• Menu
  • Menu

Puerta Maldonado – Peru 14

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Peru » Puerta Maldonado – Peru 14

Brána do pralesa – Puerta Maldonado

Na letiště odjíždíme z hotelu  v 9,30. Z letadla byl báječný výhled na krajinu. Viditelnost skvělá. Let z Cuzca do Puerta Maldonada trval půl hodinky, po příletu nás přivítalo tropické počasí a dusno. Byli jsme téměř na Peruánsko – Bolivijských hranicích. Moje touha, navštívit a alespoň minimálně poznat Amazonii, došla naplnění. Toto, pouze sto let staré město, středisko těžby kaučuku, dřeva, pěstování tropických plodin i ořechů para, příliš zajímavostí nenabízí. Je však branou do pralesa na březích řek Tambopata a Madre de DiosZ letiště nás maličkým autobusem převezli do města, kde jsme si nechali převážnou část oblečeni a vzali si jen to nejnutnější. Čekala nás několika hodinová jízda autobusem a pak malou motorovou lodí po řece. Cesta autobusem byla docela dramatická, párkrát jsme zapadli do bahna, ale pořád bylo  co k vidění, tak jsem byla nadšená.

Peru, Puerta Maldonado
Peru, Puerta Maldonado

Řeka Tombopata

Usadili jsme se na lodi, řeka Tombopata, byla temně oranžová a pokračovali  v cestě. Na březích bylo plno indiánských chatrčí a po řece pluly malé kanoe s rybáři, nebo s naloženým nákladem, co asi vezli někam na trh.  Cestou jsme pozorovali ptáky, dostali jsme oběd v balíčku a klidně bych takto jela hodiny a hodiny.

Tambopata eco lodg

Když nám ukázali, kde budeme bydlet, nemělo to chybu. Ubytování bylo v Tambopata eco lodge.Vzduch byl jak na Floridě, všude okolo to tepalo životem, opice vřískaly, ptáci řvali, nádherný pokoj a bezvadné jídlo. Škoda jen, že tu jsem tak na krátkou dobu. Měli jsme uvítací drink, pověděli nám co a jak, že tu není světlo, svítí se svíčkami. Na co si dát pozor, co nedělat a tpod.. Večer byla úžasná zábava, pozorovat tarantule v lese. No,  to by mě nikdo nedostal,! Tak jsem si šla sednout s místními indiány, co dělali průvodce , a celou dobu jsme si povídali.

Peru, Puerta Maldonado
Peru, Puerta Maldonado

 Opice –  red howler

Noc byla klidná, jen jsem ráno mluvila s naší průvodkyní, co to bylo za šílený rámus k ránu, že jsem nemohla spát. Ptala se mě, jak to znělo, a já jí říkala, nějaká čistička, nebo odstředivka a ona se smála, že je to opice zvaná  red howler. Nahrála jsem si její řvaní, pry jsem měla štěstí, že byla blízko mého domečku. Myslím, že byla slyšet všude, řvala jak na lesy.  Česky se jí  říká vřešťan rezavý, to jméno si opravdu zaslouží. Údajně byla na námluvách.

Deštný prales

Vstáváme zase brzo, v 5,30,  odchod do deštného pralesa. Jsem trochu vystrašená, aby na mě nespadl nějaký pavouk. Dala jsem si kalhoty do ponožek, přes hlavu jsem si dala šálu, aby mě nemohlo něco zabodnout za krk, no jako blbec. Kdyby mě viděl táta! Máma by mě chápala. Jak jsem se tak pěkně zabalila, bylo mi děsný vedro. Asi po hodině jsem si to sundala a uklidnila se. Jen mi,  ale něco zašimralo něco  na obličeji, nebo po ruce, moje reakce nebyly zrovna přiměřené. Ukazovali jsme si různé stromy, ptáky, zvířata žádné. Hlavně vlhko a dusno, na zemi bláto. Taky dost šero. Průvodkyně zase šťourala v zemi, aby probudila tarantule.

Peru, Puerta Maldonado
Peru, Puerta Maldonado

Vrátili jsme se, připravili pro nás skvostný oběd, po obědě jsme se šli podívat na místní farmu. Jen jsme tak chodili blátem a jedli ze stromu tropické ovoce. Ukázali nám v koruně stromu lenochoda, tedy hledala jsem ho dost dlouho, vůbec se nehýbal. Cestou zpět jsme jeli opět lodí a po cestě bylo pěkné stádečko kapybarů. Trochu jsme si odpočinuli, já v houpací síti před domečkem,  a po přednášce o kajmanech jsme jeli na noční pozorování. Opravdu už byla tma jak v pytli, museli jsme potichoučku na loď , vždy jsme kousek popojeli a průvodkyně nám hlásila, kde se který kajman ukázal. Bylo jich nejmíň 50 kousků, koupat bych se asi v řece nemusela. Když jsem vycházela z lodě, poprosila jsem průvodce, aby mi ukázal souhvězdí Jižní kříž, bylo hned nad moji hlavou a vedle mi ukázal souhvězdí štíra. Byla to taková tečka za moji návštěvou po Peru.

28.5 A je konec, už jedeme domů. Stejná cesta zpět, na lodi jsem si pofňukávala. Nechce se mi jet domů. Nechce se mi loučit z tak nádhernou zemi. Zastavili jsme se ještě v jedné indiánské vesnici, kde jsem koupila para ořechy. Cesta zpátky byla jak ve snu, rozloučili jsme se s naším skvělým průvodcem. Dali jsme mu každý do obálky 50 dolarů, jako poděkování.

A to je konec, na cestě do Prahy se nic nedělo. Jen jsem si promítala v hlavě, co jsem všechno zažila. Měli jsme opravdu bohatý program a myslím, že si všechno ujasním, až si nechám vyvolat fotky.

 na začátek cestopisu

cestopis předcházející

Dana Dajdulka
Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *