• Menu
  • Menu

Trinidad a Tobago – leden 2022 – 6. část

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Trinidad a Tobago » Trinidad a Tobago – leden 2022 – 6. část

Gilpin trail v Tobago Forest Reserve

Budíček jsme si museli dát v 6 hodin, abychom to pěšky stihli na trajekt. Snídani jsme si objednali v bistru před přístavištěm a snědli si ji na lodi. Trajekt vyplouval v 8:00 hod. a loď to byla krásná, čistá, moderní a taky pořádně klimatizovaná. Poprvé jsme zaregistrovali nějaké „bílé“ cizince. Za necelé tři hodiny při vystupování jsme se s nimi seznámili – byli to Míša a Jožo ze Slovenska a chystali se stejně jako my do Castary. Akorát že oni měli dohodnutý odvoz a my chtěli jet autobusem. Vzali jsme si na sebe kontakt s tím, že se v Castaře potkáme.

Díky navigování od místních se nám podařilo najít zastávku, odkud nám odjížděl autobus (North Side Connector Road). Lístky jsme si museli koupit v obchodě a raději jsme vzali do zásoby. Čekalo nás pak docela dlouhé čekání, protože autobus odjížděl až ve 12:30 hod. Na zastávce bylo docela hodně lidí, báli jsme se, že se ani nevejdeme do autobusu, ale v jeden okamžik dorazily hned tři autobusy – každý jel jinam. Nám místní poradili, kam nastoupit, a po cca půl hodině jsme přijeli do příjemného pobřežního městečka Castara (5TTD/osoba).

Castara

Ubytování jsme našli již dopředu přes booking v Mango Bottom Cottage (740 TTD/osoba/4 noci). Měli jsme pro sebe celý domek, ze kterého byl krásný výhled na moře. Cesta k němu vedla do celkem strmého kopce, který jsme každý den museli párkrát vyjít, ale aspoň jsme měli pohyb. Na pláž jsme už jít nemohli, tak jsme se vydali k nedalekému vodopádu Castara Waterfall. Opět jsme se tady potkali s Míšou a Jožem.

Večeři jsme si uvařili v chatce a pak šli do baru na pláži, který byl otevřený první den po skoro dvou letech. Hrála tam strašně nahlas hudba a v baru skoro nikdo nebyl, zato v jeho okolí bylo plno. Přisedli si k nám místní, kteří si s námi chtěli povídat, což bylo fajn do té doby, dokud nebyli zkouření trávou natolik, že jim přestávalo být rozumět. Kouření trávy je na Trinidadu a Tobagu legální a zvlášť kolem Castary toho očividně mnozí využívali. Po chvíli dorazili i Míša s Jožem, takže jsme dali ještě nějaký drink s nimi a pak se vyšplhali zpátky domů.

Ke snídani byla opět míchaná vajíčka a pak jsme šli využít možnost plážování a koupání. Ve 12:30 hod. jsme stopli hned první projíždějící auto a pán nás odvezl až na začátek Gilpin trail v Tobago Forest Reserve.

Gilpin trail v Tobago Forest Reserve

V mapách nebyla tahle trasa značená, ale věřili jsme, že když půjdeme po cestičce, někam nás to dovede. Začátek tak opravdu vypadal, dokonce jsme potkali i pár lidí. K prvnímu i druhému vodopádu se šlo moc hezky. Pak přišlo rozcestí, u kterého jsme si museli vybrat, kterou cestou půjdeme dál – protože napravo byly dva barevné fáborky, řekli jsme si, že to bude určitě ta správná cesta. Bylo zvláštní, že tak klesáme, ale cestička byla stále schůdná, tak jsme to moc neřešili. Vystrašil nás Miloš, který z ničeho nic zařval. Šel totiž první a těsně před ním se na cestě plazil had. Naštěstí se bál asi stejně jako my a hned zmizel do křoví. Miloš si ale radši vzal do ruky klacek s tím, že případné další plazy bude plašit.

Když jsem sešli už celkem hodně dolů, cesta najednou zmizela. Miloš je známý tím, že cestu vidí všude, takže jsme šly s holkama pořád za ním, ale po chvíli bylo jasné, že tady žádná pěšina prostě není. V tu chvíli byl asi ještě čas se vrátit, ale přece se nevzdáme. A tím začala naše asi dvouhodinová dobrodružná cesta džunglí, kdy jsme totálně nevěděli, kde jsme. Naštěstí GPS fungovala a podle mapy jsme byli asi 500 metrů od cesty, takže jsme si určili směr a šli. Směr nám ale zkřížil pořádně velký hroznýš. Vypadal sice nevinně, ale nikdo neměl odvahu na to ho překročit, takže jsme jej raději obešli, čímž jsme asi sešli ze směru úplně.

Cesta to byla dobrodružná, dolů a nahoru   z prudkých kopců, kde si člověk musel dávat bacha, čeho se chytá, protože hodně stromů mělo ostny. Navíc všude byla kvanta mravenců. Když jsme došli k řece, dohodli jsme se, že půjdeme podél ní, protože ta nás někam dovést musí. Znělo to nadějně do okamžiku, než jsme narazili na vodopád, který se nedal slézt, takže jsme ho museli obejít po hraně. Když jsme takto došli ke třetímu vodopádu a hrany byly stále víc příkré, přehlasovaly jsme s holkama Miloše a rozhodly, že půjdeme prostě přímo do kopce a budeme doufat, že dojdeme na cestu.

Frustrující bylo, že i když uplynuly dvě hodiny, pořád jsme byli 500 metrů od cesty, tj. k žádnému přiblížení zatím nedošlo. Cesta do kopce se naštěstí ukázala jako správná varianta, protože za chvíli se okolní flora změnila a kolem nás začali růst banánovníky, což jsme brali za dobré znamení. Když jsme nakonec došli na ušlapanou lesní pěšinu, byli jsme štěstím bez sebe. Do té doby klidná a tichá skupinka si začala sdělovat vnitřní strachy ohledně toho, jak se místo větve chytíme hada nebo jak budeme muset v té džungli přespat. Je ale super, že během těch krizových dvou hodin nezačal nikdo hysterčit.

Po pěšině jsme cca za půl hodiny došli na asfaltku. Asi 2km jsme museli jít pěšky, než jelo první auto. Trochu jsme se obávali, že v našem stavu nás do auta nikdo nevezme, protože jsme byli jako prasata. Pak se nám ale podařilo stopnout dodávku, která nás na korbě odvezla zpátky do Castary. Nasmáli jsme se hlavně, když se Janča pokoušela na korbu co nejrychleji dostat – stoupla si totiž na kolo, které se ale začalo protáčet, takže se do náklaďáku zřítila jako vyvržený vorvaň. Večer jsme se odměnili prvním pořádným jídlem v restauraci, když jsme si dali výborné krevety (120 TTD).

Simona

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.