Széchényiho Lázně

Sobotní procházku městem jsme začaly u parlamentu, který se nachází hned u Dunaje a jehož hlavní brána směřuje na Kossuthovo náměstí. Parlament byl postaven na přelomu 19. a 20. století a jde o nejrozlehlejší budovu Maďarska. Má asi 691 místností a na délku měří 268 metrů. Parlament byl vybudován v neogotickém slohu. Na prohlídku Parlamentu jsme nešly, raději jsme si daly v návštěvnickém centru kávičku a něco dobrého na zub.

Markétin ostrov

Od parlamentu jsme pokračovaly na Markétin ostrov. Nejdřív jsme se pár minut kochaly pohledem na zpívající fontánu a pak už nás Péťa přemluvila k pronájmu speciálních vozítek – původně jsme si chtěly půjčit čtyřkola, ale ta byla bohužel popůjčovaná, takže jsme si nakonec vzaly dvojkola, přičemž další dva pasažéři se vezli, aniž by museli šlapat. Původní plán, že vozítka za půl hodiny vrátíme, vzal za své, protože i když jsme šlapaly jako divé, zabralo nám jen dojet na druhou stranu ostrova 15 minut. Postupně jsme si všechny prohlédly malou japonskou zahradu a pak se už vydaly zpátky (Lenka raději pěšmo). Nakonec jsme to tak tak stihly za hodinu. Půjčení jednoho vozítka pro 4 vyšlo na 4.000HUF.

Centrální tržnice

Z parku jsme došly na nejbližší stanici metra a odtud se přesunuly k Centrální tržnici postavené na konci 19. Stol. Tržnice byla zrekonstruovaná a spojuje tak prvky novogotické a moderní. Většina z nás nakoupila dárky domů – vedly maďarské salámy. Ostatní suvenýry jsme zamýšlely pořídit na Váci utka, ale zase až tak velká sláva to nebyla. Každopádně jsme touhle ulicí prošly a skončily na našem starém známém Deák Ferenc tér. Odtud jsme jely Széchényiho lázním, a to metrem č. 1, které je po londýnském metru nejstarším v Evropě.

Széchényiho lázně

U lázní se od nás odpojila Lenka, která se vrátila na byt. My ostatní jsme zaplatily 5.100 HUF a šly vyzkoušet místní termály. Bohužel jsme si musely koupit lístek na celý den, i když už bylo půl páté, protože hodinové vstupné tady nevedou. Vzhledem k tomu, že se Budapešť nachází na geologickém zlomu, vyvěrá zde na povrch 120 pramenů. Město je tím pádem plné lázní. Jeden z největších lázeňských komplexů v Evropě ukrývá právě neobarokní budova Széchényiho lázní. Ty od roku 1876 hostí muže i ženy, kteří si zde regenerují zejména nemocné klouby a pohybové ústrojí. Bazény s minerálními vodami různých teplot se nacházejí jak uvnitř, tak venku. Kromě nich tu najdete i vířivky, sauny nebo parní lázně. Některé bazény jsou součástí zdravotnického komplexu, jiné jsou k dispozici i široké veřejnosti.

My jsme popravdě na začátku moc nadšené nebyly. Šatny se nám zdály hodně špinavé a venkovní bazén poměrně chladný. Uvnitř sice byly bazény teplejší, ale všude hlava na hlavě. Nakonec jsme se usídlily v tom nejteplejším s 38°C a spravily si náladu. Některé z nás vyzkoušely i sauny. Nenašly jsme bahenní lázně zakreslené na mapce – předpokládám, že už byly v sekci soukromých procedur, stejně jako třeba pivní lázně.

Náměstí hrdinů

Po dvou hodinách jsme se rozhodly lázeňskou siestu ukončit a přes náměstí Hrdinů se vypravily domů. Uprostřed náměstí stojí 36 metrů vysoký sloup se sochou archanděla Gabriela nesoucího svatoštěpánskou královskou korunu a apoštolský kříž. Náměstí lemuje kolonáda se sochami význačných osobností maďarské historie. Na náměstí navazuje Andrássyho třída, kterou prý v Budapešti nesmíte minout, ale nás nijak zvlášť neoslovila.

Všechny už jsme umíraly hlady a tak jsme si v jednom z bister daly naprosto úžasný gyros za 700HUF. Podařilo se mi tady udat i dvoutisícovku z roku 2002, kterou jsem měla pár let doma a která už nebyla platná, resp. musela bych si ji vyměnit v bance nebo na poště, což se mi ale nepodařilo. Po večeři “na ulici” jsme se vrátily poměrně zmožené (13 km) domů a do noci kecaly v kuchyni.

Szimplakert

Poslední den ráno jsme si zabalily a vydaly se na malý farmářský trh v totálně podivném místě připomínající chátrající vnitroblok. V těchto zpustlých domech v židovské čtvrti se nacházejí tzv. „rozpadlé hospody“. Szimplakert byl plný lidí, koupit jste mohli zeleninu, sýry, uzeniny, džemy, pomazánky, ale taky hotové jídlo. To místo nás naprosto nadchlo. Bylo možné zaplatit si něco jako „all you can eat“ za 5.000 HUF, ale neměly jsme už dost času na to, abychom si tenhle branch vychutnaly. V noci slouží stejné místo jako spousta malých nezávislých barů, takže nás trochu mrzelo, že jsme sem nevyrazily.

Ze Szimplakert jsme to přes synagogu vzaly na Deák Ferenc tér, kde jsme si daly na 1,5 hodiny rozchod na závěrečný shopping. Když jsme se pak sešly, měla polovina z nás nějaké nové hadříky či jiné suvenýry, takž lov byl celkem úspěšný.

Na byt jsme dorazily chvíli po poledni, takže jsme dobalily a vydaly se na vlakové nádraží. Původně plánované kafe v kavárně hotelu Boscolo New York jsme už nestihly, ale když jsme procházely kolem, zjistily jsme, že bychom se tam stejně nenarvaly, jak bylo plno.

Vlakem domů

Tentokrát jsme na nádraží jely jednu zastávku metrem z Blaha Lujza tér. Vlak měl asi 20 minut zpoždění, což už pak nedohnal. Vyrážely jsme tak cca v 13.45 hod. Bylo narváno, ale my jsme si s našimi místenkami v pohodě seděly. Bavila nás svými hláškami hlavně Leli (např. když prohlásila, že Dobšické rybníčky jsou tak hezké, že tam klidně můžeš jet se svým starým a nemusíš ani shánět novýho kocoura). A taky nás „urazila“ slovenská průvodčí, která po kontrole našich jízdenek prohlásila: „A kde je poslední pacient?“ Do Pardubic jsme dorazily před půl osmou večer, Leli pokračovala zrovna do Prahy, Káťa přesedla na vlak do Rtyně, Péťa zůstávala v Pardubicích a my ostatní jsme se autem vrátily do Trutnova, resp. Denisa do Jaroměře. Doma jsme byly kolem deváté večer.