Jezerní planina Spronsersee se nachází severně od Merana, jen pár kilometrů od hranic s Rakouskem. Kromě toho, že se jedná o nejvýše položenou jezerní planinu v Alpách, je zde neskutečně krásná krajina s omamnými výhledy na okolní vrcholky. Ne každý se sem ovšem může vypravit.Vstali jsme brzy. Před námi byla šestihodinová, šestnáctikilometrová túra s více než tisíci metry převýšení.
Auto jsme zaparkovali na parkovišti ve vesničce Tirol, která je známá hlavně díky svému hradu Tirol, podle kterého byla nazvaná celá tato oblast. Ne, nevyšli jsme pěšky od paty hory, tak jak by to mělo být, když chcete zdolat nějaký vrchol. Naše kroky vedly k lanové dráze, která nám měla pomoci překonat prvních 800 výškových metrů. Za 9,50 euro (zpáteční jízdné) jsme se dostali až na úroveň 1400 metrů nad mořem. Děti zaplatí jen 3,50 euro, a pokud se chcete projet s vaším čtyřnohým mazlíčkem, pak si připravte ještě dalších 2,50 euro. Cestou, která netrvala déle než pět minut, jsme obhlédli celé Merano, jeho okolí i onen nejslavnější z místních slavných hradů – hrad Tirol. Bylo krásné počasí, a tak jsme celí natěšení na slibované výhledy vyrazili po trase číslo 22 vzhůru. Měli jsme skvělé tempo a přibližně za hodinu jsme uviděli první strmé hřebeny, které tvoří Spronsertal.
Odbočili jsme na stezku číslo 22a a cestou jsme potkali roztomilé stádo koz. Jedna z nich nám dokonce začala náruživě olizovat nohy a to i přes to, že jsme na nich kromě svého potu měli nanesenou i silnou vrstvu opalovacího krému. Dostali jsme se nad úroveň lesa. Cesta nyní vedla po úbočí jedné z místních hor přes kameny a nesouměrné schody. V dálce jsme mohli pozorovat mizející údolí a město, ze kterého jsme vyšli. Na křižovatce se stezkou číslo 25 jsme uviděli první jezero- Pfitschersee. Nad námi se mezitím líně převalovaly mraky a nic nenasvědčovalo tomu, že se nám místní krajina ukáže v celé své kráse. Jen občas probleskl nějakou tou skulinkou sluneční paprsek, který nás trochu ohřál. Bylo okolo poledne a tak jsme se rozhodli, že si dáme malou svačinku, která by nám doplnila energii na další cestu. Před námi jsme měli výhled na další jezero – Kasersee a chatu Oberkaser, kterou místní horalové postavili 2131 metrů nad mořem. Po svačině jsme se vydali k této chatě a posléze i dále k dalším jezerům. Stezkou číslo 22 jsme prošli okolo jezer Grünsee, Mückenlacke až k jezeru Langsee. Přesto, že je konec června, stezka vedla i přes zbytky sněhu. Začalo být větrno a zima. Několik metrů nad námi čněla nepropustná hranice tmavých mraků, která se ne a ne převalit přes místní vrcholky. Ne, opravdu nechceme jít až k nejvýše položenému jezeru, které je nyní zahaleno v mracích. Místo toho jdeme k jezeru Langsee a na jeho okraji jíme připravený oběd.
Přesto, že máme bundy a mikiny, je nám zima, na kterou poukazuje i husí kůže na našich končetinách. Moc dlouho jsme zde nepobyli. Rozhodujeme se, že bude lepší se vrátit. Před námi je tříhodinová cesta dolů. Daleko náročnější na kolena, než právě absolvovaná cesta vzhůru. Lanovka jezdí každou půl hodinu a my chceme stihnout tu v 15:30. Opět nasazujeme rychlé tempo. Jen s nechutí se loučím s místní snovou krajinou, která mi učarovala i přesto, že jsme z ní dnes mohli vidět jen malou část.
Celý zničení a už zase bez mikiny a bundy přicházíme v 15:25 k lanovce. Právě včas, abychom mohli odskočit na záchod a nastoupit do lanovky. Za pár minut už jen smutně vzpomínáme na skvělou zimu, která i nadále panuje o dva tisíce výškových metrů výš. V Meranu je zhruba 35°C a při představě, jak bude v mém neklimatizovaném pokoji v Bolzanu, se mi dělá nevolno.
Přidat komentář