Námořní muzeum MARITIME, Stavanger
Večer letíme zpět do Prahy. Petra psala správci budovy City Housing, kde jsme spaly, zda by jsme si u nich v recepci nemohly nechat zavazadla a vyzvednout si je než pojedeme na letiště. Odepsal, že to není problém a pokoje můžeme opustit až ve 3 hodiny a elektronickou hotelovou kartu pak nechat na pokoji.
Vyjely jsme brzy ráno na Sverd i fjell, vrátily se do centra a pak zašly do Hermetikkmuseum. Za jedno vstupné se nabízela i možnost zajít do Námořního muzea. Jako každý středoevropan, který nemá moře nebo oceán jako součást svého každodenního života, je Maritime museum skvělou příležitostí se trochu přiučit a něco nového se dozvědět. Po zajímavé prohlídce o zpracování ryb a jejich konzervování v Hermetikkmuseum jsme se tedy šly poučit také něco lodích, námořní historii, o životě námořníků, rybářů a o odvětví rybolovu za posledních 200 let.
Vícepatrová budova Maritime museum pochází z let 1770 až 1840. Dříve sloužila jako skladiště v přístavních docích. Dnes je samozřejmě celá bílá. Před vchodem je obrovská stará lodní kotva. Stálá expozice zahrnuje sbírku 7500 námořních artefaktů, 350 obrazů, 600 map a fotografií. Muzeum vlastní a provozuje dvě starší plachetnice, Anna af Sand z roku 1848 a Wyvern z roku 1896.
Stavangerská flotila plachetnic
V přízemí, kde je i malá prodejna suvenýrů, jsou vystaveny exponáty zaměřující se na počátek rybolovu sleďů podél pobřeží Rogaland v roce 1808. Sledi jsou velmi chutní, hodí se k uzení, smažení, grilování, ale především k nasolení nebo naložení. Stavanger se díky hojnosti ryb stal jedním z největších námořních měst v Norsku. V roce 1870 již mělo město více než 600 plachetnic, které se plavily po všech oceánech. Stavangerská flotila plachetnic zaměstnávala více než 5000 námořníků z města nebo jeho blízkého okolí. Mapa hned u vchodu znázorňuje obchodní trasy mezi Amerikou, Asií a západní Evropou.
Historie
První patro se věnuje historii loďařství z dob dřevěných plachetnic, tesařství, nýtování a práci v docích. Jsou tu nejen makety plachetnic, ale součástí je historie od malých dřevěných lodí k plachetnicím a později k velkým zaoceánským lodím. Za zmínku stojí i část interiéru lodi a obchod se smíšeným zbožím z roku 1910. Hned u obchodu je i stará pošta a dost úsměvný zeleninový stánek. Trochu sem nezapadal. Další část 1. patra je vlastně byt přibližně z let 1900-1910 Skládá se z obývacího pokoje, jídelny, domácí kanceláře a kuchyně s komorou.
Rejdařská kancelář firmy Monsen
V druhém patře je autentická rejdařská kancelář rodinné firmy Monsen. Firma, která byla v provozu 165 let, přenechala muzeu tento unikátní interiér.
Výroba a opravy námořních jachet
Třetí patro je až pod střechou v podkroví a ukazuje výrobu a opravy námořních plachet. Zařízení interiéru je opět vybaveno původními dílnami. Před třetí hodinou jsme už byly u našeho domu a chtěly jsme si rychle zabalit a dojít si někam na oběd. Bohužel nám nefungovala vstupní karta. Správce nám sice dovolil zůstat déle, ale nepřekódoval nám vstupní kartu. Pršelo a jako zmoklé slepičky jsme zoufale stály před domem. Petra volala správci, řekla mu že spěcháme na letiště, ale měl čas až za hodinu. Hned vedle Apartmánů byl egyptský fast food, kam jsme se šly naobědvat a čekaly na zaměstnance City Housing až nám otevře. Petra byla tak rozčílená, že dohoda se správcem neklapla, že si objednala jen čaj. Než jsme se usadily, ptala jsem se obsluhující slečny arabského vzhledu, zda se u ní dá platit kartou. Kývla, že ano a tak jsme si daly oběd. Když došlo na placení, chtěla jen hotovost. Naštěstí Linda měla větší hotovost a Petra s Evou vysypaly poslední drobné. Vyšlo nám to, ale měly jsme to na „halíř“, kdyby Petra měla také oběd, musely bychom zaběhnout do města.
Mezipřístání v Kristiansandu
Správce dorazil, omlouval se a během pár minut jsme měly zabaleno. Z centra jsme jely na letiště. Odbavily se na let se stejným číslem letu OK 450. Tentokrát let nebyl přímý, ale měly jsme mezipřistání v norském městě Kristiansand. Pár lidí vystoupilo a pár nastoupilo. Než cestující nastoupili, dělala se přísná identifikace zavazadel. Ještě dalších 15 minut jsme čekali na ploše, protože někde na trase byly silné bouřky. Cesta tam nám zabrala hodinu a půl a cesta zpět více jak tři hodiny. Během letu jsme dostali pytlíček se slanými sušenkami a pití. No nevadí, hlavně že jsem měla denní tisk a po cestě jsme s Petrou luštily křížovky. Seděly jsme ve 3. řadě, což je běžně business třída, ale tentokrát z ní udělali ekonomickou. Prostřední sedadlo, kde seděla Petra, mělo opěrátka tak blízko u sebe, že si sotva sedla, a to má pozadí jako dva kmínky.
Náš výlet do Stavangeru byl nádherný, město a okolní příroda má hodně co nabídnout. Jediný problém jsou víkendy, že je hodně míst zavřených, nebo mají jen krátce otevřeno. Což je fantastické pro Nory, ale špatné pro turisty, kteří na to nejsou připraveni. Jedna z nejbohatších zemí na světě nemusí pracovat o víkendech a mohou se věnovat rodinám a přátelům. Trochu mě také mrzelo, že pro našince je Norsko hodně drahé a nezašly jsme si na nějakou místní specialitu do restaurace. Místo toho jsme skončily v McDonald’s a arabském fast foodu.
Přidat komentář