Ve tvaru pumy – Sacsayhuman
Sešli jsme se na večeři na nádraží, kde hrála muzika a všichni jsme byli v báječné náladě. Jako by nestačilo, že nás pokousali komáři, některé z nás pokousaly i blechy ve vlaku. Cesta zpět se zdála nekonečná, asi že už byla tma a nebylo na co koukat z vlaku. Mám po těle tak 25 štípanců, kulhám, ale jsem moc šťastná. Spíme zase ve stejném hotelu, už jsem tu jako doma. Je neděle. Jedeme se podívat na Sacsayhuman.
Sacsayhuman
Sacsayhuman je asi poslední součástí starého Cuska, na které je možné spatřit, že bylo postaveno ve tvaru pumy. Tělo se rozkládalo v kotlině, kolem dnešního Plaza de Armas, Sacsayhuman představovalo pumí hlavu. I když Sacsayhuaman působí rozlehle, do dnešních dnů se z něj prý zachovala jen asi jedna pětina! Když to tak vidím, říkám si, že i Pražský hrad by proti němu byl malá kůlnička.Součástí Sacsayhuaman je i amfiteátr, umístěný na straně odvrácené od Cuska. Mezi ním a mohutným kamenným opevněním se rozkládá oblá skála – kopec Rodadero. Její povrch je pokryt přírodními rýhami směřujícími jedním směrem, asi směrem větru. Jejich vyhlazení však pomáhají i děcka, která se po nich kloužou dolů! Nám však slouží jako rozhledna pro pohled na tu nejimpozantnější část Sacsayhumana, která se zachovala – zubaté hradby.
Sacsayhuaman představuje hlavu pumy, v jejímž tvaru bylo Cusco Inky postaveno. Hradby Sacsayhuamanu jsou pak pumí zuby. Odpovídal by tomu i jejich tvar – 22 zubatých zakřivení, ve třech řadách nad sebou. Toto zvláštní zakřivení mělo svůj význam hlavně při obraně. Pokud někdo na hradby útočil, musel se alespoň k jedné ze stěn otočit bokem, čímž si jej odkryl. Hradby jsou stavěny stejným stylem jako ostatní incké zdi – velké kameny jsou opracovány do nepravidelných tvarů, které však přesně zapadají jeden do druhého. Takové opevnění je dosti stabilní i při zemětřesení. V nejvyšším místě mají hradby výšku sedm metrů a po délce měří několik stovek metrů. Jejich nejzazší body dnes stojí jsou jen kousek od domků, které se sem za ta staletí už stačili z Cuska „vyšplhat“.
Branou v nejnižší řadě hradeb se dostáváme dovnitř, kde teprve můžeme pochopit, jak rozsáhlé vlastně jsou. Toto strategické místo nad Cuskem prý obývalo 5000 vojáků, kteří měli na Cusko skvělý výhled. Město je asi 200 metrů pod námi a jeho červené střechy se zas tak moc neliší od světle hnědých okolních hor. Dobře vidíme Plaza de Armas s kostelem la Compaňía a katedrálou. Nad domy se tyčí i další kostely. Dny, kdy mělo Cusko tvar pumy, jsou dávno pryč. Dnes má asi 300 000 obyvatel, zabírá celé dno kotliny a šplhá už i na okolní kopce.
Na prostranstvím mezi hradbami a kopcem Rodadero je čerstvě postaveno velké pódium a rozestavěny řady lavic. Za pět dní, 24. června, se totiž právě tady bude odehrávat hlavní část Inti Raimy, oslav příchodu slunovratu. Prostranství se naplní lidmi i účinkujícími, kteří budou předvádět každoroční rituály spojené s letním slunovratem. Cusco se nafoukne Peruánci i turisty, kteří budou chtít tuto velkolepou oslavu shlédnout. My už ale budeme pryč. Dnes tu však zatím jsou jen lavice a na zbytku prostranství se pasou lamy a alpaky.
Qenko
Ještě než se vydáváme po staré incké stezce dolů do Cuska, zastavujeme se u jakési obdoby obrovského Ježíše Krista. Qenko leží na pravé straně silnice, napůl schované ve stínu stromů. Blízko Sacsayhumanu. Pokud by někdo hledal impozantní ruiny, tak pro něj Qenko určitě není. Spíš jde o jedno z těch menších míst, jejichž význam je zahalen do oparu minulosti a archeologové se o něm jen dohadují.
Už sám název „Klikatá čára“, jak se jméno Qenko překládá, však dává tušit, že nejde o nic obyčejného. Ze silnice je Qenko jen obyčejná, trochu oblá skála. Před ní se nachází půlkruhové prostranství ohraničené nízkou kamennou zídkou, v jehož geometrickém středu se tyčí úzký, sedmimetrovým kamenný „zub“. To zajímavé se začne odhalovat až při pohledu zblízka.
Už i ze silnice při bližším pohledu zjistíte, že skála není úplně přirozená. Zespoda se na vrchol táhnou vytesané schody a vrchol samotný je zarovnán do plošiny. Když stoupáme po schodech objevujeme po stranách zajímavé, do skály vytesané obrazce. Skoro na vrcholu je podél schodů vytesána klikatá čára, končící kruhovou jamkou, která dala místu jméno. Byla prý nejspíše používána při rituálních obětech, kdy jimi stékala krev. Brrr!!! Přímo na vrcholu jsou pak vytesány dvě dvoustupňové kruhové „bábovky“, jejichž význam si netroufnu odhadnout. Snad mohly mít něco společného se sluncem, s nímž bylo každé incké místo, ať už obřadní či obytné, nějak spojeno. Samotná skála není jednolitá, nýbrž proděravělá jako cedník. Částečně od přírody, částečně od lidí. Ti v ni vytesali tunely, z nichž největším se dá bez problému projít do jeskyně, jež měla nejspíš sloužit jako úkryt pro velký kamenný oltář. Nejspíš svědek dalších obětí…
Muzea
Prošli jsme se krkolomnýma uličkami po Cuscu a měli jsme zajít do kostela Sant. Domino. Tam už jsem byla s Unou, ale Hoger nám k tomu ještě přidal povídání. Měla následovat večere, kde jako předkrm, mělo být morče. Raději jsem nešla, nemusím ochutnat všechno. Šla jsem do hotelu bez večeře, mrkla se na zprávy, bylo hrozné zemětřesení v Číně, tak jsem chtěla vědět co se děje. Dnes ráno jsem si nasadila antimalarika. Zítra letíme do džungle. Ještě se podívám do pár muzeí v Cuscu a vyrážíme. Byla jsem v muzeu moderního umění a ještě v jednom plném pazourků a kamenů. Moc mě to nenadchlo. Plánovala jsem si koupit nějaký obrázek, ale nakonec jsem si to rozmyslela, aby se mi v džungli nepoškodil a nakoupila jsem jen par suvenýrů na tržišti. Po zbytek dne jsem jen bloudila uličkami a loučila se s místem, po kterém se mi bude stýskat.
Přidat komentář