Výlet do Saudské Arábie začal jednoho stresuplného lednového dopoledne, kdy jsme se s Bářenou snažily přežít vřavu zkouškového. Toho osudného dne mi totiž od Báry přišla nečekaná zpráva:
,Typiko, letenky do Saudský z Budapeště za 2000 i s bagáží!“, Tady, jistě chápete, nebylo o čem. Odepisuju, že okamžitě kupujem, na což mi za pár minut přišla odpověď:
„Adélo, já jsem to koupila! Tpč.“
O Saudské Arábii jsme samozřejmě kromě pár základních faktů nevěděly zhola nic. Ono ani vzhledem k čerstvému otevírání se světu nebylo moc co vědět. Možná až na to, že od roku 2017 tam ženy můžou i řídit a že v roce 2020 země zakázala mrskání (ačkoliv křižování i kamenování je pořád povoleno, tedy alespoň podle toho, co jsem dohledala). Jinak jsme ale vůbec netušily, jak se země staví k cestování, turistům a obzvlášť pak k turistkám našeho ražení (čti snažíc se vyžít se studentskym rozpočtem a vyhýbajíc se turistickým lákadlům).
O pár dní později jsme zařídily víza, která překvapivě přišla okamžitě, a pak naše květnová dovolená upadla v mlhavé zapomnění. Tak trochu. Kolem rodičů, a hlavně pak kolem maminek, jsme pár měsíců našlapovaly trochu provinile, neb jsme se shodly, že je není třeba děsit moc dopředu. A navíc je vždycky lepší přijít s nějakým pozitivním ALE. Jakože hele mami, jedem sice do Saudský Arábie, což Ti možná může připadat jako sebevražednej výlet, ALE… koukni na tuhle hezkou fotku na instáči. Nebo ALE už se tam dva roky oficiálně nekamenuje. A to chtělo trochu času na malej průzkum dat.
Instagram Saudské Arábie, na který jsme náhodou narazily, byl spolu s propagační webovkou VisitSaudi.sa naším jediným zdrojem cestovatelských informací. A teda byl taky zdrojem nemalýho zmatení. Navzdory našim představám o ženách v burce se totiž na tomto oficiálním účtu objevovaly vysmáté mladé turistky na místě Al-Ula v crop-topech (dědo, to je krátký tričko nad pupík, který mladý holky nosí, aby jim nastydly ledviny).
Čím víc se blížil termín odjezdu, stupňovala se taky frekvence střídání euforického nadšení a chvil, kdy jsme skoro psaly závěť. Okolí tomu taky nepřidávalo. Tak se hlavně vraťte, říkali nám s výrazem žehnajícího kněze u smrtelné lože. Jasně, díky. Ne, že by to na nás úplně záleželo, ale taky bychom rády.
No a pak přišel ten den. 8.5. večer jsme na Florenci nasedaly na noční bus do Budapeště. Na letišti v Budapešti pak přišla úplná krize. Jakmile jsme totiž přebalily všechno lezecké vybavení (Saudská Arábie dle AI a The Crag údajně disponovala oblastmi pro sportovní lezení), už jsme neměly, čím bychom se zaměstnaly, a tak jsme si střihly 4 dlouhé hodiny fantazírování o možných scénářích únosu, než se nám otevřel Check-In.
První srážka se Saudskou Arábií přišla už u gatu. Tam totiž, mimo zahalených žen, postávalo mnoho poutníků do Mekky obmotaných v Ihrámech (což je v praxi bílý ručník, který je vzhledem k tomu, kolik jsme během letu viděly bradavek, poměrně těžké správně uvázat). V autobusu na letišti v Jeddahu pak dav mužů začal hrdelním monotónním hlasem sborově prozpěvovat jakýsi spirituální popěvek, který patří k zahájení poutní cesty. Řeknu vám, že ačkoliv jsme se snažily nemít předsudky a nepředstavovat si SA jako zemi plnou teroristů a náboženských fanatiků, člověk se tomu pocitu stejně neubránil. A když jsme pak jely za skomírajícího denního světla v úplně neznámým městě v autobusu s davem chlápků v ručníkách, kteří ponurým brumendem broukali o Alláhovi, byl to hodně zajímavej a hodně silnej první dojem. Korunu tomu navíc dodával fakt, že se kvapem blížila první noc v Jeddahu, a věděly jsme jenom to, že přespíme u nějakýho chlápka z Couchsurfingu.
Pár dní zpátky se mi totiž přes Couchsurfing povedlo najít v Jeddahu holčinu, která přijala naší žádost o přenocování. Později nám ale psala, že musí nečekaně do Rijádu, tudíž nám sehnala někoho jiného. Obavy jsme trochu měly, nicméně na letišti se rozplynuly hned co jsme viděly menšího prošedivělého chlapíka s plnovousem ve dvou merino trikách, jak nám s širokým úsměvem mává. Mezi seriózními Saudy v bílých hábitech a černě zahalenými ženami to byla krásná uklidňující kompozice.
Z tohohle chlapíka se vyklubala asi nejlepší věc, která se nám v Arábii mohla stát. Jassim je Iráčan se saudským občanstvím, který žil 25 let v Německu, miluje cestování, filosofování, lokální místa a nesnáší TripAdvisor. Nebylo třeba mu tedy sáhodlouze vysvětlovat, že nechceme vidět tu zrcadlovou příšernost v Al-Ule a že ani neni nutný, abychom byly svědky ohňostrojů v Rijádu. Naopak naprosto pochopil, že čim víc ničeho někde bude, tim víc to chceme vidět, a tak nám doporučil extra parádní lokální místa na spaní a trekování. I v Jeddahu se držel týhle filosofie, a tak jsme společně navštěvovali místa, kam to vypadalo, že nikdy předtím žádná žena nevkročila. Na to nás samozřejmě připravil dopředu:
„Look, this is very local place. They will be looking at you but not in a bad way. It´s more like… as you were an alien.“ (babi, to v překladu znamená, že nemáme být nervózní z toho, že na nás všichni civí, že to je jako kdyby tam vešel mimozemšťan)
Jassim byl a je prostě a jednoduše skvělej a my mu vděčíme za to, že ten výlet byl takovej jakej byl.
11.5. jsme se z městské vřavy v Jeddahu hodlaly pohnout. Rozhodly jsme se půjčit si auto, protože Saudové nedisponují veřejnou dopravou, a vydat se směrem na jih do města Najran. Jo, to je přesně to město, který se vyskytuje asi 20km od hranic s Jemenem (čti válečný zóny), nicméně Jassim říkal, že si tam teď dávají od válčení pauzu a v Plzni na škole mi tohle místo doporučili jako must visit oblast s historickými nalezišti.
Vyřizování auta nám šlo pod taktovkou Jassima hladce. Až na to, že jsem málem odjela bez řidičáku a pasu, který jsem si tam jako idiot zapomněla na stole, takže mě pak chlápek z půjčovny musel s mým životně důležitým dokladem nahánět. Hlavně že jsme s Bářenou před příletem stresovaly, že nám ten pas někdo ukradne a my se pak nebudeme moct dostat domů.
Provoz v Saudský Arábii je pravej a nefalšovanej blízkovýchodní maras, kde se úspěšně ignorují pruhy, blinkry i přednosti. Dá se na to dost dobře zvyknout, zkrátka kde se objeví díra, tam jedeš. Občas je to jako parkování podélně ve 100 km/h. Co bylo ale úplně nejhorší, byl výskyt nesmyslně vysokejch retardérů, který se objevovaly naprosto všude. A často i bez jakýhokoliv předchozího varování. Pravidelně se tak stávalo, že jsme si to frčely stodvacítkou po krásný nový dálnici a… no, ten zvuk skoro urvanejch kol a poskakujícího podvozku po asfaltu si představte nějak sami.
Z Jeddahu jsme nejprve vyjely vstříc lezecké oblasti Al-Shaffa, kde jsme taky plánovaly přečkat noc. Al-Shaffa byl krásný monumentální kus šutru, tyčící se v členité zeleno-skalnaté krajině, a lezení tady bylo naprosto skvělý. Taky jsme se tam cítily bezpečně, tudíž jsme se rozhodly, že na noc zakempíme na parkovišti u auta. O půl dvanácté v noci už jsme se zas tak bezpečně necítily, neboť kolem nás začaly jezdit offroady s hlučným saudským osazenstvem. Nojo. Pátek.
Druhý den jsme po probdělé noci ještě trochu polezly, seznámily se s pár chlápky, kteří nás minulou noc tak vyděsili, a před vypuknutím největších veder jsme se s četnými kochacími zastávkami posunuly o pár desítek kilometrů dál na místo, které nám Jassim doporučil pro trek i přespání. Místo to bylo překrásné a klidné a my si záhy užívaly večeři s nádherným západem slunce, výhledem na hluboká údolí, vysoké skalnaté hory a vřeštící opice nedaleko od nás.
Ráno jsme byly naprosto spokojené a natěšené, co krásného nám Saudská Arábie nabídne dál. Namířeno jsme měly ke staré zapomenuté mešitě na vrcholku skály, ke které to bylo autem asi dvě hodiny (na saudské poměry to bylo co by kamenem dohodil). V dobrém rozmaru jsme tedy došly zpět k autu, naházely věci do kufru a plny očekávání se rozjely vstříc nové lokalitě.
To je divný, říkám si, když mám za sebou 30 metrů nezvykle rozklepané jízdy. Ten asfalt je dneska nějakej divnej. A to bych přísahala, že den předtím byl normální. Moudří už asi vědí, v asfaltu problém tak úplně nebyl. Jak se záhy ukázalo, nějaký přátelský Saud nám v noci propíchl/vyfoukl obě pneumatiky na pravé straně. Kdyby to byla jedna, nemáme problém. Jako správný droběny se sparťanskou výchovou bychom kolo vyměnily a frčely bychom dál. Tohle ale, Houstone, problém trochu byl.
Co teď? Byly jsme na místě, kde kromě pár opuštěných vil obehnaných vysokými zdmi, opic a horka nebylo vůbec nic a do nejbližší civilizace to bylo pěkných pár kilometrů. Zkusily jsme tedy záchranou kotvu, kterou nás vybavil Jassim, a o které jsme po jeho chvalozpěvech nepochybovaly, že nás z našich trablů vysvobodí. Tou kotvou bylo telefonní číslo 930, které údajně mělo pomáhat turistům. Saudská Arábie totiž hrozně moc stojí o to, aby se turismus v zemi zvedl, a tak jsou v téhle zemi turisté téměř posvátnou skupinou, která je pod ochranou místních autorit. Jak jsme záhy zjistily, číslo sice mělo pomáhat turistům, ale jen pokud jejich největším problémem byla nemožnost najít dostatečně luxusní hotel. Jakmile jsme totiž vyslechly uklidňující robotický hlas, který nás nabádal pro booking hotelu zmáčknout 1, pro tipy na výlety zmáčknout 2 a pro „in case of emergency“ zmáčknout 3, zjistily jsme, že jsme až druhé v pořadí a máme si tedy počkat, až nám operátor zavolá zpět. Celý hovor byl samozřejmě pro odlehčení situace proložen hlasitou saudskou hudbou. Jak asi tušíte, slibovaného hovoru jsme se nikdy nedočkaly.
Nezbývalo nám tedy nic jiného, než nechat to naše dvoukolý neštěstí tam, kde bylo, řádně jsme se zahalily doslova od hlavy až k patě a jaly se hledat pomoc na vlastní pěst. Po neúspěšném pokusu dobouchat se na železná vrata dvou vil jsme na silnici náhodou odchytly auto, ve kterém seděl mladík a starý vrásčitý muž, který si nás pobaveně a se zájmem entomologa, který právě objevil zajímavého neznámého brouka, prohlížel ze sedadla spolujezdce. Mladík zas tak zvědavý nebyl. Upřímně řečeno, spíš to vypadalo, jako kdyby si přál být kdekoliv, jenom ne bavit se tam s námi. I tak nám ale po vyslechnutí našich trablů slíbil, že se pro nás za pět minut vrátí.
Čas je na Blízkém východě hodně relativní pojem. Z pěti minut se nakonec stala téměř hodina, a protože trpělivost není silná vlastnost ani u jedné z nás, rozhodly jsme se, že zkusíme štěstí jinde. Nemusely jsme čekat dlouho. Záhy kolem nás supělo asi nejstarší auto, které jsem kdy viděla, a se skřípěním se zastavilo přímo před námi. Z okýnka vykoukl postarší zubící se Saud v jehož tváři blikal nepokrytý zájmem. Jaly jsme se tedy jednat a začaly jsme za použití google překladače popisovat naší svízelnou situaci. Zdálo se, že pochopil, a co víc, s odhodlaným a povzbudivým výrazem odházel ze sedadla včelařskou kuklu a igelity, otevřel nám dveře, vtiskl každé do ruky lahev s vodou a s živou gestikulací nás vybízel, abychom si nasedly.
Jakmile jsme v tom plechovym vraku doskřípěli k našemu autu, náš zachránce energicky vyskočil, vyndal nám náhradní kolo z kufru a bez skrupulí se pouštěl do práce. O pět minut později, během kterých jsme se mu snažily ještě dovysvětlit pravou tragédii téhle situace, konečně pochopil, že na opravu tohohle neštěstí s sebou vezeme málo kol, s bezstarostným oukej nás zase nacpal zpátky do auta a pantomimou naznačil nafukování pneumatik. Následně se s námi rozjel k jeho domu, který byl, tak jako všechny domy v okolí, obehnán vysokou zdí. Za dalších pět minut už jsme i s kompresorem zase brzdili u našeho vypůjčeného neštěstí, které na nás posmutněle blikalo u kraje cesty.
S kompresorem, který si náš zachránce vyzvedl ze své Toyoty, byla kola nafouknutá raz dva (naštěstí jsme se zmýlily v diagnóze „propíchnuté/proříznuté pneumatiky“) a my se záhy dočkaly i pozvání na čaj a domácí med. A vlastně proč ne? Byly jsme nadšené, že ochutnáme místní med přímo od včelaře a uvidíme alespoň jednu tajemnou vilu zevnitř. Navíc jsme si nebyly jisté, jestli odmítnout pozvání je vhodné nebo ne, a přišlo nám, že v téhle situaci by bylo vhodnější pozvání přijmout.
Jakmile jsme dorazili zpět k vile, byly jsme skrze těžká železná vrata a zdobené dřevěné dveře uvedeny do velkého chladného pokoje pro hosty, který byl, kromě měkkého červeného koberce a polštářů, úplně prázdný. Náš hostitel nás usadil, přinesl čaj a sušenky, a ačkoliv mezi námi byla téměř nepropustná jazyková bariéra, dozvěděly jsme se, že je to bývalý výsadkář, který bojoval i v Íránu, a že nyní už je několik let v důchodu a mimo včel se kolem domu stará o malé hospodářství. Návštěva se stala ještě o to zajímavější, když nás seznámil se svou matkou, drsnou postarší ženou s napůl zakrytými vlasy, která nás nenechávala na pochybách, kdo tomuhle domu vládne.
Po zdvořilém odmítnutí oběda jsme s mnoha srdečnými díky nasedly do auta a se znatelným zpožděním oproti našemu původnímu plánu jsme vyrazily dál na jih Saudské Arábie, směrem ke staré mešitě na vrcholku skály.
Vesnička, kde jsme po pár hodinách jízdy a pár desítkách strmých serpentýn nechaly auto, nebyla víc než malá osada s opuštěnými rozestavěnými domy, kolem které se tyčily všudypřítomné skály, a ze které se nabízel překrásný výhled na širé údolí pod námi. Jakmile jsme namáčkly auto na smrduté popelnice (chápej, trochu jsme se bály, že budeme zase muset řešit nějaký saudský žertík v podobě vyfouklých pneumatik), hodily jsme si na záda batohy s věcmi na spaní, nenechaly se zastrašit pohledem na strmé a zdánlivě hladké skály přesně v místech, kam jsme měly namířeno, a vyrazily jsme vstříc dalšímu horkému dobrodružství.
Dobrodružství bylo hned zkraje okořeněno asi dvě stě metrů od auta, kde Barča, která je držák a nebojí se ničeho kromě hadů, uviděla podle jejích slov OBROVSKÝHO ALE VÁŽNĚ OBROVITÁNSKÝHO HADA. Asi chápete, že to nebyl úplně dobrej startovací point, když jsme před sebou měly den a půl plný plazení se po vyhřátých skalách a prošlapávání vysoké trávy s neznámým obsahem. Protože jsme se ale vážně chtěly na tu mešitu podívat, had nehad jsme vyrazily vzhůru za vesnici, předstírajíc, že jsme žádnýho hada nikdy neviděly.
Odhodlání se nás drželo asi hodinu a půl, během které jsme se snažily rozklíčovat, kudy se máme dostat na alespoň trochu přijatelnou „cestičku“, která nebude obsahovat vícedélkové lezení o obtížnosti 8c+ nebo děsivě vypadající uvolněné šutry. Na mešitu sice žádná cesta nevedla, s tím jsme počítaly, ale protože Jassim naznačoval, že se to dá, nehodlaly jsme se jen tak vzdát. Silně mi to připomínalo jeden můj výlet s tátou v Chorvatsku, kde jsme s podobnou taktikou „zkusíme a uvidíme“ málem zhynuli na pád ze skalisek a dehydrataci (o tom možná někdy jindy).
S ubývajícím denním světlem jsme začaly značně nervóznět, a nakonec jsme se rozhodly pro poslední zoufalý pokus: zeptat se tří chlápků sedících na verandě jednoho z nízkých domů, jestli neví, kudy se tam můžeme dostat. Chlapíci nás samozřejmě zmerčili už z dálky a jakmile jsme váhavě vkročily na úzkou pěšinku vedoucí k domu, zpoza nízké zídky se objevila ruka v bílém rukávu a mezinárodním gestem nám vehementně kynula, abychom přišly blíž.
Jak je v Saudské Arábii zvykem, dostaly jsme vodu a výborný sladký černý čaj. Po krátkém seznamovacím saudsko-anglicko-pantomimickém dialogu jsme s Bárou přešly k jádru pudla: Jak se máme dostat nahoru?
„Hohoho, very bad very bad! Very difficult to go!“ Objasňoval jeden a ostatní s vážnými výrazy souhlasně pokyvovali. Protože už s Bárou ale v tomhle nejsme žádný nováčci, přesvědčivě jsme se dušovaly, že to zvládneme a vrátíme se, a chlápci nakonec zdráhavě souhlasili, že nám ukážou kudy.
„Coffee coffee!“ kynul nám nejmladší z trojice a energicky gestikuloval k nedaleké zahradě, kde skupina mužů opečovávala políčka a sady. Byly jsme trochu netrpělivé, protože ohnivý kotouč nad námi se nezastavitelně chýlil k obzoru, ale na jeho nadšení jsme zkrátka nemohly říct ne. A co, jedno kafe nás přece nezabije (možná), říkaly jsme si. Následovaly jsme tedy naše hostitele hlouběji do zahrady a poslušně a s díky jsme přijímaly všechny lístky a plody, kterými nás naši průvodci zahrnovali. Po hodné chvíli chůze do hlubin zahrady, během které jsme obě začaly značně nervóznět, jsme se zastavili u vysokých kávových keřů (omlouvám se biologům za špatnou terminologii, ale bohužel jsem ten typ člověka, kterej si myslel, že máme na Vánoce doma modřín), kde jsme s Bárou pochopily, že coffee neznamená pití arabské kávy, ale malá exkurze ke schovanému kávovému políčku. Díky vehementnosti, s jakou nás vedli, a nadšením, s jakým nám ukazovali nedozrálé kávové boby, to považuju za jeden z nejhezčích plot twistů mého dosavadního cestování.
Oba Saudi, kteří nás později vyvedli zase zpět na prašnou pěšinu, byli neuvěřitelně nápomocní a milí, a to i když nám tak docela nevěřili, že se ještě někdy vrátíme. Ochotně nám ale ukázali směr, kudy bylo možné obejít nejstrmější skaliska, požádali o výměnu telefonních čísel, aby nás v případě nouze mohli přijít zachránit, rozloučili se s námi a s přáním štěstí se otočili zpět k domovu.
Cesta nahoru byla překrásná. Plná skal, pestrobarevných ještěrek, nízkých keřů, vysokých travin, jeskyněk a zajímavých skalních útvarů. Naše nadšení se o půl druhé hodiny chůze později ještě vystupňovalo k naprosté euforii, protože poslední úsek před finálním vrcholem, jehož dobytí jsme si nechaly až na druhý den ráno, končil rozlehlou travnatou plošinou, která nabízela nejen geniální místo na přespání, ale také úchvatné výhledy do údolí a skal hluboko pod námi. Špičatá skála, na níž údajně mešita měla stát, se vysoko nad námi zlatavě třpytila v zapadajícím slunci a napovídala, že výstup nebude nic jednoduchého.
Jak jsme ihned zkraje zjistily, výstup jednoduchý opravdu nebyl. Cesta nebyla ani značená (kromě pár odpadků, které nám alespoň nepatrně naznačovaly směr) ani schůdná, a zahrnovala hodně boulderování a rozhodování, kudy, jak a jestli vůbec dál. Navíc jsme se po pás brodily ve vysoké trávě, která nás nenechávala na pochybách, že je plná života nejrůznějších forem a velikostí. Po hodině a půl chůze, kterou jsme zvládaly stylem „uvidíme, kdyžtak to otočíme zpátky“, jsme se dostaly ke skalnímu masivu, kde nás čekalo malé nečekané překvapení v podobě velkého nasprejovaného vztyčného palce. Vzaly jsme to tedy nejen jako inspiraci pro oživení našich českých turistických tras, ale také jako povzbuzení do poslední etapy výstupu, a s nově nabytým odhodláním jsme se vydaly vzhůru po strmých skalách.
Mešita byla… hromada rozpadlejch šutrů na skále. Co k tomu víc říct. Nicméně, náznaky lomennýho oblouku v místě dveří to mělo, překrásný výhledy kolem tam byly taky, cesta nahoru byla přesně taková, jako máme rády (tedy extrém), a tak nám úsměvy a nadšení vydržely nejen celou cestu zpátky až k autu, ale taky ještě hodnou chvíli potom. Dokonce jsme ono nadšení podtrhly náležitou sprchou v jedné veřejné umývárce na opuštěném piknikovacím spotu u silnice (Saudi strašně rádi piknikují a tyhle parčíky s přístřešky a umývárnami, často v dost nevábném stavu, jsou doslova na každém kilometru). Sprchy tu samozřejmě nebyly, ale stejně jako všude jinde v arabských zemích disponovaly místní turecké záchody bidetovou sprškou na zadek, a s trochou vůle se tam dalo nejen náležitě vydrhnout tělo, ale taky obstojně umýt vlasy.
Čisťounký a příjemně unavený jsme se tedy rozjely na další místo pár hodin jízdy dál jih, kde nám Jassim ukazoval jeho oblíbený desetikilometrový okruh i s možným přespáním v jedné ze dvou starých opuštěných vesnic.
Nedlouho poté, co jsme rutinně zaparkovaly auto, zahalily se od hlavy až k patě a pomalou chůzí se vydaly nahoru, se za námi ozvalo supění starého náklaďáčku, ve kterém seděli tři tradičně odění staří pánové. Podobná setkání vždy slibují neplánovanou jízdu stopem, a to i když se člověk takovému vývoji událostí vehementně brání. Ani v tento den tomu nebylo jinak, a tak jsme si střihly typický scénář: zdvořilé odmítání a odevzdanost na naší straně, zmatení, zájem a vehementní nabízení pomoci na straně druhé, a nakonec náročné šplhání na prázdnou korbu auta.
Po dvaceti minutách křečovitého svírání trubek korby, kdy se náklaďáček s řevem šplhal do strmého stoupání a se skřípotem vybíral ostré zatáčky, jsme s hrknutím zastavili na prašné cestě pod opuštěnou vesnicí a začaly se seznamovat s našimi novými známými.
Pánové byli jako vystřižení z knížky o Saudské Arábii. Všichni tři měli dlouhá bílá roucha chránící před horkým saudským sluncem a na hlavách jen tagiu (malá bílá čepice, která se nosí pod gutru, aby nepadala z hlavy) nebo rovnou kompletní gutru (kostkovaný dlouhý šátek) přepásanou igal (černou čelenkou). Jejich tváře byly opálené a zpola zakryté hustými plnovousy. Trochu mi připomínali tři krále.
Stejným jazykem jsme sice nemluvili, nicméně jsme rychle pochopily, že od téhle trojice se jen tak neodpojíme. Představte si, že říkáte průměrnému českému staříčkovi, že chcete spát někde venku a že se teď těsně před nocí půjdete ještě někam procházet s velkým batohem. Pak si tuhle představu vynásobte stem, protože tyhle věci se v SA běžně nedělají. No a pak to vynásobte ještě tak tisícem, protože mladý holky se v týhle zemi zkrátka s krosnou v noci nikde neprochází a už vůbec nespí jak partyzáni někde na skalách. Naše odhalené plány tudíž vyvolaly velkou skepsi, překvapení, obavy a nevoli, a nakonec nám jeden z trojice se smrtelnou vážností soustředěně vyťukal do překladače poslední argument jeho neúnavného přesvědčování:
„Up there are monsters at night.“
Moc jsme sice nevěděly, jestli monsters jsou jen chyba překladače, a nebo jestli jsou to nějaká velká zvířata, nakonec jsme ale zdráhavě souhlasily s nabízeným řešením. Přespat v chatě, která patřila jednomu z našich tří ochránců.
Jakmile jsme byly bezpečně usazené zpátky na korbě, auto se s námi hrkavě pustilo dolů z kopce a po zdolání prašné cesty se napojilo na silnici, po které jsme před pár hodinami přijely. O chvíli později už jsme profrčeli kolem našeho zaparkovaného auta a mířili jsme do nedaleké chatové osady.
Ubytování, které nám naši zachránci na noc poskytli, bylo skvělé. Spaní nám bylo umožněno v plechové budce s tlustým kobercem, venku na zahradě byla další plechová budka se záchodem a celá zahrádka měla i útulně zařízenou terasu, ze které byl úchvatný výhled na poblikávající městečko pod námi.
Po večerní modlitbě, které jsme mohly být svědky, a náležitém rozloučení, jsme na terase osaměly. Jak se tohle zase stalo? A co víc, jak je možný, že tihle tři, kteří jsou z úplně jiné generace a nepochybně museli mít vůči mladým holkám z Evropy spoustu předsudků, udělali všechno pro to, aby se o nás postarali a pomohli nám?
Přidat komentář