• Menu
  • Menu

Sněžka

Sněžka  – (ne)plánovaná Tour de „Double“ Sněžka a Kostel Wang.

Tento zážitků plný výlet se uskutečnil 30. srpna 2009. Na samém začátku byl důsledně vymyšlen plán a průběh celé trasy, konkrétně po hřebeni Krkonoš přes Sněžku do Polska. Vytyčený cíl kostel Wang Karpacz.

Je zřejmé, že kdyby vše šlo dle plánu, tak se zde nejspíš ani moc nerozepisuji. Takže první mé poučení do života: plánovat ano, ale rámcově, rozhodně ne důsledně. Vždyť stačí start a cíl cesty, onen prostor mezi tím bych pak směle nazval dobrodružstvím.

Brzy ráno jsme tedy s kamarádkou vyrazili autem do Krkonoš. Jako startovní bod jsme zvolili Pomezní Boudy. Z Doks do Horní Malé Úpy je to kus cesty, proto to ranní vstávání. Po deváté hodině již bylo auto zaparkované i s celodenním parkovacím lístkem za oknem. Žádné dlouhé zdržování, proběhla rychlá kontrola, že máme v batohu vše potřebné a už vyrážíme po žluté turistické trase k Horské boudě Jelenka. Počasí opravdu přeje, je krásně slunečno a vzduch se pozvolna ohříval. Výhled byl samozřejmě také více než luxusní. Cesta postupně ubíhala a za nějaký ten čas jsme mohli zvolat „Horská bouda Jelenka zdolána“. Následuje občerstvení a zároveň drobné odlehčení stále těžších batohů. Toto odlehčení se následně ukázalo jako velmi užitečné, neb kdo zná stoupání po kamenných schodech od Jelenky, jistě ví, že to legrace není. Naší záchranou při zdolávání tohoto prvního stoupání byli časté zastávky u hraničníků. Oceňuji jejich četnost a sedací výšku na míru.

necháváme Sněžku za zády

Když člověk zdolá tuto část červené a současně i modré turistické trasy dostane se již na mírně se vlnící hřebenovou cestu směřující přímo k Sněžce. I když chůze zcela určitě už nebyla tak náročná, tak četnost našich zastávek nikterak neklesala. Důvod je prostý, každý kousek se dalo kochat a kochat okolní scenérií. Díky dopoledním hodinám zde bylo velmi málo lidí, což byla námi velmi kladně hodnocená okolnost.

Sněžka jako velký mezi cíl našeho putování se blížil a šlo se dobře i díky tomu, že celou dobu je vrchol dobře vidět. A tak kolem půl dvanácté se naše zraky kochaly výhledem z nejvyšší hory České republiky. Po důkladném prohlédnutí již několikrát navštívené královny Krkonoš, posilnění obědovou svačinou a ohlášení rodinným příslušníkům dobití vrcholu, jsme se vydali na další putování. Bohužel kvůli poměrně dobré dostupnosti Sněžky z Polské strany bylo všude mnoho lidí. Prodírajíce se davem turistů po červené trase k bývalé Obří boudě nad Obřím dolem sledujeme stále houstnoucí pěší provoz. Není již tolik příležitostí se kochat okolní krajinou a tak rychlejším tempem předbíháme davy a po modře značené turistické trase odbočujeme dolů z hřebenovky směrem k polské horské boudě (Strzecha Akademicka, Schronisko Akademickie). Zde je další možnost občerstvení, my však jen pořizujeme pár snímků a pokračujeme kolem chaty dále po modré k jezeru Maly Staw. Cestou dolů se postupně otevírají překrásné výhledy na chatu Samotnia na břehu jezera. Toto místo je doslova kouzelné a tak jsme se navzájem poklepali po rameni, usoudili jsme totiž, že nápad nesvačit na předchozí boudě za pochvalu opravdu stojí.

Dostatečně scenérií nabažení se vydáváme dále. Od této chaty vede cesta přes velké balvany a dřevěné chodníky. To se opravdu nejde dobře, člověk má stále co dělat aby o něco nezakopl. Zde jsem již nefotografoval, strach, že si drahocenný přístroj každou chvilku rozbiju, mi to nedovolil.

Pominula třetí hodina odpolední a po již schůdnější lesní cestě se ocitáme u bran civilizace. Vítá nás dřevěná brána k nedalekému kostelu. Našeho hlavního cíle Kostel Wang. Jedná se o původně vikingský norský kostel, který sem byl přenesen roku 1842. Je to krásná dřevěná stavba skoro jak z pohádky.

kostel Wang

Vkusně upravené okolí a situování na vršku nad okolní zástavbou příjemným pocitům jen přispívá. V okolí kostela je možno nakoupit spousty suvenýrů a zmrzliny a bůh ví čeho ještě. My za pár zlotých kupujeme vkusné náušnice pro kamarádku a vydáváme se hledat plánovaný rozcestník, odkud měla vycházet naše cesta zpět k autu.

Blížila se pátá hodina večerní a bylo nám jasné, že do setmění to budeme mít tak akorát. A právě teď a zde na onom parkovišti u rozcestníku, kde jsme posvačili a našli námi zamýšlenou cestu, se stala ta chyba. V plánu bylo jít z Karpacze po zelené a poté se napojit na černou turistickou trasu, jít relativně po vrstevnicích a na konci přežít prudké stoupání. Po tomto stoupání jsme se měli objevit nedaleko Pomezních Bud. Zakopaný pes problému spočívá v tom, že od tohoto rozcestníku je varianta zelená a potom černá možná v obou směrech. Tudíž nás nemohlo nic varovat, že jdeme poněkud mimo plán. Tak již jdeme po zelené, po nějakém čase se napojujeme na černou. Potkáváme davy turistů, kteří se vracejí zpět ze Sněžky. Máme dobrou náladu, a jde se dobře, i když únava se trochu začíná projevovat. Náladu nám nekazí ani fakt, že všichni jdou z hor dolů a jen my jediní jdeme nahoru na hřeben Krkonoš.

Ujdeme několik kilometrů neustálého stoupání, zastávky jsou již velmi časté. Lidé již žádní, jen tu a tam posledních pár živáčků pospíchá dolů do města. Situace se trochu zlepšila v okamžiku, kdy jsme měli horský hřeben na dohled. Mírně se smráká a nám už připadá, že jdeme dostatečně dlouho na to, aby se objevilo to strmé stoupání. Zastavujeme na vyhlídce, abychom se vydýchali. Nechtělo se nám vytahovat mapu, tak se jen kocháme mírně potemnělým výhledem. Začíná se zvedat chladnější vítr. A do toho relativního ticha jen komentujeme jak je tu krásně. „Krásný údolí, podívej…a koukej jak je pěkně vidět Sněžka. Sněžka!!! Jak to, že je před námi Sněžka!!!!“ Ano mírně vyděšení se snažíme přijít na to jak je to možné, protože v plánu bylo Sněžku obejít a daleko za ní vylézt na hřeben. Již nejsme líní vytáhnout mapu a zdrceně zjišťujeme onen šílený omyl. Vrchol Sněžky a celá hřebenovka až k Pomezním Boudám před námi nás doslova šokovalo. Víme, že do tmy to nejspíš nestihneme. Co se dalo dělat, jít zpátky byla hloupost, tak vyrážíme dál. Potkáváme pro tento den posledního polského turistu, který nám oznamuje, že se dělá tma. Tím nám nejspíš chtěl naznačit, že bychom se neměli na hřebeni po tmě potulovat. Netušil, že my tam museli. A tak dnes již po druhé zdoláváme Sněžku v poryvech větru a stále houstnoucí tmě.

Cesta mezi nízkými borovicemi za Sněžkou byla od celodenního slunečního úpalu prohřátá a teď v podvečer se toto teplo začínalo uvolňovat. Štěstí pro nás, vítr ustal a teplo z cesty bylo velmi příjemné. A tak jsme si dovolili i pár zastávek a v tom hrobovém tichu na hřebeni Krkonoš, kde vůbec nikdo nebyl, jsme pozorovali, jak se na polské straně rozsvěcují města a na té české jak postupně zapadá slunce. Naprosto ohromující a úžasné.

Po čase dorážíme k schodům před chatou Jelenkou. To už je slušná tma a bylo dosti náročné je sejít. Ale v pořádku se to povedlo a tak po asfaltce míjíme Jelenku. Rychlejší chůzí v rámci možností jdeme dosti tmavým lesem a jen tušíme v dálce Horní Malou Úpu. Kolem deváté hodiny večerní jsme spočinuli v první otevřené hospodě a poručili si hodně silnou kávu, vlastně dvě. Totálně unavení a s bolavými nohami sedáme do auta a jedeme domů. Moc toho cestou nenamluvíme, jen tiše rozjímáme nad úžasným výletem a zážitkem, který opravdu stál za to.

Následující den jsme si spočítali kolik kilometrů a výškových metrů jsme vlastně nachodili. Výsledek je následující: cca 30 km procházka a cca 1665 nastoupaných metrů v obou směrech.

Profilový obrázek
radek csano

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *