Ráno jsme se probudily brzy, zamkly jsme věci v plechové budce a nalehko jsme se vydaly na krátký okruh, který nám doporučoval Jassim. Obě dvě staré opuštěné vesnice, kterými jsme procházely, byly svou zapomenutou atmosférou úchvatné, stejně jako výhledy na zelené, ranním sluncem zahalené kopce kolem. V 10 dopoledne už jsme byly zpátky a za krátko za námi přišel i jeden ze trojice našich včerejších hostitelů, kterému tato plechová chata patřila. Předaly jsme tedy klíče a dar v podobě dvou mang a vydaly se zpět k našemu autu.
Tento den nás čekal další krátký přejezd směrem na jih, tentokrát do další lezecké oblasti poblíž města Tenumah, kterou nám přes Jassima doporučila jedna saudská lezkyně. Těšily jsme se moc. Konečně zase polezeme! Protože jsme se však pohybovaly v Saudské Arábii, zákonitě přišlo další nečekané zdržení, a tentokrát nám srazilo brady až na zem.
Jakmile jsme totiž vjely do městečka, na které jsme se předchozí noc dívaly z terasy u plechové chatky, viděly jsme u krajnice stopovat postaršího Sauda, typicky v tradičním bílém oděvu. Na tomto výjevu nebylo nic překvapivého. Stopování je v SA poměrně běžnou záležitostí a my předtím viděly stopařů už několik. Dodnes nevím, co nás k tomu přimělo, ale tentokrát jsme se rozhodly, že zastavíme a onoho stopaře vezmeme. Jak se záhy ukázalo, nebyl to tak docela stopař. Byl to kámoš našeho hostitele, který nám poskytl nocleh, a strašně nás chtěl pozvat na čaj a jídlo. Odmítaly jsme, přece jenom měly jsme ten den ještě plány a hlavně jsme asi před dvaceti minutama snídaly, ale naše zdvořilá „ne“ byla šmahem zamítnuta a náš „únosce“ nás nenechával na pochybách, že ne se tady v těchhle končinách nenosí. Donutil nás tedy zastavit před vchodovými dveřmi nízkého domku u silnice, kde na nás z okna vyjukaně pomrkávalo ušmudlané dítě, a nadšenými gesty nás zval dovnitř. Zdálo se nám nevhodné odmítnout, a tak jsme s díky, které jsme pravidelně prokládaly výmluvami, že musíme jet dál, nesměle vešly do stísněné vstupní chodby. Tady nás saudská pohostinnost udeřila doslova pravým hákem. Jak jsme totiž pochopily, tento přátelský Saud, jehož jsme znaly bez přehánění asi 5 minut, se o našem pobytu v těchto končinách doslechl, a rozhodl se, že nás pohostí se vší grácií. Jal se nás tedy provázet jeho bytem, kde nám ukazoval i náš potencionální pokoj pro přespání, a následně plynule přešel k přehlídce všech pokrmů, které speciálně pro nás navařil a které zahrnovaly všechny chody od předkrmů až po dezerty. A když se nám po dlouhých minutách konečně podařilo objasnit, že se bohužel vážně nemůžeme zdržet, s výrazem zmoklé slepice nám každé do pusy strčil aspoň opatlanou lžíci s obrovskou porcí medu a pláství a do ruky nacpal vaničku s mraženými datlemi ve sladké omáčce. Už jsme si začínaly myslet, že se nám z tohohle pohostinství snad nikdy nepodaří vykecat, nakonec jsme se z toho ale nějak vyomlouvaly, asi třikrát jsme hostitele ujistily, že vážně nepotřebujeme žádné peníze, a s rozloučením jsme nasedly zpátky do auta. Absolutně jsme nechápaly, jak se tohle celý mohlo semlít, a ještě hodnou chvíli po odjezdu nás hryzalo svědomí, že jsme odmítly takovou pohostinnost. Nerozptýlil nás ani fakt, že jsme projížděly opuštěnými vesnicemi, které byly jako vystřižené z apokalyptického filmu.
Lezecká oblast nedaleko Tenumahu, kterou jsme rychle našly podle lezeckého průvodce, byla tak strašně báječná, že si lepší lezení asi nepamatuju. Jištění bylo blízko, tudíž pro mě jako pro ultimátního sraba naprosto ideální, skála neklouzala, cesty byly zajímavé a pestré a nedaleko dokonce tekl malý průzračný potůček, takže jsme se cítily jako v oáze. A co bylo snad úplně nejlepší, ještě ten den jsme tam potkaly Abdulrahmana, mladého lezce, který v této lezecké oblasti boltoval a pořádal lezecké kurzy. Nadšený byl stejně jako my dvě a bez dlouhého váhání se rozhodl, že si s námi druhý den zaleze.
I noc byla báječná. Během jedné z cest jsme totiž zjistily, že by se dalo spát na malé plošince asi 15 metrů nad zemí. Těsně před setměním jsme tedy vylezly krásné 5b se všemi našimi spacími proprietami včetně stanu a připravily si skvělé odjištěné nocování uprostřed skály. Asi mami pořád čekáš na vysvětlení, proč jsme tam spaly a jestli nám dole pod skálou hrozilo nějaký bezprostřední nebezpečí, ale ne. Prostě to jenom bylo vážně hustý a sranda.
Ráno jsme lezly, co nám síly stačily, a když síly došly, vyrazily jsme nahoru na skálu pokochat se výhledem na Tenumah a okolí. Strašně se nám tam líbilo. Strašně! Vlastně se nám ani moc nechtělo odjíždět, jenže na takový luxus byl náš výlet moc krátký a Saudská Arábie moc velká.
Během toho dne padlo finální rozhodnutí co dál. Úplně ideální původní plán totiž byl, že se z Najranu dostaneme ještě do Mediny a nebudeme tak muset řešit, která z nás přijde zkrátka (já totiž kopala za Najran a Bára za Medinu). Jenže do Najranu to byla ještě docela porce kilometrů a krátící se čas nás přinutil tenhle plán osekat (no, aby bylo jasno, Bára totiž pronesla něco jako „vždycky to musí být podle tebe“, takže po týhle rejpavý poznámce mi nic moc jinýho ani nezbylo, pokud jsem si tohle cestovatelský partnerství chtěla zachovat a pokud jsem chtěla mít páku do dalších společných výletů). Rozhodly jsme se tedy, že odřídíme přes noc 900 km do Mediny, cestou se ještě zastavíme u kráteru, který je od Mediny asi 3 hodiny jízdy, další den se zase potkáme s Jassimem a pak ideálně ještě podnikneme něco s ním.
Řízení přes noc, který bylo silnej zážitek hlavně pro naše auto, který se párkrát proletělo přes nesmyslně vysoký neznačený retardéry, jsme naprosto vyřízený (hehe, doslova) ukončily ve 4 ráno nedaleko plánovaného kráteru. V autě jsme si daly ještě 2 hodinky drcánka a pak se rozhodly tu díru trochu omrknout, ideálně ze všech stran.
Bohužel, ačkoliv jsme se chtěly podél kráteru trochu projít, místní hlídač, Pákistánec v modrém hábitu, nás nervózně sledoval ze svého skromného příbytku, a nakonec nás s hulákáním doběhl, aby nám zatrhnul výstup na nedaleký kopec, ze kterého jsme tušily dobrý výhled. S neplánovaně nabytým průvodcem jsme se tedy vydaly zpátky k autu a zkraje největšího vedra jsme opět vyrazily na cestu do Mediny, jednoho z nejdůležitějších center Islámu.
Dvě stě kilometrů před Medinou jsme uprostřed vyprahlé pouštní krajiny uviděly dva stopaře. A protože obě víme, jaké to je čekat na stop, rozhodly jsme se, že stopařům v SA dáme další šanci. Přecejenom, široko daleko nebyl žádný dům, kde by nás chtěl někdo hostit, tudíž jsme stopaře vyhodnotily jako opravdové stopaře.
Nespletly jsme se. Stopaři byli opravdu stopaři, a dokonce, jak jsme se později dověděly, že to jsou Súdánci. Jejich šokované výrazy, když zjistili, kdo jim zastavil, neměly chybu. Jaká je asi pravděpodobnost, že dva mladý Súdánce vezmou v pustině uprostřed Saudský Arábie dvě mladý holky z Česka? V autě nejdřív panovalo hodně rozpačitý ticho, který ještě umocňovala jazyková bariéra a nulový signál pro použití překladače, nicméně poté, co jsem ve 120 km/h omylem vzala obrovskej výmol v silnici, čímž jsem nám málem urvala kola i s podlahou a následně si ulevila mezinárodním „shit!“, se atmosféra v autě docela uvolnila a nakonec jsme společně jedli chipsy.
Do Mediny už jsme dorazily už samy a zapíchly to na parkovišti nedaleko centra. Protože je Medina hodně posvátné místo, musely jsme si nejdřív sehnat odpovídající garderobu, abychom tam nikoho nepohoršovaly a předešly tak hrozícím nepříjemnostem. Ani jedno z těch dvou merino triček a dvou volných kalhot, které jsme s sebou měly, se k producírování v Medině úplně nehodily, a tak jsme se rozhodly zkusit štěstí hned v malé uličce nedaleko parkoviště.
Obchůdek, kam jsme po pár minutách chůze zapadly, byl nacpaný umělýma hábitama šílených tvarů a ještě šílenějších vzorů a barev. Vyzkoušely jsme si jich každá asi 5 a, při vší dobrý vůli, ani jeden našim postavám úplně nelichotil. To však prodavači nebránilo, aby na každý kus, který jsme na sebe s obtížemi nasoukaly, nadšeně nevykřikoval „beautiful!“ a „mashallah!“. A protože s Bárou nesnášíme nakupování a snažily jsme se z těch záplav polyesteru vypadnout co nejdřív, každá jsme si vybraly to nejmenší zlo a rovnou i s šátkem na hlavu. Bez smlouvání jsme zaplatily, a pakovaly se pryč. Kdyby se někdo divil, proč jsem si zrovna já, která má ramena přes celý záda, vybrala hábit s vycpávkama na ramenou, tak to bylo proto, že lepší tam zkrátka nebyl. A to i přes skutečnost, že jsem si ho navíc u auta musela rozstřihávat nůžtičkama na nehty, protože byl u lýtek strašně úzkej a nedalo se v něm chodit. Baru si svůj muslimský outfit vybrala šalamounsky. Její hábit s nalepenými kamínky (doteď jsem mírně v úžasu, že sis něco takovýho vzala na sebe a ještě to označila za „docela hezký“) měl totiž po celé délce zip. Abych ale nebyla tak skeptická, nevypadalo to na nás zas tak hrozně. Dokonce se nás prodavači v suvenýrech pak ptali, jestli náhodou nejsme z Bosny.
Po prořízené noci a horkém půldni v hektické Medině, jsme při odjezdu z města byly úplně hotový a strašně jsme se těšily na spánek. A tady doporučuju zbystřit, protože to, co se ten večer událo, řadíme k zážitkům, který si rozhodně nemusíme zopakovat.
Pozdě odpoledne jsme se rozhodly, že na noc vybereme nějaké tiché místo v opuštěných holých kopcích asi 100 km od Mediny, které byly přímo po cestě zpátky do Jeddahu. Moc jsme nevěděly, kde to zakempíme, ale protože další noc v autě by si říkala o mikrospánek, věděly jsme, že musíme přespat někde venku. Jako vždycky jsme se snažily vybrat místo, kde budeme schované a daleko od lidí. Největší obavou celého saudského dobrodružství totiž bylo, že nás v noci někdo objeví během spánku. Na mapách jsme záhy našly malou vesničku, široko daleko jedinou, tu jsme chtěly nenápadně projet, někde tam nechat auto a pak se vydat pěšky do kopců po naznačené malé pěšince, která v mapách byla. Naše snahy o nenápadnost se ovšem absolutně nesetkaly s úspěchem, neboť doslova celá vesnice byla v době našeho příjezdu venku a hrála na místním hřišťátku fotbal. A kdyby nás snad někdo z toho hřiště přehlídnul, rozhodně slyšel, jak jsme našim nízkym podvozkem drhly o šutry na rozbité kamenité cestě, když jsme se snažily co nejrychleji zmizet z vesnice pryč.
Nevadí, říkaly jsme si, když jsme se zase napojovaly na hlavní silnici a rozjely se do opuštěných kopců, kterými jsme před dvaceti minutami projížděly. Čas na plán B. Pojedeme zpátky ke kamenitým ruinám starých domů na kopci, které jsme viděly ze silnice, pod silnicí necháme auto a v ruinách si pak postavíme stan. Ideálka, tam nás nikdo nemůže najít, budeme krásně schovaný a vždyť tu široko daleko ani nic není.
Plán byl dobrý. Výsledky nebyly dobré. Smrad z hnijícího mrtvého psa, vedle kterého jsme šťastnou náhodou zaparkovaly, jsme zvládly s humorem, a s vědomím, že jsou ruiny na kopci ideálním místem pro nenápadné ukrytí nás i stanu, jsme optimisticky mířily po suťovišti vzhůru. Tam jsme uprostřed rozpadlých zdí povečeřely, postavily stan a s blaženými povzdechy se uložily ke spánku.
No a pak to celý začlo.
„Baru? Dole někdo svítí,“ říkám šeptem a zvedám se, abych na kužel světla pod kopcem lépe viděla. Potichu jsme se vysoukaly ze stanu a tiše se šly schovat za rozpadlou zeď, za kterou jsme mohly dobře pozorovat silnici i údolíčko pod námi. Dole u našeho auta opravdu někdo byl a se silným halogenem něco intenzivně hledal. Hodnou chvíli jsme pozorovaly, jak opakovaně nahlíží do našeho auta, a pak v kruzích nepříjemně precizně propátrává blízké okolí. Byly jsme zajedno: počkáme až odjede, pak půjdeme zpátky k autu a jedeme pryč. Tady rozhodně nezůstanem.
Tiše jsme se tedy kradly zpět k našemu ležení, kde jsme překotně nacpaly napůl vyfouklé karimatky a rozbalené spacáky do batohů, a pak jsme se po suťovišti začaly co nejtišeji škrábat nad ruiny, kde jsme se jednak mohly dobře schovat a jednak jsme odtamtud mohly líp utíkat, kdyby to situace vyžadovala.
Naše prosby, aby neznámý ukončil tuhle pátrací akci, se ale bohužel nenaplnily. Naopak, jeho hledání se ještě zintenzivnilo. Dokonce vylezl na malý kopec nedaleko od nás a intenzivně prohlížel nejen údolíčko s naším autem, ale taky hodnou chvíli svítil i na ruiny, nad kterými jsme se po tmě krčily. Pak opět slezl dolů, chvíli nám znovu svítil do auta a pak svítilnu zhasl. To už jsme měly nervy napnuté k prasknutí. Kdyby nám někdo kradl auto, budiž. Bylo by to nemilý, ale pojištění jsme měly. Jenže dotyčný očividně hledal nás, protože v okolí tohohle místa široko daleko nebylo zhola nic. A to nám v noci někde uprostřed Saudský Arábie v opuštěných kopcích vážně nebylo po chuti.
Po půl hodině krčení se ve tmě, kdy dotyčný střídavě zhasínal a rozsvěcel světlo, Bára psala Jassimovi, který nám doporučil zavolat na ono spásné číslo 930. Bohužel, já se k dovolávání pomoci nemohla přidat, neboť můj telefon vězel ve změti stanové plachtoviny, kterou jsem měla po celou dobu zmuchlanou v náručí (když máš pocit, že ti jde o život, holt prostě neni čas na úhledné balení), tudíž jsem alespoň mapovala pohyb neznámého pod námi.
Každopádně, na číslo se Bára zázračně dovolala, a tichým hlasem vypověděla ženě na druhém konci naší svízelnou situaci. Žena, jak se zdálo, z naší situace byla taky značně nervózní, ovšem nejprve samozřejmě musela ověřit naši totožnost. Což se samozřejmě dá pochopit, když nad tím tak člověk přemýšlí v teple domoviny, ale hledej si potmě a v nervech čísla pasů a víz. Následně se s námi s omluvami rozloučila, uklidnila nás, že nám co nejdřív zavolá zpátky, a nakonec nám doporučila zavolat policii.
Nechtěly jsme plašit, ale kruci, už to bylo víc než 45 minut a ten člověk nás tam pořád hledal. Bára tedy vytočila 911 a pak přišla moje oblíbená část.
„Hello, we are in mountains and someone is looking for us, can you help us please?“
„He? No english!“ a pak nezaměnitelné tútání típnutého hovoru. Typický.
Krizový situace tady mají zvládlý teda výborně, jen co je pravda. Po tomhle spásném telefonátu jsme obratem jsme psaly Jassimovi, který se jal jednat, a odepsal nám, že zavolá policii sám. Prý ale rozhodně nemáme chodit dolů (ve hře totiž taky bylo jít se dotyčného zeptat, co má za problém).
No a pak přišlo to, čeho jsme se bály úplně nejvíc. Ten někdo se vydal přímo k nám. Náš strach, umocněný celou touhle vypjatou situací, tmou, odlehlostí a pustostí tohohle místa a představivostí, která samozřejmě pracovala na plné obrátky, rázem vyšplhal k astronomickým výšinám (kulantně řečeno, zkrátka jsme se málem po…) a my se okamžitě pakovaly z našeho úkrytu pryč. Jenže kam? Dolů k autu jsme nemohly, protože přímo tam byl náš pronásledovatel, nahoru do kopců jsme nechtěly, protože jsme netušily, co tam je a jak se odtamtud případně dostat pryč, a tak jsme zvolily možnost c. Sešplhat po strmých sutinách z druhé strany a dostat se k silnici, kde buď něco stopnem, anebo kde nás, jak jsme doufaly, vyzvedne co nejdřív policie.
Co si budem, líp se to vymyslelo, než udělalo. Utíkat totiž ve smrtelnym strachu po obrovských šutrech, který se s vámi sypou dolů ze srázu, držet v ruce pasy (v Báry případě) a zmuchlanej stan (v mym případě) a celý to absolvovat bez světla, byla vážně hrana. A to i když máme obě načteného Hraničářova učně. Jak asi tušíte, jakákoliv snaha utíkat tiše a nenápadně vyšla naprázdno, neb se s námi větší i menší šutry valily dolů a obracely se nám pod nohama. K silnici jsme se dostaly úplně splavený, já s vyvrtnutym kotníkem a vyděšený jak nikdy.
Dle instrukcí policie, které nám ve zprávách tlumočil Jassim, jsme se schovaly do stoky pod silnicí a s kritickou tepovkou jsme se modlily, aby už si pro nás konečně někdo přijel. Jak jsme tam tak v té tmě seděly, upřeně jsme hypnotizovaly směr, odkud jsme přišly, a doufaly jsme, že čekání na záchranu nebude dlouhé. Už jsme tak trochu i věřily, že jsme v pohodě a bezpečí, jenže pak se to světlo objevilo znova. A tentokrát úplně přesně na místě, odkud jsme vyběhly k silnici. To už byla úplná jahůdka na tomhle dortu hrůzy, a tak jsme se ze stoky okamžitě pakovaly pryč a klusaly jsme co nám síly stačily pryč od ruin, našeho auta i pronásledovatele (a že nám v tomhle survival módu stačily síly i na ultramaraton).
Policie přijela asi za dalších 20 minut. Což znamená, že od chvíle, kdy jsme poprvé volaly na 930, jsme na pomoc čekaly asi hodinu a půl. Z policejního auta vyskočili dva postarší chlápci, jeden v uniformě a jeden v tradičním saudském hábitu, v jehož kapse měl zastrčenou pistoli, a zhurta se nás arabsky začali vyptávat. Nebýt Jassima, který nám přes telefon překládal, asi bychom se tam domlouvali doteď. Nakonec nás ale převezli k našemu autu, kde už čekalo další policejní auto, z něhož vystoupil chlápek se samopalem (už jsme se bály, že tu neuvidíme žádný zbraně, hehe) a stejně jako jeho kolegové se nás začal hlasitou arabštinou na něco vyptávat.
Abych celou tuhle příhodu zkrátila (musim, páč se mi z toho i po několika měsících děsně potí ruce), všichni čtyři byli báječný. Úplně nejvíc je nezaskočil fakt, že nás tady někdo pronásledoval, ale to, že jsme zvládly s našima krosnama vyjít na kopec a že jsme chtěly spát venku. Taky nám překládali na překladači, že v těch ruinách je strašně moc hadů a podle těch šokovanejch výrazů, který při týhle novince měli, asi docela jedovatejch a ošklivejch hadů. Co se týče našeho pronásledovatele, neví, kdo by to mohl být a ani ho už nebudou hledat, ale prý je dobře, že jsme zavolaly (během týhle části si jeden z nich výmluvně přejížděl prstem po krku).
Jak asi tušíte, na tom místě už jsme nezůstávaly, a tak jsme na Jassimovo doporučení jely do asi 80 km vzdálenýho města (nic blíž v okolí totiž nebylo), kde nám sehnal hotel. Nejsme ani jedna úplně hotelový typy, ale měly jsme dost. Po noci řízení, po naprosto šílenym vedru, který v Medině panovalo, a po tomhle nervydrásajícím úprku v ruinách, jsme byly úplně vyzmizíkovaný a kombinace sprchy, sladkýho džusu a hotelový postele se zdála jako ta nejlepší vyhlídka na světě.
Druhý den ráno jsme se shodly, že ani za denního světla nevypadají události poslední noci líp, a byly jsme rády, že nás už žádný dobrodružný spaní venku nečeká. Ten den jsme totiž jely zpátky do Jeddahu za Jassimem, který už pro nás měl další, tentokrát trošinku klidnější plány.
A plány to byly naprosto báječný. Jassim nás totiž seznámil s Frederikou, Němkou, která už pátým rokem žije v SA a učí na univerzitě, a s Holgerem, německým vědcem, který tu už druhým rokem zachraňuje korály, a který nás vzal až do konce našeho pobytu šnorchlovat. Setkání s oběma bylo nepopsatelný, a myslím, že nám to s Bářenkou trochu zpřeházelo hodnotový žebříčky a změnilo pohled na svět.
Vůbec celý tenhle výlet do Saudské Arábie nám zamotal hlavy a naskočit pak zpátky do běžného fungování nebylo nic jednoduchého. Tímto se omlouvám svému okolí, že jsem tak dlouho mlžila a že jediná odpověď na otázku „Tak jaký to bylo?“, na kterou jsem se zmohla, bylo „Jo, dobrý.“ Bylo to totiž mnohem, mnohem víc než jenom dobrý.
No a úplně nakonec chci poděkovat Bářence. 9 dní v kuse se trochu bát, moc nespat, péct se, řídit dardy kiláků, neodpočívat, nehádat se a na závěr ještě ve tmě a v takový bláznivý pustině utíkat před někým, kdo nás bůhvíproč hledá, to je dobrá prověrka našeho přátelství. Ostatně, jak už jsme si řekly v tý stoce: „Jsem strašně ráda, že seš tady se mnou zrovna ty.“ Ď!
Přidat komentář