• Menu
  • Menu

První hora nad 6000m – Vulkán Chachani

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Peru » První hora nad 6000m – Vulkán Chachani

Kdo by se nechtěl vyšplhat až do 6000m? Je zde řídký vzduch a určitě zde sídlí mocní bohové. A jak říká jedno přísloví: “Jeskyně do které se bojíš vejít skrývá poklad, který hledáš.” Samozřejmě sám a bez pomocí průvodců a nosičů. A proto jsem dojel do Arequipy, města v Peru s hornatým obzorem.

Od autobusového nádraží vidím svůj první cíl. Srdce se mi při tom pohledu tetelí. To je ona El Misti Vulkán 5850m! Se sněhovou čepicí.

 

Zítra už budu spát na těch příkrých srázech. Procházím městem křížem krážem, vyptávám se na cestu, až konečně naleznu hledanou ulici. Je plná agentur, které slibují největší zážitky na světě. Vytáhneme vás na laně na Vulkán El Misti, projdete se v riflích v Kaňonu Colca, jsme nejlepší agentura atd. Blbosti. Já jsem zde, abych udělal svoji vlastní misi. Pak naleznu místo, kde mi půjčí lezecké vybavení. Jsme domluveni, že se mám stavit v 17:00. A tak mám zbytek dne volno. Jdu na Internet a stahuji si nějaké věci na čtení. Hlavně o Messnerovi. Shlížím se v jeho citátech:

“Jesliže máte vystavěnou dálnici na Everest, nenavážete spojení s horou. Když je vše připraveno a máte průvodce, který je zodpovědný za vaši bezpečnost nemůžete být spojeni s horou. Tenhle kontakt je možný pouze když… jste tam sami a soběstační.”

„Self-sufficiency – soběstačnost“ opakuje se mi v hlavě. Co mě dále hodně nadchlo, je jak vyšel na dvě 8000m hory na jeden zátah. Bez výškových táborů, bez vysílačky. Zkrátka jen to, co si nese sám v batohu. Je mi to vlastně dost podobné jako můj výlet. Jdu přejít vrchol dvou hor.Všechno psaní o Reinholdovi zmenším a dám na pár A4.

Trochu nestíhám a tak si jdu vyzvednout výbavu až o půl šesté. V obchodě mi říkají, že mi nic nepůjčí! Mám pocit, že je to kvůli samotářské povaze mého výletu. Několikrát se ptám “WHY?” Proč! Je mi jasné, že mi ta malá Peruánská paní rozumí, vždyť předtím jsme se bavili anglicky vcelku normálně. Nyní mlčí na moje opakované dotazy. Což mě ještě víc rozzuří. Začínám nadávat a svůj slovník neomezuji pouze na angličtinu. Jsem horká hlava a nerad si nechám líbit jakoukoliv křivdu. Takže nemám mačky ani cepín. To je mi nadělení. Už je dost pozdě, kde teď budu něco narychlo hledat. Celý den ztracený. To mi nemohli říci hned?

Nicméně o pár bloků vedle jsem znovu v podobném krámu a krásná slečna původem z Holandska mi s radostí oznamuje, že mi zde mohou poskytnout potřebnou výstroj. Všechno se sepíše a já zaplatím. Do zástavy dávám svůj pas. Ráno se mám zastavit pro věci. Můj neskromný plán jim nejde vůbec proti srsti. Jen slečna z Peru má nějaké obavy, že se ztratím. K tomu přidává svůj vlastní příběh o zabloudění na El Misti vulkánu. Tohle se mi nemůže stát, mám nějaké zkušenosti a přece je to kuželová hora. Vrchol je jenom jeden, kam by chtěl člověk zabloudit. Na jedné straně je můj druhý cíl Vulkán Chachani 6075m, na druhé Pichu Pichu 5669m.

Arequipa
Arequipa
  1. den

Převzetí maček a cepínu z Peru Adventures. Je zde i průvodce, který mi dá hodně potřebných informaci. Ukáže cestu na satelitních snímcích a dá radu, že do kráteru Misti bych neměl chodit, kvůli výparům síry. Je na něm poznat nadšení pro můj kreativní kousek. Svěří se, že nezná nikoho, kdo by vulkán El Misti traverzoval. Cesta je křižovaná hlubokými kaňony. Zeptám se, jak vysoké mají stěny? 5-10m? Ne? „Tak kolem 50m-100m“ odpoví. Peruánská žena z obchodu nemůže stále spolknout, že jdu úplně sám na 8 dní. Ptá se, jestli jsem voják. Nejsem, jenom pošetilec s velkým plánem. Po té mě posadí do Taxíku za 4 soles a ten mě doveze na stanoviště autobusu. Zde v rohovém obchodu koupím pár banánů a sušenky. K tomu velkou 2.5l kolu. Nesu sebou 6.5l vody. To je rada průvodce z půjčovny. Busem se přesunu pod patu hory směrem na Chiguata. Výhled poskytuje celkový záběr na moje nové hrací hřiště. Osm dní na výletu.

Přesně podle mapy (nakreslena na kousku papíru) odhadnu místo, kde mě mají vyklopit. Prudká zatáčka u zdi. Přelezení zídky a zhruba 7km po začátek parku. Brodění se sypkým sopečným pískem s těžkým batohem. Předběhnutí turistů z Mckay Australie. Zakempovaní v basecampu.

  1. den

Budíček v 6:00, v 7:00 na cestě. Poprvé v životě jdu po sněhu v mačkách a s cepínem! Potkávám scházející skupinku asi 5-ti Australanů a dvou šerpů. Poslední toho má dost. Chudák nemá čepici a vypadá, že za chvíli odpadne. Rozhodně by mu neuškodila  velká dávka cocy. Nadmořská výška je bestie. Kámoš Wiebe říkal, že po vylezení na Huyana Potosi (6080m) ho docela příšerně bolela hlava asi tři dny.

Popis toho, jak si dopřávám cocu:

  Tep kolem 150. Posadím se a vytáhnu pytlík cocy. Světlezelený igeliťák. To je to co potřebuji. Vytáhnu první lístek. Držím ho za šťopku a zuby stáhnu vše kolem, pak ji odhodím. Nic nežvýkám, jen to přesunu za tvář. Postupně si po vzoru horníků z Potosí nakřečkuji pěknou bouli. Po té přidám urychlovač – černá plastická hmota prodávající se po čtverečcích 2X2 cm zabalených do průhledného obalu. Obvykle stačí porce, co odtrhnu dvěma prsty. Sousto natlačím jazykem na chuchvalec v puse a opět to přikryji několika listy cocy. Tak. Je o zábavu postarané. Teď už jen stačí slinami zavlažovat a vysávat energii! Nechat to svinstvo kolovat po všech dásních a pak spolknout. Zbývá jediný problém – nepoblít se při dalším výstupu. Neboť získávaný koncentrát dráždí mandle vedle kýženého účinku umrtvené dutiny ústní.

Na sedle mezi vrcholem a kráterem do sebe dle popisu nacpu listy cocy a jdu se bez batohu podívat na kráter, i když mě nedostatek kyslíku prosí, abych jen vylezl na vrchol a šel dolů. Kráter je masivní trychtýř, kde na jeho dně vystupují oblaka kouře. Síra smrdí všude. Žvýkám a do videa popisuji situaci. Při zpětném přehrávání se směji, jak si u toho spokojeně mlaskám.

V 13:00 dosahuji vrcholu. V dálce se rýsuje další vrchol. Pod ním propast zakončená prudkými svahy kaňonu řeky Chile.

Začínám slézat z 2800m vysokého svahu. Kolena dostávají zabrat. Po zhruba 300m výškových musím obcházet nějakou stěnu. Každý balvan zde vypadá, jakoby chtěl spadnout. Co nejopatrněji procházím tímto minovým polem. Zastavím na hranici roští, kde si cepínem vyklestím vhodné místo na stan. Jsem zničen. Dochází voda.

  1. den

Ráno vypiju posledního půl litru vody a nalačno jdu skrz síť kaňonů a strašného křoví dolů. Následuje pár kritických okamžiků, kdy po prudkém svahu musím překročit několik vyschlých koryt, které po pár desítkách metrů mizí v propasti vodopádu.

Po pěti hodinách jsem konečně na dně kaňonu. Šum řeky Chile mne vítá svým hlukem. V hlídací boudě si od hlídače Antonia vyptám vodu. Nabídne mi broskvový nápoj. Vypiji půlku a na jeho naléhání dorazím i zbytek. Je poznat, že mě hodně obdivuje, nestává se často, aby samotný gringo (cizák, cizinec) přelezl jejich vulkán. Doprovodí mě na spodní bránu vodní elektrárny přes most. Další hlídač na mě opět hledí jak na zjevení. Kouká na mě a pak zas na prudký svah Misti. Jak se dostal touhle cestou sem? Dají mi na telefon někoho, kdo umí anglicky. Vysvětlím celý příběh znovu a oni mi slíbí doplnění zásob vody. Mám zase 6.5l.

Okamžitě vypiji přes půl litru a pokračujeme na další bránu. Zde jsem objektem zájmu místní policie. Mají zde základnu. Vůbec se jim nelíbí, že jdu sám šplhat na vulkán Chachani. V mých očích je ale neoblomná přesvědčivost. Ano! JDU SÁM! A nic mě nedokáže zastavit! V demonstraci, že vím, co dělám, vytáhnu z batohu “Bacon locator” (vyhledávací zařízení) a hodím jim o zem. Pak zapnu test přístroje. Několikrát zabliká. Stále funguje a je vždy připraven mi přivolat pomoc při neplánovaném problému života a smrti. Koukám se zpříma na svůj obraz ve velkých slunečních brýlích hlavního vyslýchajícího. V místnosti je asi deset lidí, jedna rozvrzaná židle a hnusný starý stůl. Tabulky oken mají díry. Překladatelku mi dělá jediná žena zde.

Seržantka Gomézová. Neumí ani slovo anglicky! Dorozumívám se především posunky a komolením anglických slov. Po té celé procesí odchází a já můžu opět ven, kde čekají kluci z elektrárny a nějaký chlapík, který čeká na taxíka.

Antonio mi dá pár vdolků pečiva a nápoj quinoa. Poděkuji a cpu se. Pozoruji, jak se mě slečna Gomezová snaží natajno vyfotit svým mobilem skrz zmiňovanou díru v okně. Tolik respektu se mi snad nedostalo nikdy. Nabídnu jí, ať se rovnou vyfotí se mnou. Souhlasí. Čekám verdikt. Po té přichází policista v černém s hromadou vyznamenání a nabídne mi oběd. Přijímám a jdeme do obrovské jídelny v doprovodu mladíka s imitací kalašnikova kulometu. Dostávám polévku s nudlemi, půlkou kraba a několika mušlemi. Všude mě pronásleduje ten jejich obdiv. Nechávám se vyfotit se svou stráží.

Přichází druhý chod. Rýže, hranolky a smažené vejce s pár plátky rajčete. Do batohu obdržím bílou igelitku naplněnou pár jablky, pomeranči a půl kilem oliv. K tomu moc vřelých úsměvů.

Mohu tedy pokračovat ve své heroické cestě. Podepíšu papír doporučení, jak bych měl normálně lézt na hory a pak mě taxík odveze na rozcestí. Šlapu dalších pár hodin po cestě a pak postavím stan na kraji cesty a spím.

  1. den

Téměř armádní pochod po šotolinové cestě do základního tábora. Naprosto znaven zakempuji na místě nevzdáleném od prvního sedla. Přebírám quinoa semínka a vyndávám z nich bílé krystalky křemene. Ty mi daly minule zabrat. Myslím, že mi praskla plomba. Jablka a pomeranče jsem snědl společně s olivami.

A jak probíhá výběr stanoviště? Přikládám popis:

  Blíží se druhá hodina – začínám uvažovat o tom, že bych to mohl zapíchnout. Mám za sebou 6-7 hodin chůze. Obědovou pauzu na pár arašídů nepočítám.

  Můžu klidně jít ještě dvě hodiny do doby, než najdu příhodné místo. Po té bych byl už moc unavený, což přináší problém, že udělám chybu. Zvrtnout si kotník v místech, kde jsem neviděl člověka několik dní, by mohlo být fatální. A proto nesmím udělat chybu. Prostě jsem si to zakázal. Konečně vidím slibně vypadající místo. To znamená – rovina. Přídavné body k plusu jsou:

  1. Měkké podloží (Tráva, nebo mech)
  2. Zdroj vody (Vyčistím si zuby, umyji ruce a ksicht, ešus)
  3. Zdroj paliva (Je příjemné si uvařit na ohni, je-li i voda navíc dám si čaj jako bonus)
  4. Dobrý výhled (Není nad to, když se můžu kochat krajinou přímo ze stanu!)

  Shodím batoh a dám se do stavění stanu. Prve postavím vnitřní část, do které naskládám (naházím) potřebné věci. Načechrám důkladně spacák, aby dobře izoloval. Snažím se, abych vše dával na samé místo. Kapesník, čelovka vpravo za hlavou, společně s hodinkami. Jelení lůj a vazelína na ruce do přihrádky nad hlavou. Velký nůž na obranu nalevo. Vysunu ostří 3cm z obalu. Připraveno k rychlému uchopení pravou rukou. Pak jen bodat. Když někdy ležím ve stanu a očekávám noc, přepadá mě občas tíseň, že nějakého vidláka, co nemá rád Gringos, tam venku napadne stan zapálit. Nezbývá, něž tyhle chmurné myšlenky vytěsnit. Jestli fouká moc vítr, nacpu si špunty do uší. Potřebuji spát, ne se bát.

  1. den

S malým batůžkem vyrážím zdolat horu. Mám sebou hořák, hrnec a dvě láhve na vodu. Budu rozpouštět sníh. Další vybavení: Nouzová vysílačka, velký nůž pro případ nuceného šplhání po ledu, zapalovač, toaleťák, pár oříšků s hrozinkami, pytlík s cocou. Mačky a cepín, obinadlo k zastavení silného krvácení a pár náplastí. Na první sedlo vyjdu bez potíží, po té se vydávám podél prudkého svahu ve stínu. Sníh je zde kupodivu rozbředlý a já se každým krokem propadám až k pasu. Dochází mi nervy a tak se probíjím po malých úsecích, kdy hlubokým sněhem běžím. Následkem toho je kyslíkový deficit a velká rána na lýtku od maček (zatím o ní nevím).

V 11:00 jsem na začátku druhého sedla a je mi jasné, že na vrchol se můžu dostat, ale sestup by byl po tmě. Kdybych dosáhl pravděpodobně druhého sedla. Nehledě na to jsem věděl, že bych neměl dost sil k úplnému návratu do stanu. A tak jsem se rozhodl jít zpět. Kéž bych měl vždy smysl pro správné rozhodnutí. Tohle nestálo moc času, čistá matematika. Ale věděl jsem, že mě vlastní svědomí sežere za živa – proč si nevylezl na svou první 6000m horu? Po cestě jsem roztopil zase trochu sněhu. K tomu jsem na cestě našel někým zapomenutých 2.5l vody. Unavený jak hovado se doplazím ke stanu. Nálada je poraženecká. Vždyť je to jenom nějaký přerostlý kopec. Jsem rozhodnut jít další den do Arequipy. Důvody jsou jasné: Nemám dostatek vody, k přespání na sedle v 5650 nemám odvahu. Bojím se zimy, protože mám špatný spacák, bojím se toho místa obecně. Obří zledovatělé pláně mi prostě nahánějí strach.

  1. den

Změna plánu! Všechno vydržím. Na pití budu rozpouštět sníh. Jednu noc v mrazu nějak přežiji. Ze strachu se stala potřeba po adrenalinu. Pomaličku vyšplhám na první sedlo, po svých stopách přejdu k místu, kde jsem to vzdal předešlý den. Odtud následuji čísi staré zledovatělé stopy až na vrchol sedla. Zde najdu vhodné místo pro stan a postavím ho za pomocí návalu sněhu na celtu. Vypadá jak zdechlina, ale poslouží.

Celou noc moc nenaspím. Není to ale nedostatkem vzduchu. Jsem dokonale aklimatizován. Příliš se těším se na svůj sólový výstup na svou první šestitisícovku!

  1. den

Člověk má pocit, že se topí. Bezmocně lapá po vzduchu, který zde prostě není.

– Opět se probuzím do černé tmy. Nadmořská výška 5650m. Stěny stanu jsou pokryty vrstvou jinovatky, voda v lahvi se proměnila v led. Může být -5 stejně jako -20 stupňů pod nulou. Teploměr nemám. Napřáhnu ruku za hlavu a šmátrám. Hledám kapesník. Mám zacpaný nos, nejspíš mi zase tekla krev. Ale to není nic neobvyklého, už si začínám zvykat. Krev z nosu je každodenní záležitost. Vzduch je nejen řídký, ale i suchý a sliznice jsou popraskané.

Ve tři ráno začínám přípravy. Udělám si ovesnou kaši, pak silné kafe. Namontuji si na nohy boty, návleky a mačky. Ve 4:30 vyrážím. Je naprostá tma. Smysl navigace trpí. Na kameny na svahu se vůbec nepamatuji. Svítím si čelovkou. Je strašná zima, mrznou mi prsty na nohách i na rukách. Neustále s nimi vrtím a mám pocit, že to nepomáhá. Do toho se neúprosně deru na vrchol.

Obcházím skalní stěnu a v 5:30 začíná konečně svítat. Kolem dokola se ve slunci koupou vulkány. Fotím a pak foťák zamrzá.

Stejně tu nádheru nemůže zachytit. Na vrcholu stojím v 6:30. Nejnádhernější pocit v životě. Je tu několik křížků, obrázek Christiana, co zde zahynul. Nacházím 10 centů Argentinských, k tomu opodál bonbón. Nálada je ve stejné výši jako já, vše zachvátila harmonie. Dokázal jsem to. Začínám scházet pomalu dolů ke stanu. V 10:30 začínám sklízet stan. Pak už jenom frčím co nejrychleji dolů. Na hranici sněhu zase získám trošku vody rozpouštěním sněhu. Při stavění posledního kempu jsem naprosto bez energie. Vše trvá dlouho. Když vyfotím svůj obličej – oči jsou vyhaslé. Ve své mysli ale cítím naprosté nadšení. Povedlo se!

 

Martin Mirinsky
Martin Mirinsky

Po světě lítám jenom za horama. Láska získaná na Novém Zélandu. Rád si na sebe vymýšlím různé výzvy, které většinou nevycházejí, což je hlavní důvod, proč nemám sponzory. Nicméně z velkého počtu dobrodružných výprav se opravdu nějaký podnik občas povede a to pak mám obrovskou radost.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *