Na dnešní den jsme s holkami naplánovaly něco extra- po přečtení článku velmi dobře porozumíte, co tím myslím. Naším dnešním cílem bylo (podle fotografií) překrásné jezero Radl See a vrchol Königsangerspitze (2436 m). Abychom vymyšlenou túru v pořádku stihly a mohly se i zrekreovat u jezera, vstaly jsme již v šest hodin ráno. Za půl hodiny jsme už řídily naše kola směrem k vlakovému bolzanskému nádraží, odkud nám v sedm hodin vyjížděl vlak do Brixenu. V Brixenu jsme chvíli hledaly to správné autobusové nástupiště, ze kterého nám měl jet náš spoj do nedaleké vesničky Tiles. Po malém časovém zdržení jsme konečně uviděly náš autobus. Spokojeně, plní energie jsme vyhopsaly pár schůdků k řidiči a následně se pohodlně rozvalily na prázdných sedačkách. Betty nám sdělila, že se cesta opravuje, takže nás pan řidič může odvést jen do vesničky pod Tiles – do Pinzago. Dva kilometry navíc? Pro holky žádný problém.
Už večer, když jsem se koukala na vymyšlenou túru přes internet, jsem si nebyla úplně jistá obtížností celé akce. Podle internetových stránek měla celá túra trvat „pouhých“ 6 hodin chůze. Když jsem ale kontrolovala trasu, zjistila jsem, že určená vzdálenost se počítá od úrovně parkoviště nacházejícího se o několik kilometrů a o několik stovek výškových metrů blíž k cíli. V horách jsem skoro ob den, takže mi tato zpráva zas až tak moc nevadila a nakonec ani holky neměly problém ujít o pár kilometrů víc. Další dva kvůli opravě silnice už podle nich nebyl velký rozdíl.
Bylo něco málo po osmé hodině ranní, když jsme vystoupily z autobusu a vydaly se na cestu. Obloha byla opět bez mráčku a slunce nás začalo pálit do zad. „Ty jo, doufám, že už jsme aspoň v polovině cesty na to parkoviště,“ ozvaly se první známky pochybností. „To těžko,“ odpověděla jsem podle racionálního uvažování. A bohužel jsem měla pravdu. Cesta se nekonečně vlekla. Tak trochu tajně jsem doufala, že už jsme parkoviště dávno přešly, a že nyní kráčíme již cestou k jezeru, ale moje intuice mi říkala, že jsme ještě stále na trase směrem k parkovišti. Po 2 hodinách a 30 minutách jsme kompletně zpocené a patřičně unavené konečně uviděly ceduli parkoviště. Začala jsem se smát: „Tak, a jsme konečně na začátku.“ Snědly jsme oběd a vyrazily dál. Před námi byla 3 hodinová cesta s dalšími 1000 metry výškovými.
Jedním slovem? : Bylo to strašný! Šly jsme lesem, bez výhledů a cestou na vrchol jsme snědly skoro všechno jídlo, co jsme měly. Holky mě nejspíš začaly proklínat. Cestou jsme nepotkaly moc turistů, ale jeden z posledních nám řekl, že chata s jezerem je už jen 15 minut. Dost vyčerpané jsme našly ještě dostatek sil, abychom překonaly posledních 15 minut chůze. Konečně jsme se dostaly nad horní hranici lesa, takže jsme si mohly začít vychutnávat pohledy na okolní hory. Jo! Jsme tu! Jezero Radl see (2284 m). Alise to už na dalších 150 metrů výškových neviděla a tak na nás počkala v místní chatě u štrúdlu a kafíčka, zatímco já a Betty jsme se překonaly a vyšly až na vrchol Königsangerspitze (2436 m), kde jsme byly odměněny neskutečnými výhledy do dalekého okolí (Viděly jsme i Grossglockner, nejvyšší horu Rakouska a Marmoladu – nejvyšší horu Dolomit.).
Cestou zpět jsme toho měly už dost. Zvolily jsme trochu jinou cestu než nahoru, ale nebylo to nic platné – i tak jsme musely sejít cca 1600 metrů výškových. A následky? – Po první hodině cesty z kopce mě začalo bolet koleno, kupodivu to levé, neoperované no a nakonec už mě bolelo všechno. Když jsme se konečně už opravdu zničené dostaly na asfaltku, potkaly jsme nějakého místního pána, který se nabídl, že nás odveze na nádraží. (Tímto bych mu chtěla poděkovat, že nás svým dobrým skutkem zachránil a my nemusely sejít až na úroveň Brixenu (560 m).) Na nádraží jsme se vyvalily na lavičky a ve vlaku jsme dokonce i usnuly. Na kole jsme pak naštěstí jely už jen z kopce. A výsledná čísla?: více než čistých 9 hodin chůze, více než 20 km, více než 1800 metrů výškových nahoru a 1600 dolů. Klobouk dolů dámy.
Přidat komentář