hrajeme společenské hry a tlacháme. Už se nemůžeme dočkat večeře, dneska přeci bude pravej českej gulášek