• Menu
  • Menu

Krkonoše v červnu 2

Správná ženská a jdeme na Sněžku

Když jsme byli večer u dědy, vyslechli jsme si, jak podle něj vypadá ideální ženská. Kromě toho, že nesmí bejt vošklivá, musí taky umět kmitat, vařit a třídit odpad. Taky je důležitý, aby byla vždycky v pět ráno čerstvá a voňavá bábovka na stole, jinak že prej škrtá ze seznamu. Sice není pět, ale šest a bábovka to taky není, ale připravuju (pro mojí rodinu tradičnější) snídani – chleba se syrečkama a cibulkou, aby mě Jeníček nevyškrtnul ze svého seznamu. Poklízím trošku to, co jsme večer rozbordelili a do krabiček dávám těstovinový salát s tuňákem, který bude naší svačinou na dnešní den. K tomu mi v televizi běží dokument o jelenech v říji. Kolem 9 h vařím bylinkový čaj a budím zbytek posádky. Sedíme s Terkou u stolu, Jéňa nikde. Myslela jsem, že zase usnul, ale klečí nad záchodem a z nosu mu teče proud krve. Zašpuntováno, a tak všichni společně snídáme. Zdatný mladý samec se svalnatým krkem prokazuje svou sílu a oddanost útočením na strom, musí se trochu zklidnit, a tak běhá po kopcích, ještě ale neví, co ho čeká. Harém, který chce oslnit, zatím nikde… Vypínáme televizi, myjeme nádobí a vyrážíme. Stavujeme se u dědy na buchtu a bílou kávu a pak hurá do kopce!

Přes Hříběcí boudy

U transformátoru odbočujeme nahoru a po cestě pokračujeme až k Hříběcí boudě. S Terkou vzpomínáme, jak byl pro nás tenhle kopec nekonečným utrpením, když jsme si tu jako malé tahaly lyže na sjezdovku. Lyže pořád padaly, nohy bolely a my se vztekaly. Nahoře jsme asi za 15 minut…
Na Hříběcí ještě na záchod a můžeme vyrazit. Cesta stoupá do prudkého kopce. Terce je vedro, a tak se převléká do šortek. Z louky se za chvíli dostáváme do lesa. Jdeme po červené. Asi po 20 minutách stavíme u Švédského kříže. Doplňujeme zásoby vody v pítku, chvilku odpočíváme a pokračujeme dál. Jakmile vycházíme z lesa, objevují se před námi krásné výhledy. Se stoupající výškou se každou chvíli mění krajina kolem nás, a tak je pořád na co koukat. Všude kolem kvetou luční květiny. Sedmikráska, pampeliška, kopretina, lomikámen, pomněnka, pryskyřník, jetel, divizna, to všechno ještě spolu s větrem rozevlátými trávami, tvoří dohromady nádhernou podívanou. Žlutá, modrá, fialová i bílá, a spousty odstínů zelené. Skoro jsem zapomněla, jak je to tu krásné.

Kolem Dvorské boudy na Výrovku

Po cestě, která se mění v silnici, se dostáváme na rozcestí. Dáváme pauzu na Monte a pak stále pokračujeme po červené. Kolem Dvorské boudy a chalupy na Rozcestí se dostáváme k Výrovce. Terka se těší na borůvkové knedlíky, ale nakonec rozhodujeme, že si je dáme až na Luční. Vyndáváme těstovinový salát a doplňujeme tekutiny. Na Luční už je to necelá hodinka cesty. Opět se nám po pravé straně otvírají krásné výhledy. Nahoře vedle památníku obětem hor v Krkonoších si Terka bere mikinu, docela tu fouká.

cesta na Sněžku

Borůvkové knedlíky, žampionová polévka a ztracený foťák

Venku nás sedět nenechají, a tak mezi tím co je Terka na záchodě, bereme všechny věci z lavičky a přesouváme se dovnitř. Objednáváme žampionovou polévku, dvoje borůvkové knedlíky, točenou kofolu a čaj. Terka je spokojená, že má své knedlíky a my s Jéňou si rozhodně taky nestěžujeme. Všechno nám moc chutnalo, ale ještě máme kus cesty před sebou, a tak platíme a vyrážíme. Terka před chatou hledá svůj šátek. Šátek nikde, a při hledání šátku zjišťuje, že jí chybí i brašnička s foťákem! Ach jo, hledáme všude, vracíme se na lavičky, ptáme se na recepci i v kuchyni, i uklízečky jestli to nenašla na záchodech, ale foťák nikde. Už je nejvyšší čas vyrazit a s foťákem to bohužel vypadá bezradně, a tak v tichosti, naštvaný a smutný vyrážíme pokořit nejvyšší horu ČR.

Cesta z Luční boudy na Sněžku

Před polskou boudou už nám je zase celkem do řeči. Cesta z Luční boudy vede přes močály po dřevěné lávce. Všude kolem nás jsou nízké borovičky. Poučuji svou rozsáhlou znalostí latiny, která končí a začíná u pinus mugo – borovice kleč. Je před námi nejstrmější stoupání. Po cestě zastavujeme na jedné z vyhlídek, ale pak už stoupáme rovnou na vrchol.

Hledáme bivak

Pořizujeme vrcholové fotky Terce, která tu byla jen jednou a to jako maličká a na Sněžku lezla po čtyřech. Při focení Terky nás otravuje skupinka mladých Poláků a chtějí se s námi vyfotit. Ale tak proč ne, když jim udělá radost vyfotit se se dvěma upocenýma a špinavýma holkama. Ještě si chvilku užíváme výhled a pak sestupujeme dolů na druhou stranu. V plánu bylo spát v bivaku, ale vzhledem k tomu, že není jisté, jestli ho najdeme, v záloze máme přespání venku nebo na Jelence. Proplétáme se mezi klečemi a po kamenem vyskládané cestičce pokračujeme dál. O záchody tu rozhodně není nouze, všude v klečích míjíme odhozené ubrousky a bobajze. Cesta začíná klesat a kleče se opět mění ve vyšší jehličnany. Scházíme kamenné schody. Z dálky vidíme střechu Jelenky. Po cestě jsme změnili plán, už se těšíme jak si dáme teplou sprchu a čajík a ráno teplou snídani. Vcházíme dovnitř ale nikde nikdo. Nakonec nám otvírá kuchař. Trošku mumlavě nám sděluje, že tu bohužel přespat nemůžeme. Podat nám důvod ale není schopný. Ještě jednou se ho ptám jestli by to opravdu nešlo. Prý opravdu ne. Ale potvrzuje nám, že někde po cestě na Pomezky je polský bivak. A tak už ho moc nevnímáme, loučíme se a rychle směřujeme po červené na Pomezky s nadějí, že bivak najdeme.

cesta na Sněžku

Myší bivak
Konečně je před námi! Když nahlížíme dovnitř, jsme trošku zklamaní. Chybí dřevěná podlaha, na kterou jsem zvyklá z výše položených bivaků, všude na zemi odpadky. Dole je stůl s lavicemi a nahoře patříčko na spaní. S Jéňou přisouváme Terce dvě lavice k sobě a obětujeme všechny karimatky, abychom zakryly díru, která mezi lavicemi vznikla. Pak se převlékáme do teplého oblečení a vyndáváme zásoby. Ve vařiči ohřívám horkou vodu. Večeříme polévky do hrnečku. Terka rajskou a my s Jéňou houbovou. K tomu chleba s kýtou. Já dopíjím zbytek vína a Jéňa s Terkou si dávají napůl pívo. Jsme unavení, a tak naše představy o tom, že budeme dlouho posedávat a koukat na hvězdy rychle mizí.

Poklízíme věci a zalézáme do spacáků. Chvilku posloucháme hudbu, a tak trošku už usínáme. Já s Jéňou nahoře na patříčku a Terka dole. Asi za hodinu se ze zdola ozývá: „Sárooo, je tady myš a dělá hrozný zvuky! Leze Jéňovi po batohu. Teď kouká ven! Co mám dělat“ Říkám jí ať jí zažene. Terka něco odpovídá, ale já usínám.Celou noc se budím, buď kvůli zimě, nebo kvůli myši, která furt dole štrachá. Tvrdá dřevěná podlaha taky není zrovna pohodlná. Do toho je ještě Jéňa nemocnej a pořád kašle a smrká.
Místo původně naplánovaného budíčku na 9 vstáváme asi v 7:30.

další den

den před

Sára Schlitzová
Sára Schlitzová

Jsem studentkou Zahradní a krajinné architektury na ČZU v Praze. Za cestovatelku a dobrodruha se považuji již od chvíle, kdy mě starší sestra na půli cesty poslala samotnou do školky. Kromě cestování a fotografování (amatérské), ráda trávím čas s přáteli. Od malička se věnuji sportům a hře na housle. Taky ráda vyrazím za kulturou (divadlo, výstavy, kino).

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *