Pravidlo číslo jedna: berete si 20 kg zavazadlo na odbavení? Pak do váhy vašich osobních věcí započtěte minimálně jeden kilogram bonbónů a sladkostí, které rozdáte mezi místní děti. Nemusíte kupovat hned ty nejdražší čokolády a pamlsky, místní děti vám budou vděčné za cokoli. A pokud nechcete kazit už tak zhuntované žaludky malým dětem, pak vezměte cokoli, co vás napadne- propisky, bločky, klíčenky, nafukovací balónky. Mohou to být reklamní cetky, které jste dostali od vašich obchodních partnerů, a se kterými nevíte co dělat… Dalo by se říct, prostě všechno, co vám doma překáží, ale místní děti to opravdu potěší. Musíte si uvědomit, že tyto děti často nemají ani boty. Obvykle nosí jedno tričko, na kterém byste už nepoznali původní barvu, a u nosu jim visí dlouhá nudle. Budou vám vděční za cokoli, co byste v Čechách s radostí vyhodili do prvního koše.
Uganda je typická tím (ostatně jako i jiné rozvojové státy), že zde na každém kroku potkáte děti, které se o sebe navzájem starají. Starší děti-mnohdy jen o pár let, nosí miminka svých bratříčků a sestřiček na zádech. Děti jsou zde často srocovány ve skupinkách. Nejspíš proto, že mezi svými cítí větší sílu. A tak když už se konečně rozhodnete nabídnout nějaký ten bonbón, nebo jinou maličkost, uvědomte si, že jeden nebude nikdy dost.
Ti z vás, kdo již navštívili nějaký ten rozvojový stát, to už určitě zažili: neustálé pokřikování místních (s tmavou pletí) na turisty (ve většině případů bělochy). I my jsme to zažili. Co mě ovšem překvapilo, byl fakt, že se nám to stalo jen jednou – v příhraniční oblasti s Rwandou. Je zajímavé sledovat okolnosti, za kterých se nám to stalo: Ve Rwandě totiž probíhala několik let občanská válka, která byla tak krutá, že to zvedlo ze židlí několik důležitých potentátů v Evropě, kteří se rozhodli místní situaci „pomoci řešit“. Protože zde místní lidé hladověli, rozhodlo se, že se postaví asfaltová silnice z Ugandy do Rwandy, a že tudy bude proudit humanitární pomoc. Jinými slovy, právě tudy jezdili všechny ty nákladní vozy s potravinami a jinou pomocí do válkou zmítané Rwandy. I když občanská válka už dávno skončila (Mírová smlouva byla podepsána roku 1993. A bohužel následně proběhla jedna z největších genocid a problémy přetrvávaly až do roku 1996.), můžete v okolí silnice pořád ještě vidět spoustu žebrajících dospělých i dětí, kteří čekají, až přijde někdo, kdo jim z náklaďáku hodí nějaký ten potravinový balíček.
Co je na této situaci úplně nejabsurdnější, je fakt, že se nacházíme v jedné z nejúrodnějších oblastí Ugandy. Pokud se ptáte, jak to vypadá na severu, kde je hlad a bída na denním pořádku, pak vězte, že v této oblasti malých vesnic a vysušených polí jsme se nesetkali s jediným žebrajícím člověkem. Je ovšem pravdou, což jsme se dozvěděli až na konci našeho výletu, že nejchudší děti utíkají z této oblasti do Kampaly – na černo se „svezou“ nějakým z místních autobusů, a ve městě pak žebrají a žijí na ulici. Doufají tak v lepší život, který by jim „bohaté město“ mělo přinést.
Ještě větší kontrast je vidět mezi městským obyvatelstvem a lidmi žijícím na horách. Lidi, kteří jsou každý den v kontaktu s horou, jsou mnohdy, chtěla bych říct: čistí, či neposkvrnění dovlečenou kulturou moderních států. Děti hor se na vás ještě stále dívají jako na něco zvláštního. Nechápou, kde jste se tam vzali, co tu děláte a jak to, že vypadáte úplně jinak, než oni. Tyto pohledy jsou ale bohužel už spíše výjimečné.
Přidat komentář