Výstup na jižní vrchol Aragacu 2.
Nepříjemné hulákání budíku mě vytrhne ze živého snu o cestě na přeplněný vrchol Aragacu. Je 4:45 a mně dochází, že ten snový krásný letní den, kdy se na Aragac chodí v džínech a teniskách není naší dnešní realitou. Venku je tma jako v pytli.
Bojuji s leností mi vlastní, až sama sebe konečně přemluvím a odhazuji vyhřátý spacák. S Ifčou se jdeme podívat ven. Sněží. „Má to cenu, nemá to cenu?“ přemítáme a nakonec se rozhodujeme posunout budík na 5:30. Jdeme do klučičího pokoje s informací, že je venku hnusně, a že tedy ještě půl hodiny počkáme. S myšlenkou na zlepšení počasí se vracím zpátky do spacáku. Jsem už zase napolo ve snách, když v tom přichází Sergej a oznamuje nám, že by chtěl vyrazit. „Venku není tak hnusně. Navíc takto budeme mít na výstup víc času,“ namítá a já obdivuji jeho odhodlání vyrazit stůj co stůj. Nezbývá nám tedy než obout boty a návleky a vyrazit do ztemnělé, mlhou překryté hory.
Ifča nasazuje své obvyklé robotí tempo. Ze zálohy pozoruji Sergejovu počáteční úspěšnou snahu udržet její tempo. „Velká chyba,“ honí se mi hlavou myšlenka na Sergejův přepálený start. Jak se brzy ukáže, mám pravdu. Sergej sotva dýchá a potřebuje první pauzu. Je celý propocený. Samozřejmě na sobě nemá několik vrstev, které by fungovaly jako odvod potu od těla, a které by mohl dle potřeby postupně svlékat a oblékat. „Pojď pomalu. Drž si tempo,“ radíme mu, ale Sergej je příliš tvrdohlavý a navíc svou energii zbytečně plýtvá na monology. Nikdo mu totiž na jeho dotazy už neodpovídá. Máme co dělat s vlastním dechem.
Sněží čím dál víc
„Už tam budeme?“ ptá se a já začínám chápat, proč je někdy lepší chodit do hor sám. „Včera mi kluci ukazovali, že Aragac je tento vrchol,“ ukazuje na malý vrcholek vlevo od nás. „To není on. Vrchol je ještě dalších 500 m výškových,“ oznamujeme mu. „A nemohli bychom prostě vylézt jen sem a říct, že to je TEN vrchol?“ snaží se nás ukecat, ale my se nedáme a pokračujeme vzhůru.
Sněží čím dál víc. Držím se těsně před Sergejem a počítám kroky. „30,“ zastavuji se a otáčím se zpátky. „Nasaď si čepici, jinak prochladneš,“ snažím se radit úplně zpocenému Sergejovi. Před námi jde Ifča s Petrem. Jejich taktika je podobná. Dostáváme se do mlhy a možná i sněžného mraku. Jsme jen 100 metrů výškových před vrcholem. „má to smysl? Nemá to smysl?“ opět přichází otázka, zda to neotočit. „Nahoře stejně nebude nic vidět,“ myslíme si, ale nakonec se ládujeme čokoládou a pokračujeme ve výstupu vzhůru.
Na vrcholu
„Tak tohle jsem ještě nikdy nezažila,“ vyhrknu, když z čista jasna přestává sněžit a nad námi se objeví úplně modrá obloha. Sněžení, mraky i mlha je ta tam. Pod námi vidíme námi vyšlapanou cestu a v dáli pozorujeme ostré štíty Kavkazu. „Jak je tohle možné?!“ absolutně nechápu. „Musela akorát přejít fronta,“ přemýšlím nahlas, když mě poslední kroky dělí od vrcholu. Jak se brzy ukazuje, v mlze jsme si museli splést vrcholy, takže místo na jižním vrcholu jsme se teď ocitli trochu severněji.
Začínáme si gratulovat a mluvit. Sergej je v úžasu. I tady si zapaluje cigaretu a vychutnává si výhledy. „Už jsem si myslel, že jste ztratili hlas,“ komentuje naše nadšené štěbetání a my mu vysvětlujeme, že ve čtyřech tisících se při cestě do kopce mluvit nedá. Poslední fotky a jdeme dolů. Tentokrát je cesta o poznání příjemnější a rychlejší. Slunce velmi rychle rozpouští zmrzlou vrchní sněhovou krustu a tak se začínáme bořit.
Deset hodin dopoledne a jsme u meteorologické stanice. Dáváme našemu ubytovateli nějaké peníze za včerejší přístřešek, balíme věci a jedeme na piknik. Přeci jen po dnešním výletu si odpočinek opravdu zasloužíme.
Přidat komentář