Uyuni, kde chcípl pes…
Petr špatně spal, zato já a Janka jsme spaly jako jezevci. Je brzo na snídani a tak ještě lezeme na střechu nafotit si Potosí z výšky. Je to nádherný pohled. Jdeme na snídani a u stolu s námi sedí několik Francouzů s dredama na hlavě. Dostali jsme snídani, marmeláda a vajíčko. Paní zapomněla na pečivo a když nám nesla džus, vtipkovala, že nese whisky. Po snídani se sbalíme a jedeme na nádraží. Včera jsme si nestihli vyfotit Iglesias del a Merced, krásný červený kostel. Pár snímku a už musíme na nádraží.
Na nádraží najdeme společnost, která nás vezme do Uyuni. Dáme si zde do kanceláře bágly a protože nás čeká minimálně 6 hodin jízdy a to v Bolivii, není nikdy jisté, jdeme se najíst. Kupujeme si grilované kuře a colu. Při odchodu na nás chtěli zaplatit ještě jednou. Janka jim to rychle vysvětlila. Má na starosti naše finance a hlídá kasičku jako oko v hlavě. Už zase svítí slunce a vyrážíme na cestu. Sbohem krásné Potosí. Moc se nám tu líbilo a teď hurá do divočiny.
Projíždíme pohořím Kordillera de los Frailes a parkem Jura. Nádhera. Cesta nám rychle utekla, bylo co fotit, koukala jsem do mapy, kudy jedeme. Obrovské kaktusy s červenými květy, barevné horské útvary. Jance se s výškou zvyšuje i chuť k jídlu a stále by něco mlsala. Naštěstí jsme zatím ještě vybaveni z domova sušenkami. Po poledni zastavujeme na krátké občerstvení a toaletu. Opět hrůza popsat, jak to tu vypadalo. Už jsem si zavedla pomůcku, jak to přežít. Ohrnout si nohavice a něčím si přikrýt nos, nechápu, že se za to ještě platí.
Nejde zavřít větrací okénko, máme prach všude. Po pravé straně, kde nesedíme, se pasou tisíce lam a vikuní. Je tu svěží zelená tráva. Nemůžu si ale stěžovat, hory na levé straně za to stojí. Najednou se setmělo, začal foukat silný vítr. Každou chvilku se po antiplanu roztočil větrný vír.
Uyuni
Vidíme blesky, krajina zrudla a začala silná bouře. Zmatené pobíhání lam a vikuní, nám na klidu nepřidalo. Konečně se někomu podařilo zavřít okénko na střeše. Začalo pršet, ale spíše něco mezi sněhem a kroupami. Dramatická podívaná. Přijíždět k Uyuni, je jako blížit se ke smetišti. Dojeli jsme na nádraží a museli jsme zůstat sedět v buse, nešlo vystoupit pro silný vítr. Po nějaké době se vítr trochu uklidnil a jdeme hledat hotel. Přidala se k nám starší žena. Vedla nás do hotelu, kde nebylo v pokoji okno a na chodbě záchody. Moc se nám to nezdálo a jdeme do dalšího hotelu se jménem Vieli. Mám pocit, že jsem na Pankráci ve vězení, ale pokoje jsou čisté. Jsme opět ve 3. patře a dá se vylézt na střechu, jen tu není nic k vidění. Jdeme do pokoje, necháváme tu bágly a jdeme se stejnou Indiánkou do cestovky, koupit si výlet na Salar de Uyuni. Toale bylo překvapení! Cestovka jí zřejmě patřila! Vytáhla klíče a za pár minut je zaplaceno 950 bolivánů na 3 noci s jídlem, ubytováním a odvozem za hranice do Chile. Jdeme se najíst do pizzerie, jsou tu hned tři vedle sebe. Cestou do hotelu kupujeme vodu a jdeme spát.
Uyuni, mimo toho, že tu chcípl pes, tu nic není. Nachází se uprostřed ničeho
Přidat komentář