Uganda – výlet za horskými gorilami
Mgahinga Gorilla National Park se nachází v jihozápadní části Ugandy při hranicích s Kongem a Rwandou. Toto místo je světově proslulé jako domov horských goril a za tímto účelem je také od roku 1991 chráněno. My jsme se sem vydali, stejně jako i ostatní turisté, za jediným účelem- spatřit horské gorily v jejich přirozeném prostředí, bez plotů a čehokoli, co by nás od nich dělilo.
Rezervace výletu za gorilami s předstihem
Pokud se také chcete vydat na několikahodinovou túru po stopách jedné z mnoha místních gorilích rodin, pak si v dostatečném časovém předstihu musíte naplánovat a zarezervovat den vaší návštěvy. Místa na tento zážitek jsou totiž omezená denní kvótou, a tak by se vám mohlo stát, že se na gorily nepodíváte, protože bude plno. Kromě hodně vody, opalovacího krému, trekkingových holí a pokrývky hlavy si nezapomeňte připravit i poměrně tučný obnos (cca 530 USD), který za zážitek odevzdáte v místní kanceláři.
Amajambere Iwacu Campu
Do oblasti jsme přijeli již den předem. Ubytovali jsme se v Amajambere Iwacu Campu, ze kterého vede výchozí bod treku. Jedná se o poměrně (na místní poměry) luxusní kemp, který skýtá nádherné výhledy do okolí.
Druhý den ráno jsme se vzbudili a vyrazili do místní kanceláře, kde jsme vyřešili podrobnosti. V kanceláři nás informovali o všech zásadách, které bychom měli jako návštěvníci parku dodržovat a jak se například zachovat, když proti vám běží gorila. Teorie dobrá, říkala jsem si, ale chci se vidět v praxi, jak se ani nehnu a skloním hlavu, když se na mě vyřítí víc než půltunový kolos. Pak jsme nasedli na korbu tracku a společně s pěti ozbrojenými průvodci vyrazili do míst, kde výlet začínal. A potomkem už jen šli. Z kopce, do kopce a z kopce.
Hadi
Šli jsme poměrně vysokou trávou a tak jsem se jednoho z průvodců jen tak zeptala: „Jsou tady jedovatí pavouci a hadi?“ „Jo, pavouci tu jedovatí nejsou, ale hadi žijí ve vysoké trávě. Je tu třeba zelená a černá mamba, nebo kobry…“ bylo mi odpovězeno. Na sucho jsem polkla. Rozhodně nepůjdu jako první, blesklo mi hlavou. Taky jsem záhy (znalá pouček z dětství) začala při každém kroku jakoby víc dupat. No, to nám to hezky začíná. Bylo skoro poledne a na obloze ani mráček. Konečně jsme vešli do pralesa. Dvě hodiny před tím, než jsme vyrazili my, se do oblasti vydali tzv. stopeři, kteří hledali gorilí rodinu, ke které jsme se dnes měli dostat. Naši průvodci tak hledali správnou trasu pomocí komunikace přes vysílačky a cestu si prosekávali mačetami.
Opravdové gorily
Konečně jsme dorazili ke stoperům. Bylo nám oznámeno, že jsme již kousek od rodiny, a že zde musíme nechat batohy a trekkingové hůlky, protože by je to mohlo vyděsit a mohli by zaútočit.Pak jsme se škrábali skrz prales za průvodci. Netrvalo to ani pět minut, a zcela znenadání, jako by se to stávalo každý den, že v lese potkáte gorilu, se před námi objevila první členka stáda a pak přišla další a další. Pozorovali jsme asi dvacetičlennou rodinu, jak si razí cestu po jedné z vyšlapaných pěšinek. Gorily od nás byly na 1,5 metrů. Bez jakékoli zábrany!
Vůdce stáda
Pak přišel silverback, alfa samec neboli vedoucí celé skupiny. Jako jediný z celého stáda se na stezce zastavil a neohroženě se na nás díval. Tuhla mi krev v žilách. Jak dlouho by mu trvalo, než by mě svou silou zcela zničil? Sekundu, dvě? Už jsem pochopila poučky o skloněné hlavě. Kdyby se teď rozběhl, neudělala bych nic, prostě bych stála bez hnutí, bílá jako stěna. Srdce mi bušilo. Co tu sakra dělám? Blesklo mi hlavou. Tady nemám co dělat, toto není místo, kde bych dokázala přežít byť jen chvilku bez dozoru. Pak se konečně pohnul a mně se ulevilo.
Průvodci nás vybídli rychle pokračovat za gorilami. Uf. To si děláte srandu!? Mně to už stačilo, už jsem si je napozorovala, teď chci rychle domů. Můj pud sebezáchovy výstražně blikal a volal ve všech buňkách mého mozku. Tak jo, nemůžu tu zůstat sama, jdeme dál. Jéé, mláďátkoJ. A další. Gorily se zastavily a spokojeně okusovaly místní zeleň. Usadili jsme se na kopci nad nimi a pozorovali je. Měli jsme celou hodinu na to, abych si „užili“ jejich přítomnost a oni tu naší. Jen jednou se stalo, že jeden ze samců chtěl zaútočit, ale byl rychle sražen silou našich průvodců, kteří nám následně vysvětlili, že k této rodině chodí každý den. Jde o to, aby si gorily zvykly na společnost lidí. Pokud bychom se tedy vypravili k nějaké jiné rodině, která není takto „socializovaná“, pak bychom nejspíš neušli útoku, který by z největší pravděpodobností skončil tragédií.
Přidat komentář