Potosí – UNESCO
Jdeme na snídani a jaké to překvapení, snídaně nebyla v ceně. Opět džus, marmeláda a chleba. Celý batoh i kapesníky mám načichlé coca leaves. Jako obvykle požádáme o horkou vodu do termosky a z lístečků si děláme čaj na cestu. Zavolali jsme si taxíka a přemýšlíme, kam do směnárny. Ještě je všude zavřeno. Okolo nás chodí starší ženy v ušmudlaných kloboucích a vypadá to, ze je snad dostávají jako svatební dar.
Taxík je tady. Taxikář otevřel kufr a uvnitř je šílená špína a velká plynová bomba. Kufr se nedá zavřít a tak celou cestu na nádraží hlídáme, aby nevypadl. Jedeme na nádraží koupit lístky do Potosí. Máme štěstí, jede nám to za chvilku. Na místo řidiče si sedl chlapec tak ve věku 14 let. Dost nás to vyděsilo. Naštěstí jen nastartoval motor a řízení přebral starší řidič. Usadila jsem se s Jankou na předposlední sedadla a Petr k druhému okénku vedle. To pro případ, že by bylo něco pěkného k focení. Za nás si sedli tři místní puberťáci a pouštěli nám celou cestu muziku. Jejich hudba zněla jako něco od dechovky po Alexandrovce a občas indiánské reggae. Petr prohlásil, že se ještě nenašli v hudbě. Před námi sedí skoro mumifikovaný stařík a mýdlo zřejmě neviděl od osvobození Bolivie. Jedeme 3,5 hodiny s kapesníkem na nose proti zápachu a kdybychom měla špunty do uší, tak i se špunty.
Ubytování
Potosí nás přivítalo novým nádražím. Uzoučkými uličkami projíždíme město a hledáme hotel, kam hlavu složit. Ubytovali jsme se v Hostal Koala Den. Pokoj je dobrý a hlavně je tu úžasná vyhlídka na město. Jsme ve výšce 4 060 metru nad mořem ubytovaní ve 3. patře. Jdeme se podívat po městě, táhnu se jako šnek a jsem bez nálady. Není mi dobře. Musíme hlavně najít směnárnu. Banky jsou zavřené. Janka si jde koupit kávu a při placení zjistí, kde se dají vyměnit peníze. Směřujeme k tržnici a vstupujeme do malého krámečku. Dáme bábě 450 dolarů, ta ani nezvedne oči od seriálu, a dává nám místní měnu. Mladík, co sedí vedle ní, nám také nevěnuje pozornost a kreslí si propiskou na kalhoty. Dala nám o něco méně a Janka chce přesnou částku. Babka se urazila a vytrhla nám boliviány z ruky a už nás ignorovala. Naštěstí byla vedle další směnárna.
Město Potosí bývalo malou vesnicí posazenou v bolivijských Andách. Španělští dobyvatelé zde v roce 1545 zakládají město. Později se dozvídají tajemství o hoře Cerro Rico a o existenci stříbra. Potosi se rychle stává největším průmyslovým městem na světě. Nikdo neví kolik stříbra se tu vytěžilo, ale říká se, že Španěláci by si z něj mohli postavit most až do Madridu. Španělé do dolu dokonce přiváželi spoustu otroků z Afriky, ale ti bohužel neměli v těchto, pro ně, nepříznivých podmínkách (nadmořská výška, teplota…) příliš dlouhou životnost. I Indiánů tu předčasně zemřelo přes osm milionů. Do dolu můžete jít pouze s cestovkou, to jsme ale nepodnikli.
Město Potosí a jeho okolí, je na seznamu UNESCO od roku 1987.
Jdeme se podívat do katedrály, ale je opět zavřeno. Měníme plán a pokračujeme k Casa de la Moneda., dnes muzeum. Dostali jsme anglicky hovořícího průvodce.Byli jsme poslední skupina a zřejmě pospíchal domů. V pár minutách vydrmolil text a zeptal se, zda máme nějaké doplňující otázky a už si četl knížku. Stále jsme měli v zádech policajta a zamykal za námi dveře, ale i tak to bylo zajímavé. Casa de la Moneda nabízí fascinující pohled na dobu, kdy Potosí bylo centrem říše španělské bohatství. Tato mamutí stavba v centru města byla královskou mincovnou, kde se lisování stříbro získané z Cerro Rico na mince a medailony.
Práce na barokní stavbě započaly již v roce 1759 a mincovna zůstala v provozu až do roku 1951. Bolivijská vláda poté rozhodla, že bude levnější dovážet mince z Chile. Mincovna nebyla nikdy restaurovaná a díky nadmořské výšce a suchému vzduchu se zachovala v dokonalém stavu.
Začali jsme se sbírkou obrazů z koloniálního období. Katolické motivy zde dominují, ale nejde přehlédnout začleněné prvky víry Quechuanců. Obzvlášť krásný je obraz od místního malíře jménem Holguín. Panny Marie je znázorněna jako Pachamama, Matka Země s horou Cerro Rico – hora, která poskytla Potosí stříbro.
Po sbírce umění, jsme pokračovali do místnosti věnované minerálům, viděli jsme také mumifikované děti a původní strojové zařízení k výrobě ingotů ze stříbra, které se dávaly do listů a pak se z nich razily na mince. Obrovská dřevěná kola se otáčela za pomoci mul.
Začalo pršet a ještě si musíme sehnat lístky na bus do vesnice Uyuni. V jedné cestovce jsme narazili na chlápka , co byl v Kutné hoře. Zajistil nám lístky na zítřejší cestu a řekl, kam máme jít na vyhlášenou kukuřičnou polévku. Restaurace se jmenuje El Mesone. Mají mít otevřeno od 7pm. Začíná pršet a jdeme se schovat do vedlejšího kostela a kláštera San Francisco. Je tu skoro stejná zima jako venku. Restaurace zůstala zavřená. Fotíme noční Potosí a zajdeme si na dobrou večeři.
Přidat komentář