Kromě goril můžete v Mgahinga Gorilla National Park navštívit i pygmejskou vesnici. Abyste to dobře pochopili, Pygmejové jsou národem, který obýval místní horský prales. Již odpradávna žili ve spojení s přírodou. Věděli, jak přežít, kde si najít vodu, kde potravu a kde si v pralese bezpečně ustlat na noc. Věděli, jaké rostliny je nutné použít jako lék na určitou nemoc, jak rozdělat oheň, jak poznat, když se blížilo nebezpečí. Jsou to lidé, kteří pralesem putovali, stejně jako gorily. Na rozdíl od nich si ovšem Pygmejové své úkryty a nocoviště stavěli v korunách stromů. Žili v symbióze s přírodou, nikomu nevadili, nikoho svým bytím neobtěžovali.
Všechno se ovšem změnilo, když byla oblast horského pralesa vyhlášena jako Národní park. Podle ugandského nařízení nikdo nesmí trvale přebývat v jakémkoli národním parku, a proto se Pygmejové museli ze své přírodní domoviny vystěhovat. Vláda jim nabídla půdu s jednoduchými chatrčemi a pole, které ovšem tito lidé pralesa nedokázali obdělávat. Přišel hlad a s hladem i nemoci. Kdyby byli ve svém pralese, pak by přesně věděli, jakou rostlinou co léčit, ale tam se mohli dostat až na základě povolení, které často přišlo příliš pozdě. V nemocnice nevěřili, a tak umírali v příbytcích, které jim nepřipomínali nic, na co byli zvyklí ze své domoviny. Kromě toho všeho se setkávali s rasismem. Místní Uganďané je neuznávali jako sobě rovné, proto nenacházeli práci. Pokud se někdo zamiloval do Pygmeje, byl vyloučen ze společenství a ponížen.
To všechno se stalo už velmi dávno. A jak jsou na tom místní Pygmejové dnes? Zaparkovali jsme naše auto na okraji jedné z horských cest. Před námi zrovna nastupovala jedna skupina turistů do auta a odjížděla pryč. Vydali jsme se skrz banánovníkové pole vzhůru do vesnice. Po pětiminutové procházce vesnicí jsme dorazili pod oplechovanou střechu, která sloužila k zadržování srážkové vody. Před námi se objevila skupinka Pygmejů. Nastala zvláštní situace – sedli jsme si na lavičku a koukali se okolo. Co bude? Jeden z místních se ujal slova a začal nám vysvětlovat historii a kulturu jeho národa. Bohužel mluvil jen ve svém rodném jazyce, a tak na řadu musel přijít překladatel- náš průvodce, který překládal slova do angličtiny. Nakonec se připojil i Marek, který některá slova překládal do češtiny. A tak jsme se postupně seznamovaly se všemi obtížemi, které tento národ ve své historii musel vytrpět. Pygmejové nám zatancovali tradiční tanec a zazpívali píseň o pralese. Pak nám ukázali, jak chovají určitý druh hmyzu, který jim dává med, a předvedli, jak umí rozdělat oheň bez pomoci sirek. V neposlední řadě přišla jedna velmi stará paní, která zažila život v pralese. Pygmejové se vždy vyznačovali malým vzrůstem-to proto, že se museli dobře pohybovat v korunách stromů. Tato dáma byla opravdu výrazně menší, než jeden mladý Pygmej, který se narodil již mimo prales.
Na obličeji jsem cítila pohledy místních lidí. Nebylo mi to úplně příjemné. Pane bože, co tady dělám? Blesklo mi hlavou. Cirkus a stud, nic víc. Přesně tak by se dal popsat pocit z návštěvy této vesnice. Nejhorší bylo, že jsme nenavštěvovali vesnici, ale její obyvatelé-šli jsme se podívat na Pygmeje, jako na nějaká zvířátka v zoo. Bylo mi z toho zle, ale na druhou stranu jsem chápala, že se tento národ, ještě dostatečně neadaptovaný na život mimo prales, musí nějak uživit. Pak přišel čas na otázky. Přesto, že nás to napadlo oba, Richard se zeptal jako první: „Kdyby vám vláda povolila vrátit se zpět do pralesa, šli byste?“ Zajímalo nás, co odpoví, protože život v pralese zažila jen nepatrná část z Pygmejů. Nemuseli jsme čekat ani dvě sekundy. Poté, co se otázka přetlumočila do jejich jazyka, nám bylo jasně řečeno: „Hned!“
…
Přidat komentář