Cestopis Gruzie, Arménie 6
Vstáváme na budík, bohužel počasí nic moc… Sme v mracích a kolem poletujou malý vločky. Přemýšlíme, že počkáme aspoň na svítání, ale Sergei říká, že ví cestu, že je to v poho a že dem. Značky sou samozřejmě hluboce pod sněhem, ale máme se řídit hřebínkem po pravé straně. Ten nesmíme přejít, máme jít stále podél něj, pak bysme měli narazit na místo, odkud se bude dát vystoupat do sedýlka a pak na samotný vrchol. Orientačně to naštěstí není moc náročný, hřebínku se dá držet i za světla čelovek. Sergei nás moc nestíhá, dost čekáme a nejdem moc rychle. Asi po hodince narážíme na nějakou starou meteorologickou konstrukci, z dálky to vypadá jak krb a Sergei nám říká ať vytáhnem vodku a šašlik z batohu a začnem barbacue. V tomhle ohledu sme zklamali, tak mu nabízíme aspoň corny 🙂
Sníh je naštěstí docela tvrdý a nijak zvlášť se neboří, takže cesta není moc náročná – teda minimálně ze začátku- traverz nás mírně stoupá, ale převýšení je vzhledem ke vzdálenosti minimální. Spíš výška je trochu cítit na naší kondičce. Po asi 2-2,5 hodinkách traverzování sme u konce hřebínku a otvírá sem nám cesta doprava. On teda ten hřebínek úplně nekončí, jen v těchhle místech je propadlý, takže není tak strmý a skalnatý 🙂 Aragats totiž býval sopkou, takže dříve byl nahoře kráter, jeho obvod se ale na některých místech propadl, takže hora je nyní tvořena 4-mi vrcholy- nejdostupnější a zároveň nejnižší je jižní= ten na který deme 🙂
Stoupání do sedla
Stoupání do sedýlka je docela vostrý, deme kolmo přes vrstevnice a pěkně lapáme po dechu L počasí nám taky moc nepřeje, stále je zataženo a do sněžení se přidal ještě vítr. Teď už je výška hodně cejtit- nejdřív zastavujuem po každých 100 krocích, pak už jen po 50. Sergei si chudák do toho dává ještě další 2-3 pauzičky. Sme docela happy když docházíme do sedýlka. Dokonce přestalo sněžit I foukat, což minimálně pocitově hodně zvedlo teplotu. V sedýlku dáváme větší pauzu jak na pití, tak na doplnění energie. Nalevo je vidět jeden z hůř dostupných vrcholů Aragatsu, my se vydáváme doprava na ten náš. Cestou zjištujeme, že horší je jít bez sněhu než po sněhu. Problém sou šutříky, který buď kloužou nebo podjížďej a my se vezem s nima. Naštěstí to jsou jen úseky a my je všechny zdárně překonáváme, přecházíme za hranu, kde je zase víc sněhu a po něm už docela v pohodě dosahujem vrcholu.
Na vrcholu nás vítá slunce
Cesta nahoru nám trvala asi 3,5 hodinky. A máme neuvěřitelný štěstí. Chvilku před tím než se dostáváme nahoru se začínají protrhávat mraky a na poslední kroky nám už krásně svítí sluníčko a otvírají se krásný výhledy na všechny strany! Nevěříme vlastním očím, ale je to pecka! Děláme vrcholovku, fotíme o sto šest a svačíme. Nakonec nahoře zewlujem docela dlouho. Sluníčko krásně peče a po zimě a větru ani stopy. Stále to nechápem. Asi za půl hodinky – sice neradi, ale opouštíme vrchol a začínáme se vracet. Pro urychlení cesty se nevracíme do sedla, ale dem rovnou dolů, teda kromě mě, já se vracim, protože si chci udělat ještě pár fotek. Zbytek jde pomalu napřed. Z pár fotek se samozřejmě stává kotel, ale výhledy sou odtud krásný a nějak se jich nejsem schopná vzdát a otočit to dolů. Nakonec stejně nenadělám nic, dofocuju a začínám sbíhat dolů, at co nejrychleji doženu zbytek skupiny. Klára se Sergeiem na mě naštěstí čekají a zbytek cesty je vice méně společenskou událostí do pohody.
Picnic u jezera
Zpátky na ubytku dostáváme kafe a rychle přebalujem, protože dole je majitel hotelu nervozní, že tam parkujem, ale nemá z nás kšeft. Zpátky u auta si to pak dle našeho názoru hóoodně nervozní majitel hotelu vyříkává se Sergeiem. My bysme ho asi poslali do háje nebo mu dali nějaký drobný za parkáč. I když tam nikde reserve nebo zákaz parkování nebo cokoliv nebylo….. Sergei ho trpělivě poslouchá a pak nad tím mávne rukou, že to bylo vyjasňování si úhlů pohledů – nikdo nechápem, pro nás to byl jednoznačně debil.
Dole na hlavní nakupujem jídlo a nějaký pifka v nejbližším obchodě a jedem na picnic k jezeru. Cestou musíme překonat potok a krpál, čímž nám opět Sergeiovo auto a řidičské schopnosti rozšiřují obzory.
Plán na večer je jasnej- grilování. Sergei, že se postará o maso, my o vodku J Ještě k tomu přikupujem dobrý vínko jako dárek a poděkování, který vytahujem u večeře spolu s děkovným proslovem- je hezký jak je z toho trochu naměkko a rád, že s náma jel na Aragats. Pak už zbývá pokec u dobré vodky a jít spát 🙂
Přidat komentář