• Menu
  • Menu

Turecký šampionát v ledolezení, Arménie a Gruzie

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Turecko » Turecký šampionát v ledolezení, Arménie a Gruzie

Jakmile jsem ukončila výlet v Hatay alias první etapu svého velkolepého loučení se s Tureckem, čekaly mě hned druhý den dvě zkoušky (anatomie a praktická zkouška z lezení), pak noční přesun na závody v ledolezení do Erzurum a další noční přesun do Arménie. Teď to trochu zní, jakože jsem si libovala v nočních přesunech autobusem… akorát že vůbec.

Zkouška z lezení

Jakmile jsem večer dorazila na byt, rychle jsem naházela všechno do pračky a šla se aspoň trochu vyspat na svoje poslední dvě zkoušky. Zní to hrozně, dvě zkoušky, ale naštěstí ten Erasmus tady nebyl úplně extra studijního typu, a tudíž všichni chápali, že není nutný něco zbytečně hrotit. Na Anatomii jsem tedy nakonec nešla vůbec, zrovna jsem si totiž dávala kafe s department koordinátorem, a praktickou zkoušku z lezení jsem nedokončila, prý abych se šetřila na nadcházející závody. Nestěžuju si, byla jsem po Hatayském dobrodružství s energií docela na štíru.

Po zkoušce z lezení jsem na bytě začala chaoticky házet všechno do krosny a s těžknoucím batohem těžkla i moje nervozita. Proboha, co to zas dělám, vždyť já lezla na ledu jednou. JEDNOU. Tři týdny zpátky tady v Turecku, když mě kamarád z horolezeckého klubu a jeden učitel-horolezec z Karadenitz Technical University vzali lézt na umělou ledovou stěnu a lyžovat do velkého ski-resortu v Erzurum, kde se závody taky měly odehrávat. Vždyť já ani pořádně nevim, jak ty cepíny mám držet. Co naplat, tahle akce už samozřejmě nešla vzít zpátky, a tak jsem jen odevzdaně strkala do batohu vybavení, skládající se mimo jiné i z vypůjčených zrezlých maček, koupila si noční jízdenku na bus, a vroucně doufala, že ode mě nikdo nečeká žádný velký výkony. To jsem se ale teda šeredně spletla. Potom, co jsem si vyměnila pár organizačních zpráv s ředitelem závodu, který byl zároveň i prezident mého horolezeckého klubu, a tudíž mě vyfasoval na starost, mi na povzbuzení přišla velice uklidňující zpráva:

Bye, we expect a medal from you. Panebože.

Noční cesta busem šla podle plánu, byla klasicky nepříjemná a nepohodlná. Ráno můj autobus dorazil do Erzurum pozdě, ale pořád s velkou časovou rezervou před začátkem závodu. Na busové zastávce mě přivítaly dvě věci: turecky mluvící řidič, kterého pro mě poslalo vedení závodu a který nebyl ochoten přijmout fakt, že turecky prostě nemluvím ani když bude mluvit víc nahlas, a brutální nekřesťanská zima, od který jsem měla chuť okamžitě udělat čelem vzad zpátky do Trabzonu.

To bude bájo, celej den venku v -14, huhlala jsem v duchu trpce a vlekla se úplně hotová a zmuchlaná za protivně dobře vyspalým a naladěným řidičem.

Turecký šampionát v ledolezení

Moje neochotný rozpoložení se mě drželo do té doby, dokud jsem neviděla tu ukázkově horolezeckou skvadru, která se pomalu scházela v hotelu, ve kterém se měla uskutečnit informační schůzka. Byla to přehlídka ošlehaných a opálených vousatých tváří, nortfejsového oblečení, péřovek více či méně zalepených leukoplastí a velkých batohů ověšených cepíny. Všichni byli navíc očividně dlouholetými přáteli, takže výbuchy hurónského smíchu střídala bouřlivá obětí s nově příchozími.

Asi po půl hodině čekání a okukování tohohle Everestovýho basecampu, co se tu scházel, se mě ujal i onen ředitel závodu jménem Sercan, mohutný chlapík s dobrou angličtinou, a bez otálení mě vzal na výbornou hotelovou snídani, čímž si u mě získal okamžitou a bezvýhradnou přízeň. Po vydatném jídle, během kterého mi ještě se slovy „put it in your pocket“ přinesl asi půl kila nejrůznějšího sušeného ovoce, mě vzal do seminární místnosti na organizační schůzku. Tady se mě ujal jiný vysoce postavený člen horolezecké federace a začal mi lámanou angličtinou překládat pravidla, která tam prezentoval vytáhlý chlapík v organizátorské vestě.

Co vám budu, moje nervozita narůstala každou minutou. Já byla vůbec vždycky nervák před jakoukoliv soutěží, ale to jsem vždycky aspoň trochu tušila o co tam jde. Jenže tady jsem neměla ani lehkou páru. A překládání pravidel mi teda taky moc nepomáhalo, několikrát jsem se totiž dozvěděla jen: ,,I´m sorry, I don´t know, you will see.“

Když schůzka a rozdávání startovních čísel skončilo, pomalu se všichni odebrali k ledové stěně, která se nacházela asi čtyři sta metrů nahoru po sjezdovce v místním ski-resortu. Nabalená do všeho, co jsem si s sebou přivezla, jsem se tedy úspěšně zpotila hned po asi sto metrech chůze. No nevadí. Ono užít si trochu toho tepla nebude dneska na škodu, říkala jsem si.

Po pár úvodních zmatcích a dalších nezbytných instruktážích závody začaly. Závodilo se ve dvou disciplínách: leader climbing (obtížná cesta se cvakáním presek) a speed climbing (rychlostní lezení na top rope). Všichni soutěžící i organizátoři byli neuvěřitelně milí a neustále se mě někdo ptal odkud jsem, jestli je všechno ok a vždycky se našel někdo, kdo mi více či méně srozumitelně překládal pravidla. Dokonce jsem se tam bavila i s horolezcem z Íránu, prezidentem Turecké horolezecké federace a měla jsem i moc milou konverzaci s nejlepším tureckým horolezcem Tuncem Findikem, kterému k získání Himalájské koruny chybí už jen Nanga Parbat.

Taky jsem udělala na ostatní silnej dojem hned na začátku, když mi nešly zmenšit mačky. Jo, to chceš, prosit jiný horolezce, aby ti pomohli s mačkama, když tu máš dneska závodit ve dvou disciplínách. Takovou jako hodně profesionální auru jsem kolem sebe měla, když jsem jim ty mačky po třiceti minutách bezvýslednýho štelování podávala. Naštěstí ale byli fajn a bez váhání a s úsměvem mi pomohli. Vůbec celá tahle horolezecká komunita byla báječná. Bylo znát, že jsou tu všichni jako jedna velká rodina a že je spojuje bezmezná vášeň a nadšení k horám.

Leader climbing

Den se s nekřesťansky mínusovými teplotami nepříjemně vlekl a během čekání na závod žen, který byl zařazen vždy až po závodě mužů, jsme všechny stačily solidně promrznout, ačkoliv jsme společně podnikaly opakované procházky po sjezdovce nahoru a dolů. Jako první nás čekalo leader climbing. Pravidla to mělo jednoduchá: lézt jen po vyznačené cestě, nic neházet dolů a nepouštět cepín zaseklý do ledu. Co udělala Adéla potom, co všem několikrát odkývala, že nenechá cepín zaseklý do ledu? Nechala u třetí presky cepín zaseklý do ledu, aby si mohla volnou rukou cvaknout presku. Diskvalifikovaná, ultimátně nasraná a taky totálně zmrzlá jsem tak dalších x hodin čekala na speed climbing, který se rozhodně nezdál jako moje silná disciplína. Být rychlá nikdy nebyla moje silná diciplína. V ničem.

Speed climbing

I tak jsem ale do závodu vstupovala s nasazením, to je jasný. Prostě jednou to nabombim nahoru a bude konec, říkala jsem si. To jsem se teda spletla. Speed climbing se lezl head to head na dvou vedle sebe vyznačených cestách, které se musely vždy vystřídat, protože jedna cesta z těch dvou byla trochu těžší. Rychlejší soutěžící pak postupovala dál do osmifinále, po další výhře do čtvrt finále a tak dál. Z vroucího přání, abych to mohla lézt jen jednou a abych tak měla tohle zamrzání zaživa za sebou, tak nakonec nezbylo nic, a já se nějakým zázrakem prolezla až do finále, které jsem nakonec prohrála s bezkonkurečně lepší horolezkyní. Tahle prohra ani nebolela, její lezení totiž působilo dojmem, jakože lezecký cepín viděla na rozdíl ode mě i víckrát než dvakrát v životě. Nakonec jsem teda suma sumárum lezla 8x, vždycky do úplnýho maxima a s naivní vidinou, že už je to naposled. Systém postupového klíče jsem totiž v turečtině úplně nepobrala a na překlad tam všichni postupem času trochu pozapomněli. No co. Prostě když se ozvalo ,,Adele climb!“, tak jsem lezla. Jednoduchý.

Asi už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem takhle moc závodila. Nedala jsem do toho jenom celý svoje závodní srdíčko, ale především jsem do toho dala obě svoje holeně, který o den později změnily odstín na tmavě modrou. A dokonce jsem měla i fanoušky! Všichni ostatní tam měli svoje učitele a přátele z klubů, kteří jim hlasitě fandili a povzbuzovali. Já tam sice neměla nikoho, ale prezident Turecké horolezecké federace a ředitel závodu mě v tom nenechali, a tak s hlasitým Adele! pumpovali zaťatou pěstí do vzduchu vždycky, když na mě přišla řada.

Hromadná fotka na konci závodního dne

Po vyhlášení a hodně fotkách s vlajkami jsme konečně mohli odejít do tepla hotelu, kde se mě ujal Sercan i se svou manželkou, menší černovláskou v luxusním oblečení. Sercan byl skvělej, očividně nadšením bez sebe, že jsem náš horolezecký klub úplně nepotopila, a tak se dohodl se svou manželkou, že mě vezmou na večeři a pak na návštěvu do jejich krásného bungalovu, který byl asi sto metrů od hotelu. Po dni v mrazu a před dvaceti čtyř hodinovou cestou do Jerevanu jsem s povděkem přijala i nabízenou sprchu.

Abych vás seznámila s veleplánem následující cesty: v půl jedné ráno jet nočním autobusem z Erzurum do Hopy (malé přímořské městečko asi 20km od Gruzínských hranic), z Hopy se taxíkem nebo dolmuší dostat na hranici Turecka a Gruzie, pak plynule pokračovat taxíkem nebo dolmuší z hranic do Batumi (město v Gruzii), z Batumi se maršrutkou (sdílená dodávka) přesunout do Tbilisi a z Tbilisi sednout na noční vlak do Jerevanu. Pohoda lahoda, příjemná cesta skoro bez přestupů.

Při důkladnějším zkoumání mapy můžete samozřejmě namítnout, proč místo těch přímých 300km z Erzurum do Jerevanu volím smrtelných 900km přes Gruzii. Odpověď je nasnadě. Turecko a Arménie nemají otevřený ani jeden jediný hraniční přechod. Ani jeden. Svoje o tom může povyprávět i Bořek, který v září chtěl vylézt Ararat. Díky tomuto dlouholetému konfliktu však místo oněch padesáti kilometrů, které dělí Ararat od Jerevanu, musel absolvovat 1600km dlouhou útrpnou cestu přes Gruzii a Turecko. O úspěšnosti jeho expedice si můžete počíst tady: https://septera.webnode.cz/l/ten-tvuj-zivot-je-nak-malo-punkovej/.

Z Erzurum do Jerevanu

Ale zpátky k mému dobrodružství, které se začalo úspěšně hroutit příjezdem na busové nádraží do Erzurum. Tady jsem totiž zjistila, že díky sněžení se odjezd autobusu posunul na půl páté ráno. Nevadí, říkám si, podle aplikace ten bus pojede z Erzurum přímo do Hopy jen tři a půl hodiny, to pořád krásně stíhám a ani nebudu muset čekat venku v noci v Hopě na nádraží 3 hodiny. To je bezpochyby příjemnější. Co ale nebylo zas tak příjemný, byla moje momentální situace, kdy se na mě začala brutálním způsobem podepisovat únava z noční jízdy busem a z celého dne v mrazu na závodech. Proto jsem se šla zeptat jednoho ze sekuriťáků, kde si můžu rozbalit spacák. Jasně, běž do mešity, překládá mi na googlu s pobaveným úsměvem.

Eeeeh. Takhle, musim se k něčemu přiznat. Já zatím v mešitě nebyla ani jednou. Ne že bych nebyla zvědavá, já byla zvědavá přímo strašně, ale tak nějak mi to přišlo trochu nevhodný, okukovat modlící se muslimy v místě, které „patří Bohu“. Ani nedokážu moc popsat proč, všichni mi říkali, že je to v pohodě, ať se rozhodně jdu do nějaké podívat, ale mně to stejně přišlo přinejmenším neuctivý. Ačkoliv já jsem ateista jak poleno, tohle je zkrátka mezi věřícími a Bohem, a jsem si vědoma toho, že tohle je hluboce soukromá věc každého z nich. Asi bych při modlení taky úplně nestála o to, aby na mě zíral nějakej bezvěrec.

Protože jsem se ale sotva držela na nohách a představa čtyř hodin na železné sedačce byla cokoliv, jen ne lákavá, rozhodla jsem se k mešitě nakonec zamířit s tím, že obhlídnu terén a uvidím.

Přenocování v mešitě

Abych tu ale vysvětlila, co přesně se mešitou v tomhle případě vlastně myslí. Nejedná se o mešitu jako takovou. Na veřejných místech jako jsou obchodní centra, letiště nebo nádraží se nachází malé místnosti určené pro modlení, s kobercem a místy pro omytí. V tomhle případě se z hlavní chodby v horním patře zastávky vešlo do malé kachličkové chodby s umyvadlem v rohu, a úložnými prostory s botníkem. Dál tu pak byly dvoje dveře, do mužské a ženské modlitebny, protože mešity jsou vždy rozděleny na mužskou a ženskou část. To aby se prý muži nenechali od žen moc rozptylovat.

Odhodlání vkročit dovnitř do ženské motlitebny jsem sbírala asi pět minut a když už jsem konečně sahala po klice, přišla ostraha s tím, že bude mešity na noc zamykat. No, co už. Podlahu na chodbě u okna beru zavděk. Jsem tak hotová, že ani nejsem nervózní z toho, když se ke mně blíží dva sekuriťáci. Jakmile se přiblíží, nadzvedávám se na lokti odhodlaná se dohadovat, že se odtud prostě do čtyř ráno nezvednu ani náhodou, ale naštěstí to není třeba. Očividně mi jen přišli popřát dobrou noc, protože se s ,,no problem, Iyi geceler (dobrou noc)“ otáčejí na patě a jdou pryč.

Po čtyřech hodinách kómatu, kdy se mi karimatka na podlaze zdála jako nebeský lože, se hrabu ze spacáku a jdu na svůj zpožděný bus. Paráda říkám si, to půjde jak po másle. Po pár hodinách jízdy ale zjišťuju, že ten autobus nejede tři a půl hodiny přímo do Hopy, ale jede čistých devět hodin přes Trabzon, tudíž se celý plán cesty začíná úspěšně hroutit.

Mezinárodní indiánskej běh Turecko – Gruzie

,,Kde seš?“ píše kolem devátý ráno Bořek, kterej je tady mozkem celý operace.

,,Ještě nejsem ani v Hopě,“ odpovídám a snažim se myslet pozitivně, i když mi naděje na chycení nočního vlaku do Jerevanu docela slábnou.

,,Tvl. Jen takovej protip, přes tu hranici se dá i běžet.“

Na hranici se podle toho zařizuju a střihám si mezinárodní indiánskej běh Turecko – Gruzie, kterej už přede mnou absolvovala Barča, když se před pár měsíci přesouvala ode mě k Bořkovi.

Vůbec celej tenhle přesun Turecko – Jerevan byl naprosto šílená jízda plná fuck-upů od začátku do konce. Abych to teda zkrátila a zahrnula to nejdůležitější: Po tomhle orienťáku od celníka k celníkovi jsem si vzala taxikáře, kterej mě přímo nekřesťansky natáh, nicméně mě rychlostí jízdy v kradenym autě dovezl na místo v Batumi, odkud odjížděly maršrutky do Tbilisi. Tam jsem nestihla ani vystoupit a už mě rusky mluvící stařík nacpal na sedadlo spolujezdce a vlastnoručně mi zapnul pás. To je dobrý, to jde rychle, říkám si. Podle mých propočtů mám asi 15 minut k dobru. Těch 15 minut záhy ztrácím, když čekáme, až se maršrutka naplní. Nakonec ale jedem!

Jestli jsem si kdy myslela, že je doprava v Turecku šílená, pak jsem vůbec nevěděla, co to šílená doprava znamená. Mladý řidič byl podle všeho odhodlán trhnout nějakej rekord, takže jsem se asi po deseti minutách bázlivýho krčení a křečovitýho zavírání očí rozhodla tenhle zážitek zaspat. Byla jsem sice pořád unavená, nicméně tohle rozhodnutí spíš pramenilo z čistě pragmatickýho důvodu: ve spánku se snáz umírá.

Moje naděje na stihnutí nočního vlaku z Tbilisi do Jerevanu definitivně splaskly poté, co jsme odbočili do Kutaisi odevzdat jakýsi balíček a úspěšně tak nabrali půl hodinové zpoždění, které jsme posléze ještě zvýšili za supícím kamionem na asi padesátikilometrové úzké silnici.

Tbilisi

Ve 20:20 jsme zastavili v Tbilisi na konečné zastávce, kde jsem se totálně ztracená a bez plánu chvíli potloukala kolem hlavní silnice, a nakonec jsem se rozhodla poptat se skupiny opodál stojících taxikářů. Jen bych ráda doplnila, že jsem neměla internet, tudíž jsem si musela vystačit se svojí ruštinou, která zahrnuje jenom da, niet a mluvit Česky s ruskym přízvukem (díky za tip, Bořku).

Noční Tbilisi

U taxikářů se mě ujal asi šedesátiletý zarostlý chlapík, který mě přesvědčil, že teď už se sice do Jerevanu nemám jak dostat, ale že mě může, samozřejmě ne úplně zalevno, odvézt na hranice. A nebo do hostelu. V tu chvíli jsem si byla jistá dvěma věcma: nemám nervy ani na další dobrodrůžo ani na další noc bez spánku, a tak rezignovaně vybírám hostel. Nakonec to ale byla docela dobrá volba, hostel patřil jednomu jeho známému a nacházel se v malé klidné uličce v úplném centru Tbilisi. Dala jsem si teda krátkou noční procházku po nasvícených památkách, nákup véči v místní sámošce, kde jsem se dala do řeči se dvěma chlapíkama z Jeruzaléma, a nakonec jsem šla z týhle nucený zastávky vytřískat maximum – vydatný spánek v pohodlí čisté postele.

Ráno jsem se vzbudila brzy a napsala jsem svému taxikáři, který si mě patrně docela oblíbil a ujal se mě jako můj tbiliský průvodce a osobní řidič, že jsem ready vyrazit. O chvíli později mě odvezl na místo, odkud odjížděly maršrutky do Jerevanu. Měla jsem ještě hodinu času, a tak jsem se rychle rozhodla pro další kolo kulturního poznávání: majestátní Katedrálu Nejsvětější Trojice, kde se mi stal menší faupax, protože mi nedošlo, že bych si v katedrále měla zakrýt hlavu. Probodnutá pohledy chlapíků ve sticharech jsem se tedy sama hodně rychle vyprovodila ven a po zbytek času jsem se potloukala v přilehlém areálu a obdivovala jak nádhernou stavbu katedrály, tak i krásný výhled na ranní Tbilisi.

Výhled na Tbilisi od katedrály

Hurá do Jerevanu!

O hodinu a jedno kafe s taxikářem později konečně jedu do Jerevanu! Neuvěřitelný, já se do tý blbý Arménie snad fakt dorvu.

Cesta šla relativně bezpečně a hladce a to až k hranicím, kde se naskytl menší zádrhel, protože našeho řidiče nechtěli pustit přes hranice kvůli neplatnému PCR testu. To ho očividně celkem rozladilo, takže se rozhodl promítnout svoje emoce do řízení a málem nás zabil, když předjížděl asi sto padesátkou přes plnou čáru a, světe div se, v protisměru jelo auto. V autě se mi nikdy nedělalo špatně, ale v tu chvíli, kdy jsem zoufale zavěšená za madlo nad oknem vlála na zadním sedadle z leva doprava, jsem začínala mít lehce žaludek na vodě. Pořád jsem na tom ale byla líp než zavalitý padesátník, jehož žaludek tuhle Matějskou odmítl tolerovat, a tak jsme asi 7x nouzově smykem zastavili u krajnice.

Jerevan

Kolem poledne dorážíme do Jerevanu a pak se podle Bořkových instrukcí vydávám k jeho bytu, který sdílí ještě s dalšími Erasmáky, Švýcarem a dvěma Španěly. Na setkání s jeho erasmáckými spolubydlícími jsem se obzvlášť těšila, tvořili totiž hlavní část našich konverzací o bizáru.

Když přecházím most, všímám si v dálce typickýho Čecha: černé šusťáky, červená bunda, batoh a především rychlá chůze, věc v těchhle končinách naprosto nevídaná. Bořek! Já to fakt zvládla!

Večer se nesl v duchu seznamování: s erasmáky (s nevolí musím uznat, že tady má Bořek v bizáru hodně plusový body), s jerevanovou kávovou kulturou (tu chuť snickerskovýho kafe a tý plechovkový hnědý vody už nikdy nedostanu z hlavy), s nočním Jerevanem (na elektrokoloběžkách) a nakonec proběhla i véča s komplet erasmáckou skvadrou (tzn. plus dvě další holčiny, Španělka a Lotyška).

Jerevan

Skialpový výlet v Arménii

Druhý den ráno jsme vyrazili do nedalekých hor na skialpy. Bořkovi se totiž povedlo sehnat asi jediný skialpy v Arménii, a to i s horským vůdcem, plešatým chlápkem s rezavým plnovousem, který bydlel pár kilometrů od Jerevanu. Výlet začal slibně: hned v autě jsme dostali lehce fanatickou přednášku o Bohu a pak jsme se zastavili na smažený a v cukru obalený cosi, co mně strašně chutnalo, protože to bylo sladký, nicméně Bořek trefně poznamenal, že je to jenom olej s cukrem. Během hledání vhodnýho kopce se ukázalo, že vichr je ten den nahoře hodně skialpy nefriendly, takže nám trvalo zhruba tři a půl hodiny, než jsme našli místo, kde nás to neodfoukne.

Skialpová skvadra

Nakonec ale můj první skialpovej výlet hodně parádní! Cesta nahoru byla sen, slunečná, větrná a s krásným výhledem na Ararat v dálce. Nahoře na kopci pod křížem na nás čekalo dokonce překvápko: vykutaná díra v zemi s provizorními lavičkami z drátu, kam jsme se nacpali i s dalšími Arménci, kteří dorazili na vrchol před námi. My si dali s Bořkem čaj, arménská výprava měla vodku, takže všichni spokojený.

Cestou dolů trpim. Ukazuje se, že v hlubočáku úplně neumim lyžovat a v kombinaci s prudkym větrem a strmym svahem je to grandiózní peklo. Nakonec se ale nějak skutálím dolů a během toho zároveň nadávám a zároveň se směju, protože jsem vypadala úplně stejně, jako když Diego z Doby ledový jel tím ledovým tunelem dolů.

Výhled na Ararat během skialpového výletu

Po příjezdu zpátky do Jerevanu mě čekala jedna nemilá a hodně stresující věc: jít na PCR. Gruzii je totiž z nějakýho důvodu očkování málo a jako na potvoru byl Švýcar na bytě už týden covid pozitivní. Asi nemusím dodávat, že představa toho, že skejsnu v Jerevanu v karanténě, mě docela děsila.

Druhý den mě Bořek provedl po univerzitě, seznámil mě s jeho učitelem, dostali jsme od random týpka na přechodu přednášku o tom, proč je důležitý věřit v Boha, a v copycentru jsem viděla přímo báječnou mapu Arménie, která znázorňovala, jak by měla podle Arménců správně vypadat: Arménie, půlka Ázerbajdžánu a půlka Turecka. To je fér, ne? Zkrátka ten den se mi Jerevan rozhodl ukázat všechno podstatný.

Prohlídka jerevanských sklepních prostorů z Atlasu Obscura

Odpoledne toho jsme ještě jeli se Španělkou a Lotyškou na moje vyhlídnuté místo z Atlasu Obscura. Bořek ho sice nejdřív označil za „pitomost“, ale nakonec se to ukázalo jako jedno z nejbizarnějších a tím pádem i nejbáječnějších míst, na kterým jsme oba byli. A to už je co říct, když se 5 měsíců poflakujete po Turecku a po Arménii. Tím místem byl složitý komplex chodeb a místností pod jedním rodinným domkem, který před asi sedmdesáti lety vykopal jakýsi chlapík, kterého manželka jednoho rána poslala pro brambory. Od toho dne trávil každý den několika hodinovým kopáním chodeb, až vytesal neuvěřitelné sklepní prostory, které po jeho smrti zpřístupnila jeho paní jako malé muzeum. Možná se vám to zdá povědomé, o tomhle místě už totiž psal ve své knížce Ládík Zibura. Dokonce tam má paní vystavenou jeho knížku i se založenou stránkou, na které se o tomto Jerevanském pokladu rozepisuje. Aby byl bizár úplně kompletní, dostali jsme ještě pozvání k jedné starší dámě na čaj a ovoce a pak jsme se přesunuli zpátky do Jerevanu maršrutkou, která vypadala, že už za Stalina toho měla hodně za sebou.

Vykopané sklepní prostory

Den jsme zakončili s prezidentkou Jerevanské ESN a kompletní erasmáckou skvadrou v parku, kde jsme hráli jakousi picí hru. Tam to samozřejmě neskončilo, a tak si z Jerevanu odnáším také malou poznávačku nočních klubů v centru. Pokec s chlápkem, co se právě vrátil z dvouleté vojny included.

Návštěva Muzea arménské genocidy

Další den jsem měla frčet domů. PCR test byl zaplaťpánbůh negativní, plán cesty mi Bořek taky připravil, zážitků jsem byla plná, a tak už mi v cestě do Trabzonu nic nebránilo. Měla jsem ale ještě jeden plán, který jsem nutně potřebovala uskutečnit na závěr svého tureckého Erasmu: návštěvu Muzea arménské genocidy. Tady se mi málem stalo další faupax, když jsem ze změti českých, ukrajinských, tureckých, gruzínských a arménských mincí, které se mi v peněžence nakupily, nedopatřením vytáhla místo arménského dramu tureckou liru, a hrnula jsem se s dobrými úmysly ke kasičce na dobrovolné příspěvky. Naštěstí jsem se ale v poslední chvíli zarazila, takže v pekle doufám neshořím.

Návrat do Trabzonu

Co se týče cesty zpátky do Turecka, byla skoro stejně ubíjející, jako ta před pár dny do Jerevanu. V maršrutce do Tbilisi se se mnou sblížil anglicky plynně mluvící Arménec, o kterém jsem se během prvních pár minut dozvěděla spoustu věcí, jako například že si PCR test do Gruzie zfalšoval (nutno podotknout, že ho to stálo v podstatě stejně jako kdyby si ho nechal normálně udělat), že si řidičák ilegálně koupil za 40 éček, že má jeho přítelkyně zákaz komunikovat s muži a taky mi nezapomněl ukázat místo, kde kdysi nadýchal 1,8 promile, ale 50 éček podaných policistovi pod občankou ho vysekalo z problémů. Jestli vás nejvíc zarazil ten ilegálně koupenej řidičák, tak to tu není žádná velká věc. Ten horskej vůdce, co nám půjčil skialpy, taky neprošel žádnou autoškolou.

V Tbilisi jsem se objevila ve tmě zase úplně ztracená, a tak mě po chvíli zmatenýho hledání nočního busu do Batumi odchytl hlídač na parkovišti, a zaúkoloval tři procházející plešatý a hodně nebezpečně vyhlížející chlápky, ať mi pomůžou. Situace, kdy se s nimi vydávám do tmavýho podchodu jen s pepřákem v kapse bych si asi klidně nechala ujít, nicméně všechno dobře dopadlo, a já se o pár minut později šťastně objevila u svého autobusu.

Protože jsem měla ještě hodinu a půl do odjezdu, rozhodla jsem se, že si půjdu koupit menší sváču do nedaleké sámošky, což vyústilo v setkání s jedním hodně otravným Gruzíncem na ulici, který mě chytal za ruku a snažil se mě objímat, a poté můj návrat na zastávku vygradoval pitím vodky v budce na parkovišti s tím samým hlídačem, který mi předtím sehnal doprovod k busu. Očividně měl v pití docela praxi, protože zatímco já ze zdvořilosti ucucávala jednoho panáka, on zvládl zbytek flašky sám.

Noční cesta do Batumi byla jedním slovem strašná. Vyfasovala jsem místo vedle pravděpodobně nejtlustějšího člověka v Gruzii, takže jednak jsem poprvé v životě musela využít opěrku od sedačky ne kvůli pohodlí, ale čistě proto, abych se na tý sedačce udržela, a jednak byla na konci cesty moje levá strana v podstatě komplet ochrnutá, protože pánova stokilová ruka zabránila mýmu krevnímu oběhu, aby se dostal do všech potřebných míst. Pomyslnou třešničkou na tomhle gruzínskym dortu byl fakt, že v podstatě celou cestu někdo pár sedadel ode mě chrchlal, samozřejmě bez čehokoliv před pusou. Do Batumi jsem tedy dorazila s jednou stranou těla skoro ochrnutou, s žebry zaraženými do plic od opěrky a mírně řečeno hodně nevrlá.

Po příjezdu na místo se k nám jak supi hned seběhli taxikáři, a já se o chvíli později ocitla v jednom sdíleném taxíku do Sarpu na hranici. No a o tři čtvrtě hodiny později jsem byla zase doma. O celkem 2 000 kilometrů útrpný cesty přes tři bláznivý země jsem se ocitla zpátky v bezpečí Turecka, což je pravděpodobně pro většinu lidí docela oxymóron, nicméně pro mě byla ta všudypřítomná turecká vlajka zdrojem nezměrný úlevy a pocitu bezpečí. Tenhle rozkošnickej dojem ještě během cesty do Trabzonu umocnila namátková kontrola našeho autobusu tureckou armádou a půl hodinová zastávka v automechanický dílně, kde náš chrčící autobus spravili aniž bychom z něj museli vystupovat. Nojo, domove sladký domove.

Než jsem na tuhle cestu do Mordoru vyrazila, říkala jsem si, že vzhledem k blížící se nutnosti začít brát vážně bakalářku a státnice, se teď hodně dlouho nikam nepodívám. Plán tedy byl využít příležitosti a ucestovat se na rok dopředu, abych pak neměla takovou potřebu někam věčně rajzovat. No, bála jsem se, že to neklapne, ale povedlo se. Tohle hektický stíhání dopravních prostředků, ztracenejch chvil uprostřed úplně cizích měst a neustálých kontrol na hranicích mi zase na chvíli naplnilo šuplíček cestovního diskomfortu, který ještě ani teď po třech měsících nemám úplně zapotřebí otvírat, natož ho nějak doplňovat. Zároveň mi tahle poslední veleakce přišla jako naprosto adekvátní rozloučení se s Erasmem v Turecku. Jet totiž do země, se kterou se Turecko nejvíc nenávidí a jako zlatej hřeb tam navštívit i Muzeum genocidy, kterou Turecko vytrvale popírá, spatřuju jako grandiózní bizarní tečku, díky který navíc můžu říct, že jsem tenhle nekončící konflikt mezi Tureckem a Arménií viděla z obou stran propagandy.

Takže dík Bořku za příležitost, teď už totiž vážně můžu říct, že můj Erasmus měl úplně, ale úplně všechno.

Adéla Procházková

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

komentář