Slaňování na starém mostě ve Skotsku
Ten e-mail jsme si musely přečíst třikrát. „Slaňování? Plení? V neděli? Skáče z tématu na téma, nebo o čem to vlastně mluví?“ urovnávala jsem si myšlenky v hlavě. Brian, náš skotský kamarád, nás právě pozval na slaňování z nějakého mostu, ze kterého bychom měli při akci odstranit i nálety stromků a keřů. Tedy, alespoň takto jsme pochopily pozvání z e-mailu. „Zbláznil se?“ nevěřícně jsme se na sebe s Hankou podívaly. Ani jedna z nás nikdy neslaňovala (Když tedy nepočítám náhodnou a ojedinělou akci v dětství.).
Protože jsme holky otevřené každé nabídce, rozhodly jsme se pozvání přijmout. Nakonec se jednalo o poslední víkend ve Skotsku, který jsme si mohly užít ještě ve dvou. Hanka totiž odlétá zpátky do Čech, když to já ve Skotsku zůstávám ještě dva měsíce.
Zcela nevybavené jsme se vypravily na sraz do malé vesničky Creetown ležící nedaleko městečka Newton Stewart, odkud jsme pak společně se svými kamarády vyrazili k mostu staré železnice. Kdysi významná stavba připomínající slavný viadukt Glenfinnan v minulém století spojovala Skotsko s Anglií (a dokonce i Londýnem). V současné době se na most můžete vyškrábat a užít si překrásný výhled po okolní krajině.
Nevěděly jsme nic. Kam jedeme? Co vlastně budeme dělat? Z našeho kamaráda se informace samovolně nesypou, a i když se zeptáte, jen někdy dostanete na svou otázku úplnou odpověď. Do čeho jsme se nechaly zatáhnout, nám došlo ve chvíli, když se před námi otevřelo údolí, kterému dominoval 30ti metrový viadukt. Srdce se nám sevřelo a adrenalin se začal samovolně pumpovat do žil. Stačil jeden pohled na Hanku a všechno bylo jasné: jedním slovem-STRACH.
Jenže teď už nešlo couvnout. „Jakže nás ty lana budou jistit?“ asi posté jsme se opět ptali Briana na bezpečnost. A pak už jsem poprvé lezla přes zábradlí. „Pane bože- jak se mám pustit toho zábradlí? Vyvěsit se do lana? Fakt mě to udrží?“ hlavou mi šrotovala jedna myšlenka za druhou. Adrenalin, strach, panika a pocit, že v příští sekundě se musím na 100% zřítit dolů. „Buď trochu odvážná“ umlčelo nějaké druhé já všechny mé sebezáchovné pudy, a tak mi nezbývalo, než se konečně pustit zábradlí. Pomalu, krůček po krůčku jsem se začala spouštět po mostním sloupu. „Povol si to lano a zkus se trochu zhoupnout“ volal na mě zkušený kamarád seshora. „To ses asi zbláznil, ne?“ okamžitě mě napadlo a raději jsem krůček za krůčkem pokračovala dolů. Konečně na zemi mi došlo, jak zaťaté a ztuhlé mám po svém pětiminutovém výkonu všechny svaly. Ruce se mi třásly a žaludek jako na vodě. Ještě že jsem nic nejedla.
Pak přišel druhý pokus, který jsem si vychutnala o poznání lépe. S pilkou přichycenou u sedáku jsem se vypravila k prvnímu náletu a začala pilovat okolní větvě (Co bych neudělala pro dobrou fotku…). „Víte, že je možné slaňovat z majáku na Mull of Galloway?“ informoval nás kamarád. „No, akorát za to zaplatíte 100 liber-za jedno hloupé slanění! Tak a teď si dáme slanění v mostním oblouku- to je větší sranda.“ Opět jsme se na sebe s Hankou podívaly: „Sranda? Mám jinou představu o „srandě“.“ Z předchozího silně traumatizujícího zážitku jsme se ještě pořádně nevzpamatovaly a už jsme měly vyrazit na další adrenalinový průplach. „Ach jo, tak ale ať je to rychle za námi.“ svolila jsem při představě, že je to možná naposledy, kdy si mohu zkusit absolvovat nějaký takový zážitek.
„Takže, tady je to trochu něco jiného. Musíte doslanit do středu oblouku a pak se hodně odrazit, skočit, povolit lano a až budete mimo oblouk lano přitáhnout.“ „Proč?“ zeptala jsem se. Při představě, že bych měla povolit lano a skočit po zádech do volného prostoru se mi udělalo nevolno. „Protože když nepovolíš lano a skočíš, rozmlátíš si hlavu o mostní oblouk.“ odpověděl, tentokrát zcela vážný Brian.
S bušícím srdcem jsem přelezla zábradlí. Krve by se ve mně nedořezal. „Sakra, proč dělám takové blbosti, mohla jsem přeci říct, že do toho nejdu, stejně jako Hanka nebo další kamarádka Florence.“ Jenže teď už bylo pozdě. „Nedívej se dolů a nemysli, HLAVNĚ NEMYSLI.“ Myšlenky se mi v hlavě točily jako na kolotoči. Tak jo, takže na tři. „Jedna, dva tři.“
SKOČILA JSEM.
A pak to přišlo- obrovská úleva, že žiju! A ten výhled! Skrz mostní oblouk procházely sluneční paprsky. Několikrát jsem se na laně pohoupala a pak doslanila na pevnou zem. Nohy se mi klepaly, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo ještě dalších 15 minut, ale dala jsem to! A vám doporučuji to samé! – Pokud nemáte dostatek adrenalinu v běžném životě- zkuste nějakou takovou blbost, jako po zádech skočit do prázdna. V hlavě si tak pár minut „před smrtí“ třeba srovnáte i své životní postoje a hodnoty 🙂 .
Přidat komentář