O Rakiuře
Stewart Island (maorsky Rakiura) je s rozlohou 1746 km2 třetí největší ostrov Nového Zélandu. Nachází se zhruba třicet kilometrů jižně od Jižního ostrova a má okolo 400 stálých obyvatel – většina z nich žije v jediné vesničce, Obanu. Zbytek ostrova je neobydlený a pokrytý hustým deštným pralesem. Zhruba 275 dní v roce tady prší.
Na ostrov se dá dostat dvěma způsoby – buď letecky z Invercargillu (zpáteční letenka zhruba 220 NZD) nebo katamaránem z Bluffu (zpáteční jízdenka 148 NZD). My volíme druhou možnost, tedy jet katamaránem. Pokud trpíte mořskou nemocí, zkuste se této variantě vyhnout. Ve Foveauxově průlivu, který loď překonává, nejsou několikametrové vlny výjimkou. Ani nás tento adrenalinový zážitek podobný horské dráze nemíjí. Při zpáteční cestě loď střídavě mizí ve vlnách a palubu kropí voda. Jaká to byla úleva, když jsme konečně z rozbouřeného oceánu vpluli do přístavu! Ale vraťme se na začátek.
Cestou necestou aneb jaké jsou možnosti
Do Obanu přijíždíme okolo šesté hodiny večerní. Jsme natěšeni, čeká nás 10denní trek okolo severozápadní části ostrova, tzv. Northwest Circuit. Měří 125 kilometrů, což je na 10 dní docela příjemná délka, nejnáročnější je terén. Cesty místy mizí v zarostlém pralese, sem tam se propadneme po kolena do bahna, stezka vede neustále prudce nahoru nebo dolu. Na Stewart Island jsou treky ještě dva – 3denní Great Walk Rakiura Track, který vede po špičkově upravených cestičkách a je tak vhodný úplně pro všechny (chodí ho i rodiny s dětmi). Další trek, Southern Circuit měří 72 kilometrů a jeho terén bude obdobný jako námi zvolený Nortwest Circuit (NWC). Na všech trecích jsou pěkné huty, které jsou od sebe vzdáleny vždy zhruba 12 kilometrů.
Trek Northwest Circuit
První večer jdeme dvojúsek, přeskakujeme Port William Hut, který je společný pro Rakiura Track i NWC. Jedná se o Great Walk Hut, proto byla potřeba rezervace místa, kterou jsme nestihli udělat. V momentě, kdy jsme Stewart Island plánovali bylo již plno. Naše kroky tedy vedou až na další, Bungaree Hut, kam přicházíme okolo půlnoci. Vyčerpaní, ale šťastní.
Další dny probíhají víceméně podobně. Brzy ráno vyrážíme na trek, odpoledne topíme v kamínkách, vaříme večeři, sušíme oblečení. Na začátku treku byly naše batohy opravdu těžké – nechali jsme pár nepotřebných věcí (stan, karimatky, apod.) v Invercargillu, ale zato jsme nesli jídlo pro dva lidi na 11 dní. Z původních cca 20kilových batohů jsme postupně odjídali kilogramy jídla (na začátku jsme měli okolo 15 kg jídla) a ke konci treku už se batoh nosil docela příjemně.
Legendární kiwíci
Pokud se někdo vydá na Nový Zéland, zdá se být skoro povinností vidět legendárního nelétavého ptáka kiwi. Místní ho považují skoro za modlu, sami Novozélanďané si říkají Kiwis. Zkrátka je to symbol. Existuje několik způsobů, jak tuto příjemnou povinnost splnit. Buď můžete zajít do zoo nebo jiného Wildlife centra, vydat se na organizovanou Kiwi tour, tedy hon na kiwíka, anebo se prostě vydat na Stewart Island na vlastní pěst a doufat, že se vám podaří tuhle vzácnou legrační slepičku (za tohle označení by mě místní ukamenovali) zahlédnout.
My jsme měli obrovské štěstí, viděli jsme celkem 7 kiwíků, z toho 6 za světla. Jsou to sice noční ptáci, ale někdy dostanou hlad i během dne a vydají se na lov larev, které svým dlouhým zobákem vyzobávají ze země. Jsou téměř slepí, takže se nám několikrát stalo, že do nás skoro narazili. Vidět kiwíky ve volné přírodě je pro nás úplně tou největší odměnou za náročné brodění se v bahně a prodírání se pralesem.
Recept na nezapomenutelný kiwí zážitek:
1x batoh plný jídla, spacák, 1x lístek na Stewart Island, 1x odhodlání překonat spoustu bahna
1x čelovka pro noční pozorování kiwíků. Po smíchání všech ingrediencí vás čeká zážitek na celý život. Je skoro stoprocentní, že na nějakého kiwíka v pralesích, kterými vede Nortwest Circuit, narazíte. Na Severním nebo Jižním ostrově je to málo pravděpodobné, ne-li nemožné. Za celý trek jsme potkali pouze jednoho člověka, což přidalo na pocitu, že jsme Robinsoni objevující krásy neprozkoumaného pralesa. A to za to stojí, co myslíte?
Foto: Zdeněk Žižka
Přidat komentář