7 dní
Den D, hodina H. Vyhořely nám všechny spolujízdy, takže nakonec jedeme do Innsbrucku se Student Agency. Odjezd z Florence ve 23:00, sraz u pokladny ve 22:30. Pro mě 21:30 (jakoby jste se nikdy nespletli). Po hodině a 8 minutách čekání (Ifča přišla samozřejmě pozdě) kupujeme žvýkačky (=zubní pasta na týden) a vodu. Trošku matrošíme, přehazujeme věci a urovnáváme batohy. Naštěstí se koukám na hodinky. Do odjezdu zbývá jen 5 minut! Rychle popadáme věci a spěcháme na autobus. Čekáme ve frontě jako poslední. Když už jsme konečně na řadě, dva opravdu milí autobusáci po nás chtějí, abychom nějak obalily ostré hrany cepínů. Nic takového s sebou nemáme, takže Ifča běží rychle do trafiky pro noviny. Kupuje dvakrát AHA. Paní jí dává na výběr z několika bulvárních tisků. Ifča jí v rychlosti vysvětluje, k čemu to potřebuje. Paní nechápavě kouká a už nic dalšího nenabízí. Bajvočko obalené cepíny se nakládají. Usedáme na sedadla 45 a 46. A jedém!
Cesta je klidná, až na dva rušivé elementy, které mají potřebu si něco neustále sdělovat (celkem hlasitě) nejen sobě, ale celému autobusu. Končí to napomenutím paní přes uličku: „Vaše příběhy z cest jsou opravdu zajímavé, ale nemohly byste se ztišit? Já bych moc ráda spala!“ Nakonec se i trochu vyspíme na uvolněných dvousedadlech. Žluťáček nás v 7:09 ráno vyhazuje v Innsbrucku. Trošku bloudíme (Ifča), ale brzy zjišťujeme, kudy na hlavní nádraží. Kupujeme lístky a dobíháme vlak v 7:31 do Jenbachu, kde rychle přebíháme na spoj Jenbach-Mayrhofen. Ve vlaku dolaďujeme batohy, svačíme a v Mayrhofenu, což je naše výchozí místo, se ocitáme v krásných 9:06.
Lanovkou na Edelhütte ?
Hned u nádraží pořizujeme mapu a na lavičce před fontánou snídáme croissant s kafíčkem. Zase bloudíme a následujících 45 minut se zoufale snažíme najít cestu k Edelhütte. Možná jsme trapný, nebo až příliš zoufalý, ale nakonec kupujeme lístky na lanovku (12€/os). Děláme chybu, že prodavačkám sdělujeme náš plán trasy – Berliner Höhenweg. Trošku jsme je vyděsily. Oznamují nám, že je tam moc sněhu a je to nebezpečné. Prostě tam nemáme chodit. Tak určitěééé! Jedeme nahoru. Po cestě k Edelhütte potkáváme několik turistů, kteří nám tuto informaci nezapomínají připomínat. Jen dva pánové říkají, že s naším vybavením bychom to měly zvládnout a přejí nám šťastnou cestu.
Za hodinku a půl dorážíme na chatu. Ifča má jasno, chce pivo. Já bych ráda ochutnala limonádu Almdudler, kterou mi doporučila kamarádka. Bohužel nemají. Ještě se ptám na mléko, ale to prý bude až ráno. Nevadí, šérujeme pifko. Ještě studujeme mapu a pak za obdivu všech sedících na terase vyrážíme po sněhem zavátých horách.
Sněhové sračky
Již po prvních třech krocích se propadám do hlubokého sněhu a tíhou batohu se převažuji na záda. Na chvíli ztrácím bezmezný obdiv osazenstva a slyším za zády jejich smích. No nic, dobíhám Ifču a pokračujeme dál. Brodíme se sněhem, a jelikož nikde nevidíme značku, tipujeme to doleva. Po hodině brodění zjišťujeme, že jsme asi jen 50 výškových metrů nad chatou. Stále nevidíme značení, ale alespoň tušíme, do jakého sedla máme jít. Po dalším únavném brodění se ve „sračkách“ (=Ifčin odborný termín pro těžký, hluboký, rozbředlý sníh) konečně vystupujeme do prvního sedla! S úlevou v dáli objevujeme červenou značku. Myslíme, že máme vyhráno, a že už teď půjdeme po cestě, ale začíná padat mlha. Koukáme tedy na mapu a vidíme, že by měla cesta traversovat vlevo pod hřebenem. Bajvočko sestupujeme po kluzkém bahně, trsech trávy, mokrých plochých šutrech a oblíbeném rozbředlém sněhu. Směřujeme tedy kamsi do mlhy. Kdo ví, co se před námi objeví. Asi po půl hoďce si konečně cestička přestala hrát na schovávanou a ukázala se nám (alespoň do dalšího sněhového políčka). I přes mlhu a nepříliš pěkné počasí je docela teplíčko. Sedáme na kámen (já do hov*a), nad námi bečí stádo ovcí. Kámen letí těsně vedle mojí hlavy! Radši nasazujeme helmy a obědo-svačíme buchty s mákem (dostávám sprďáka, že jsem nekoupila povidlový – Neměli!). Během romantického pikniku zkoumáme, kudy vede cesta dál, ale bohužel nám zase mizí pod sněhem, takže jen tipujeme kam dál. Nicméně pokračujem…
Levé nebo pravé sedlo ?
Zase se boříme! Tentokrát cesta vede suťoviskem a chvilku je dokonce vidět značení. Náš tip úplně nevyšel, sekly jsme se jen asi o 500 metrů a dvě sedla. Ovšem závěrečné stoupání do sedla je celkem výživné. Nejprve se za deště zase brodíme sněhem, který přechází v kluzké kameny. Na závěr nás čeká plotna (naštěstí s kramlema) a jako bonus skoro svislá sněhová převěj. Ifča mi doporučuje vyndat cepín, ale já se bojím sundat batoh a tak si musím vystačit s hůlkama (jedna už se mi povedla ohnout, když jsem zapadla do sněhu mezi šutry). Spěcháme, protože se horší počasí a před náma už je jen jedno sedlo (alespoň si to myslíme). Zvládly jsme to, jsme na hřebeni! (ještě ale není konec…) Podél skály se táhne ocelové lano, od něj vede skálo-pěšinka (mokrá jak svi*ě). Zase padá mlha! Zrychlujeme (já moc ne). Za ocelovým lanem nandaváme na batohy pláštěnky. Jelikož se mi pod ní nevejde cepín, předávám ho Ifča, která je z toho evidentně celá nadšená. Snažíme se, co nejrychleji dostat k poslednímu sedlu, ale moc to nejde. Cestou se střídají sněhové plotny a suťoviska převážně s velkýma, mokrýma šutrama. V případě těchto šutrů alespoň víte, kam šlapete. U sněhu už takovou „jistotu“ mít nemůžete. Většinou se zaboříte mezi velké kameny do nějaké díry. Mlha začíná mít barvu mléka, což nám komplikuje jak viditelnost, tak hledání značek. K tomu nám nepomáhá ani sníh, který většinu značení zasypal. Zase nevíme, do jakého sedla jít. Ifča je pro levý, já pro pravý. Ještě nemáme moc nastoupáno k horní (levé) možnosti a tak jdeme omrknout to pravé. Začíná bouřka, hřmí se a mlha stoupá. Ifča sice objevuje značku, ale ve stejnou chvíli, vidíme v dálce pod náma mezi šutry malou chatku. To rozhoduje o změně plánu – sestup k chatě. Padá mlha, hřmí, prší a my se boříme ve sněhu. Viditelnost se zase zhoršuje a chata se nám ztrácí. Myslíme, že alespoň víme, jakým byla směrem, ale vlastně se ztrácíme taky. Všechno nás začíná štvát, vůbec nevíme, kde jsme. Snažíme se tedy najít alespoň relativně rovný plácek pro stan. Upřímně, ve svahu se těžko něco takového hledá. A hle! Ifča vidí „rovné“ místo! A chata! Běžíme! Rychle házíme věci pod střechu. Chata je bohužel zamčená, ale chvilku zkoušíme hledat klíč. Marně. Nevadí, alespoň máme věci v suchu. Stále prší a je mlha. Rychle stavíme stan. Házíme tam věci pak i sebe. Cepíny, helmy a další věci házíme pod chatku. Sundaváme promáčené smradlavé boty a fusekle a dáváme je do předsíňky (zní to velice, ale zase tak velký to není). Převlékáme se do suchého a teplého oblečení, vytahujeme károšky a spacáky a všechno tak nějak přeskládáváme, abychom se vešly.
Luxusní čaj s medem
Víme, že se to nemá, ale vaříme čaj uprostřed stanu (plynový vařič). Dokonce s medem! To je luxus J K tomu dojídáme zbytek bagety, schwartzvaldskou šunku od paní Říhové a jako zákusek rozdrobené kolonády. Pak zalézáme do spacáků a chvilku si povídáme. Ještě jdu hned vedle stanu dolít vodu do potoka. Zuby dnes čistíme žvýkačkou. Kolem 21h usínáme.
na konec cestopisu
Přidat komentář