Křivoklát v zimě
Možná, že si ještě stále pamatujete na jednu z nejtragičtějších nedělí tohoto února. Na silnicích před čtrnácti dny se nabouralo a zemřelo víc lidí, než za celý týden. Aprílové počasí, kdy se střídaly sněhové vánice se zcela modrou a slunečnou oblohou, pomátlo toho dne opravdu hodně řidičů.
I my jsme nejdříve nevěděli, jestli se náš pěší třicetikilometrový výlet nakonec podaří zrealizovat. „Ahoj, taky je u vás taková vánice?“ volá mi kamarád z Kbel. „Ne, tady je úplně jasná obloha,“ byla moje rozhodná odpověď s tím, že v tak krásný den nezůstávám doma. Stačilo si jít ale vyčistit zuby a situace venku se radikálně změnila. Pět minut a venku začalo sněhové peklo, které ovšem po dalších pěti minutách vystřídalo opět sluníčko. Nezbývalo než vyrazit a doufat, že se bláznivé počasí venku časem umoudří.
Do rychlíku jedoucího přes Beroun dál do Německa jsem přistoupila až na Smíchovském nádraží. Můj kamarád mi už držel místo mezi převážně cizojazyčně mluvícími cestujícími. Za jednosměrný lístek z Prahy na Křivoklát jsme každý zaplatili něco okolo stokoruny, což mi přišlo neadekvátně hodně. „Příště pojedeme do Berouna autobusem. Budeme tam za půl hodiny a k tomu zaplatíme určitě mnohem méně, než za pomalý a věčně zpožděný vlak,“ začala jsem rozhořčeně argumentovat, proč znovu nevyužít služeb Českých drah.
Rychlík jedoucí do Berouna měl samozřejmě zpoždění, a tak jsme se trochu báli, že navazující courák na Křivoklát nestihneme. Naštěstí se ani ten neřídil jízdním řádem, a tak jsme nakonec na přestupu nemuseli ani příliš pospíchat, abychom stihli naskočit do méně pohodlného osobáčku. Po hodině a půl, kdy se venku stále ještě střídaly vlny sněhových přeháněk a zcela jasné oblohy jsme vystoupili na malé zapomenuté stanici „Křivoklát“.
První fotografie, pořádně přiobléci a jde se na hrad. Jak jsme se z místní plakety dověděli: „Hrad Křivoklát vznikl již po roce 1109 jako lovecké sídlo českých knížat a králů. Jedná se o vynikající architekturu s uměleckými sbírkami rané a pozdní gotiky.“ I přesto, že byla únorová neděle a v hradu se neprovázelo. Místní nádvoří s uměleckými obchůdky byla pro veřejnost i dnes otevřena. Prošli jsme tedy první branou, přes kterou se společně s námi prohnal velmi silný vítr unášející s sebou čerstvě napadaný sníh. Oklepala jsme se při představě, že by v takové zimě někdo dokázal hrad obývat.
Na nádvoří se kromě nás dvou procházela ještě jedna rodinka. Jinak tu bylo pusto a prázdno. Prošli jsme okolo středověkého mučicího nástroje, překrásné kašny a vyšli po schodech na hradby, odkud jsme měli zrestaurovaný hrad jako na dlani. Po krátké prohlídce nám nezbylo než vyrazit na cestu zpět do Berouna. Šli jsme po žluté turistické cestě skrz křivoklátské lesy směrem do Roztok a odtud dále po červené přes kopce Dlouhý hřeben (519 m), Kamenné vrchy (489 m) a Hůrka (423 m) až do Nižboru, kde nás uvítal místní zámek a pohled na kroutící se řeku Berounku. Tady jsme si už museli dát pauzu na nějaké to jídlo. Zašli jsme tedy do místní „čtyřky“, kde jsme si dali polévku a míchaná vejce, o kterých jsme básnili již několik kilometrů. Zřejmě jsme v tomto podniku byli raritou, protože místní štamgasti společně s obsluhou na nás tak trochu zírali. Situaci v zakouřeném pajzlíku korunoval zdejší podsaditý kuchař s kdysi dávno bílou zástěrou, který nám po pár minutách přinesl jídlo až pod nos. Na stole v té chvíli samozřejmě nechyběla ani dochucovala, jako maggi, pepř a sůl. Tato „česká klasika“ nás i s pitím vyšla na lidových 75 Kč.
Měli jsme před sebou stále ještě devět kilometrů. Museli jsme byť neradi vyrazit dál. Cesta teď vedla po silnici okolo řeky Berounky směrem na Stradonice, odkud se zvedala až na horizont do obce Zdejciny. Tady jsme konečně zašli do lesa a pokračovali již za šera směrem do Berouna, který byl již téměř na dohled. Do města jsme došli už za noci. Díky chytrému telefonu jsme si našli nejbližší spojení do Prahy. Autobus, který jel přibližně 25 minut na Zličín, nás vyšel na 30 Kč. „Jak absurdní cenový rozdíl,“ pomyslela jsem si a byla ráda, že konečně sedím.
Přidat komentář