Návštěvy v nepálských horách
Noc je krátká a na ráno jsme domluvení s otcem Chandry, který je lámou, že půjdeme před odjezdem k němu na púdžu.
Láma je v buddhismu titul udělovaný většinou tibetským buddhistickým mistrům, ale může být také používán pro učitele a duchovní vůdce v dalších buddhistických tradicích. Titul „láma“ je udělován těm, kteří dosáhli vysokého stupně duchovního poznání a kteří mají schopnost vést ostatní na cestě k osvícení. Někteří lámové také žijí ve svatyních nebo klášterech, kde vedou duchovní život a podporují komunitu v jejich duchovní praxi. Lámou může být jak muž, tak žena.
Púdžá“ (někdy také psáno jako „pūjā“), je součástí náboženské praxe v některých buddhistických tradicích, zejména v Mahájánovém buddhismu. Většinou zarnuje akt uctívání Buddhy, Dharmy (jeho učení) a Sanghy (komunity věřících). Během púdžy mohou věřící obětovat květiny, vonné tyčinky, potpourri, svíčky a jiné předměty před sochami Buddhy nebo obrázky. Také mohou provádět meditace, zpívat mantry nebo recitovat buddhistické texty.
Je 7 hodin, vcházíme do domečku lámy. Po schodech se dostaneme do obytné části, kde jsou dvě malé místnosti. Vítá nás Chandroma maminka a žena lámy. Sympatická stařenka nás usadí na gaučík, hned vedle „ložnice“ kde už kouří vonné tyčinky a láma odříkává modlitby. Každá dostaneme hrnek Roksi, i když se bráníme…, že ráno nee! Stařenka ještě usazuje souseda, který na bohoslužbu příšel. Noříme se do uklidňujících tónů modlitby, když stařence zazvoní mobil. 20 minutový hovor prolnutý modlitbami je opravdu úsměvný…! Láma nám ještě posvětí náramky a dárečky a pak už musíme balit. Vedle v domě už nám kluci připravili skvělou snídani. Džíp už stojí před domem, Anuška i maminka už jsou nachystané, naložit vozík a vyrážíme do nemocnice.
Nemocnice v horách
Sedíme na korbě a je to teda mazec. Cesta je hodně divoká. Za hodinu zastavujeme na kopci. Pod námi je nemocnice. Vítají nás tady sestřičky, dostaneme každá krásný věnec z natrhaných rododendronů. Je teplíčko a tak sedíme před nemocnicí na trávě. Je tu i žena Kanči a jeho dva rozkošní chlapečci. Děti a hlavně Anuška, si to náramně užívají. Dáváme jim bublifuky od tety Dáši a další hračky a smích a radost se roznáší po horách.
Po skvělém občerstvení, které nám sestřičky připravily, si jdeme prohlédnout nemocnici. Maličká, ale se solárními panely, teplou sprchou i splachovacím záchodem. Maličká vyšetřovna i základní léky pro nemocné. Doktor tady není, o vše se starají sestřičky, ale do budoucna třeba i doktor bude. Nemocnice je spádová pro okolní horské vesnice a je to první pomoc v případě nouze.
O výstavbu nemocnice se zasloužilo hodně lidí. Finance nejvíce sehnala jedna Rakušanka a přátelé. O výstavbu se zasloužil i Chandrův bratr, který zahynul při velkém zemětřesení v roce 2015.
My budeme spát přímo v nemocnici. Dostáváme malý pokoj se třemi postelemi, kluci nám přivezli i peřiny a koupili nové povlečení! Ráj!
Škola v horách
Kompletujeme hračky, hry a pomůcky do školy. Vše jsou to dary od našich kamarádů, přátel a rodiny /ještě jednou velké díky VŠEM!!!) Bagy jsou plné, ještě že máme skvělé nosiče. Do školy je to prý kousek, rozuměj tady kousek vždy znamená 2 hodiny chůze z kopce do kopce. Cesta horskou krajinou je ovšem nádherná, výhledy na horské vesničky a políčka, nádhera.
Cestou začínáme potkávat děti v uniformičkách i naparáděné dívenky. Jsme už kousek od školy. Do téhle školy chodili Chandra i Kancha. První navštívíme velmi skromnou sborovnu. Předáme dárky a vše pro děti učitelům. Pak už jdeme všichni ven, na velké prostranství. Na lavičkách v půlkruhu sedí děti i vesničané. Usedáme mezi ně. Holčička mě hladí po vlasech a říká, ty máš krásný vlasy. Skromnou angličtinou si povídáme.
Před nás nesou děti obrovská dřevěná křesla. Představa, že si do nich sedneme, mě děsí. Ajka mě uklidňuje, neboj to je pro nějaké představené tady. V špatně seřízeném mikrofonu se ozve „ vítáme přátele z České republiky“ prosím posaďte se na připravená křesla. Polije nás pot, usedáme před všechny ty lidičky, jak nějaké královny. Uff.
Všichni povstaneme, když z amplionu hraje nepálská hymna. Pak začnou tančit holčičky nepálské tance. Kulturní program přehluší zástupce ředitele a dá jakýsi pokyn dětem v nepálštině. Všechny děti postupně /asi 70../ přicházejí k nám a vždy jedné z nás pověsí na krk věnec z rododendronů a šálu. Po pár minutách nemáme ani krky a ani hlavy. Dusím se květy rododendronů i smíchy. To nemyslí snad vážně! Když už nemohou na hlavu, zavěšují věnce na ruce. Nejde dýchat a pořád to nekončí.
Jsou z nás tři rododendrony a to doslova. Já většinu nenápadně /hlavně nenápadně/ shazuji na křeslo. Ajka ověšená jde předávat dětem dárky, sotva se sune a já se nemohu přestat smát, možná v květech je nějaké opium, haha. Další výzvou je, když nás zástupkyně vyzve, aby jsme šly tančit. Tančíme společně se všemi dětmi, vesničany, učiteli. Euforie, radost a spousty lásky. Neskutečné!
Ještě si dáme kafe /no kafe, obarvená voda , která trochu voní po kávě) ve sborovně a pak se loučíme se všemi. Děkujeme!
Jdeme si prohlédnout starý klášter na kopci.
Pokračujeme pak po příbuzných našich průvodců. Vše je kousek /zase hodina tam, hodina sem/. Všechna setkání jsou srdečná, obohacená Roksi pálenkou i bramborami vytažených právě z ohně, milými úsměvy a spoustou smíchu. Přicházejí sousedé i náhodní kolemjdoucí. Užíváme si vše naplno.
Nebe se zatahuje a my se pomalu vracíme směrem k nemocnici. Sestřička už nám nese skvělou večeři a my uléháme plné dojmů.
V noci prší, ale spí se nám tady krásně.
Hned dopoledne jdeme na návštěvu ke Kanchovi, pokračujeme návštěvou souseda, který vyrábí mimo jiné kiwi-roksi, pak další příbuzní, a další…pálenky je teda více než dost, když nám volá Kancha, že na nás už čeká v nemocnici. Zabil kvůli nám kuře a dělají nám se sestřičkou večeři. Když otevřeme dveře, tak kuře s dlouhýma nohama je sice zabité, ale ještě úplně syrové. Sestřička je kouzelnice a za chvíli nám nese bramboráčky a pak i skvěle udělané kuře ..pak učíme kluky hrát pexeso a už je zase spousty hodin a my máme v 5 vstávat .
Přidat komentář