• Menu
  • Menu

Japonsko 20

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Japonsko » Japonsko 20

Yakushima- ostrov princezny Mononoke

Vzbudily nás jasné ranní paprsky slunce. Po včerejším nekonečném dešti byla obloha bez mráčku. Rozdělily jsme naše věci do batohů tak, abychom jeden mohly hned nechat v přístavu a s druhým se vypravit do hor. Dnes jsme totiž jely na Yakušimu – tropický ostrov ležící několik desítek kilometrů jižně od Kjúšú. Kdo z vás viděl slavný animovaný film Princezna Mononoke a při jeho sledování si říkal: „Bože, to je ale krásná příroda,“ tak přesně tam jsme se dnes měly dostat místním trajektem. Ostrovní překrásné hluboké cedrové lesy jsou dokonce zapsány i na seznamu UNESCO. Není se čemu divit, když se zde nachází i údajně nejstarší strom na planetě!

Slováci na trajektu  na Yakushimu

Konečně jsme nastoupily na trajekt! Vybalily jsme si karimatky, spacáky a šly jsme si lehnout na palubu. Chtěly jsme se ještě trochu prospat před náročným výletem, který jsme si vymyslely.

trajekt v Kagošimě

„Hi, where are you from?“ pozdravil mě kluk, který procházel okolo. Zvedla jsem oči od našeho průvodce, kde jsem právě studovala yakušimské počasí a odpověděla: „We are from Czech republic.“ A pak přišla nečekaná odpověď: „To je dobré, já som zo Slovenska.“ Vytřeštila jsem oči. Společně s námi a další maximálně stovkou turistů jeli i dva Slováci, kteří měli stejný plán jako my – podniknout túru do hor a zdolat nejvyšší místní horu Miyanouradake (pouhých1936 mn. m. J ). „A to si jako myslíte, že to zvládnete?“ zeptal se nás Peter a my jsme tak trochu nechápaly, co že by se jako v tomto případě nemělo zvládnout. „No, zvládneme. A když ne, tak se sbalíme a půjdeme zpátky na pláže. My to moc nehrotíme, spíš si to tady užíváme,“ odpověděla jsem s úsměvem na tváři, který nás neopustil během celého pobytu na Yakušimě.

„Nechcete jít do sauny?“ bylo nám nakonec nabídnuto. „Cože? Tady je i sauna?“ nevěřila jsem vlastním uším, „vždyť jsme na trajektu!“ Sbalily jsme si tedy spacáky a karimatky a šli se podívat do místní sauny, kde jsme nakonec strávili většinu ze čtyřhodinové plavby.

Zelený ostrov

Konečně jsme uviděli náš cíl. Svěže zelený ostrov Yakušima nás vítal neobvykle jasnou oblohou. Byli jsme mile překvapeni. Podle našeho průvodce zde mají místní obyvatelé pořekadlo, že: „Na Yakušimě prší 35 dní v měsíci,“ takže vlastně pořád čemuž odpovídá i roční úhrn srážek pohybující se okolo 10 000 mm! Tajfun, který se zde předevčírem prohnal, nejspíš vyčistil oblohu na několik příštích hodin a tak jsme měli opravdu neskutečné štěstí a viděli ostrov v celé jeho kráse.

Po příjezdu jsme si schovali batohy do úschovny a nakoupili potřebné potraviny na 2-3 dny v horách. Náš time-management vyšel opět skvěle- zrovna nám totiž jel autobus z městečka Miyanoura do středu ostrova. Dojely jsme až na konečnou, odkud jsme se dál museli vydat pěšky.

Za poplatek 300 jenů jsme vešli do tropického lesa. Místní obrovské stromy porostlé mechem, kapradinami a lišejníky nás fascinovali. Stejně tak jako průzračná voda, která se rychle valila přes oblé kameny dál do údolí. Stále jsme se zastavovali a dělali jednu fotku za druhou. Byla jsem nadšená! Opět jsme se totiž dostala do ráje.

Jak jsme záhy pochopili, místní túry se nedají počítat přes kilometry. Jde se totiž po cestičce, která je často křižována řekou. Často se musí přecházet po kládách, které chodce chrání před nekonečným bahnem. Dále jsou to všechny možné schůdky a kamenné stupně, které brání v rychlé chůzi. A je to samozřejmě překrásná přírodní scenérie, kvůli které se člověk neustále zastavuje a vzdychá J .

Cíl – chata Shiratani

Naším cílem byla poměrně nedaleká chata Shiratani, ke které jsme se i tak dostali až za pár hodin chůze. Přivítala nás betonová stavba, před kterou byly mohutné dřevěné jídelní stoly. Uvnitř jsme si vybrali jednu místnost, kde jsme si vybalili věci. Protože jsme byli ještě stále plní energie, rozhodli jsme se vyjít ještě na takový menší okruh, v jehož polovině nás měl čekat překrásný výhled na panenské lesní porosty. Na vyhlídku jsme došli právě před západem slunce. Sluneční paprsky osvětlovaly jednotlivé kopce před námi a nám okamžitě došlo, že jsme se zase jednou dostali na velmi speciální místo na světě.

Ještě před soumrakem jsme došli zpět do chaty, kde (určitě speciálně na mě) čekal obrovský černý pavouk (a když píši obrovský, myslím tím cca 8 cm velkého chlupatého pavouka). Ach jo, proč já se vždycky koukám na ty bílé zdi okolo. Kdybych se řídila pravidlem: „Co oko nevidí, srdce nebolí,“ život by byl pro mě daleko snazší. Než jsme usnuli, objevil se na stěně, přibližně 2 metry ode mě ještě jeho stejně velký kamarád. Musela jsem být statečná! Zkontrolovala jsem samozřejmě i další volnou místnost, kam jsem se mohla přesunout, ale i tam na mě svítila dvě očka nějakého jejich kolegy. Zachumlala jsem se tedy do spacáku a s nadějí, že mi nevleze do té miniaturní dírečky ve spacáku, kterou jsem nechala pro přívod kyslíku, jsem se snažila usnout.

Cestopis následující den

Cestopis předchozí den

Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.