Hévíz
Budím se brzy ráno. Spíme u kostela a já bych ráda vše poklidila, než bude mše. Místo, které jsme večer při příjezdu vlastně vůbec neviděli, je nádherné. Kostelík je na kopci nad zvlněným údolím, ve kterém se ještě drží mlha. Za protějším kopcem vychází slunce. Nejprve mířím na záchod a čistím si zuby.
Piknik u kostela
Při pochůzce okolo kostela zjišťuji, že kousek pod autem je piknikový stůl. Jéňa se pomalu dere z pelechu a já mezitím stavím na kávu. K snídani máme štrůdl od mamky. Zobeme i kousek pikantní maďarské papriky a klobásy, které zbyly nakrájené z večera. Je trošku chladno. Když dojídáme, začínají do kostela mířit lidé na mši a zvuk zvonu se rozechvívá do okolí.
Balatonboglár Móló
Vše balíme, sbíráme odpadky (i cizí) a vyrážíme směrem k přístavu do Balatonbogláru. Auto parkujeme naproti policejní stanici a přes koleje míříme k molu – Balatonboglár Móló. Moc lidí tu není, ale potkáváme překvapivě hodně běžců a cyklistů. Na molu rybaří několik místňáků. Procházíme se až na konec mola. Chvilku pozorujeme chování Balatonu. Je neuvěřitelné, jak moc se podobá moři. Fouká lehký vítr, takže to máme i s vlnama.
Potřebuji akutně na toaletu. Naštěstí jsou tu záchody – placené (100 HUF – asi 7,- Kč). Po cestě k autu ještě pročítáme informační tabuli o vyhlídkových plavbách. Možná by to za to stálo, ale nějak se nám do toho nechce. V autě dolaďujeme plán, který se může během dne ještě změnit, ale předběžně… Nejprve, abychom si trochu užili to koupání (kvůli kterému jsme sem jeli), nejprve zajedeme na termální jezero v Hévízu. Tam si zaplaveme, užijeme si (snad) teplou vodu – tím si stále nejsme jistí, veškeré informace na internetu jsou pro nás trochu matoucí, a pak vyrazíme někam poblíž na oběd. Jako možnost se nabízí farma, kterou jsem našla, nebo pokud něco uvidíme po cestě. Pak podle času možná ještě (v rámci mého vzdělávání) zajedeme do slibně vypadajícího arboreta. Nejpozději hodinu před západem začneme hledat místo na spaní – zcela náhodně či za pomoci Park4night.
Svaz rybářů
Po cestě děláme malou nahodilou zastávku. Přicházíme k chatě, která podle všech možných indícií patří svazu zdejších rybářů. Před chatou je malá zátoka plná dřevěných pramic. Kolem se potulují kočky. Pěkná zastávka, ale na procházku to tu není, a tak vyrážíme směr Hévíz.
Termální jezero v Hévízu
V Hévízu jsme asi za 40 minut. Parkujeme nedaleko vchodu a bereme jen to nejnutnější – plavky, ručníky, foťák, knížky a peníze. Fronta není nějak velká. Kupujeme vstupné pro oba za 5300 HUF (365,- Kč), což je tedy neuvěřitelně vlídná cena, to nás moc potěšilo. V šatně chvilku bojujeme se systémem zavírání skříněk. Už jsme to chtěli vzdát a vzít si vše s sebou, ale já jsem chytře chvilku sledovala ostatní, až se konečně objevil někdo zkušený – nejprve musíte pípnout čip na automatu, který vám ukáže číslo skříňky (u nás znám ten systém opačně – vyberete si skříňku, tu zamknete a když se vracíte a nepamatujete si číslo, pípnete si a automat vám ukáže co jste si vybrali za číslo).
Jezero v Hévízu je největší biologicky aktivní termální jezero vulkanického původu na světě. Plocha o rozloze 4,4 ha je zásobována minerálními prameny, které vyvěrají z hloubky 38 metrů. Celý lázeňský komplex je obrovský, my jsme si však zaplatili vstup pouze na jezero, takže jsme si prošli „jen“ nejbližší okolí. Nejprve jsme zamířili ven, do parku, kde je spoustu lehátek a odkud je možný vstup do vody. Architektura budov ležících nad jezerem se mi moc líbí. Jistě je z ní cítit inspirace Asií, přesto v sobě nese prvky místní kultury. Jednotlivé budovy jsou symetricky rozmístěny nad jezerní hladinou a jsou propojeny dřevěnými zastřešenými mostky.
Máme štěstí, protože je právě období, kdy je možné na hladině spatřit kvetoucí lekníny. Ještě lepší na tom ale je, že přímo mezi těmi vykvetlými lekníny plavete! Když jsem poprvé vlezla do vody, byla jsem smutná že to není trochu teplejší, ale i tak to bylo moc příjemné. V porovnání s teplotou Balatonu, se to vůbec nedalo srovnávat. Navíc když jsem trochu odplavala dál od schůdků, voda byla teplejší. Kolem nás byli převážně důchodci, nebo lidé středního věku využívajících léčebných lázní. Bylo tu také pár mladších párů a rodiny s dětmi. Čeština tu byla slyšet velmi často.
Moc mě bavilo pozorovat starší osoby, které se na hladině nadnášely za pomoci nafouknutých kruhů. S Jéňou jsme si vzali lehátka v první řadě. Já s napětím pozorovala dění kolem, Jéňa si četl knížku.
Chtěli jsme se podívat i na vnitřní prostor kavárny a mola, navazující přímo na budovy nad hladinou jezera. Lehátka na terasách byly plně obsazeny, ale z jedné terásky vedly schody do malého odděleného bazénku. Bazének uvnitř jezera, byl oddělený od okolní vody vyvýšenou „přehrádkou“, dno bylo plné bahna (léčivého) a byly tu vytvořené speciální lavice, aby se v něm dalo sedět. Voda v něm byla ale ledová – nejspíše proto, že byla oddělena od okolní vody v jezeře, ve kterém stále koluje voda z teplého pramene.
Chvilku jsme se otužovali v bahně, osprchovali se, dali si jednu rychlou koupačku v teplé vodě a zamířili jsme do kavárny na druhé straně. Jéňa si objednal kávu a já dostala chuť na piňa coladu (nakonec jsme si ji objednali oba). Takový nápad už tu zřejmě dlouho nikdo jiný neměl, protože to co nám „milé“ dámy namíchaly mělo od piňa colady hodně daleko, ale tak co…
Zákeřný parkovací automat
Po sladkém osvěžení jsme se naposledy vykoupali a zamířili do šaten. Po příjemném zážitku míříme k autu. Dobrou náladu nám však okamžitě přerušil parkovací automat. Z nějakého záhadného důvodu nebere bankovky. U automatu se tvoří fronta nadávajících Čechů – místní totiž mají plnou kapsu drobáků, na rozdíl od nás. Snažíme se všude možně prosit o rozměnění, ale nikdo nám nechce pomoc. Nakonec anglicky oslovuji skupinu Slováků (to zjišťuji až po odchodu), kteří se nejdříve moc nehlásí, ale pak jeden vytahuje peněženku. Má na zpět z 1000 HUF jen 800 HUF. Už na to nemám nervy, a tak mu nechávám za výměnu 200 HUF (kdyby se ti další dva podívali do peněženky, myslím že by to dali dohromady…)
Vítězoslavně se po půl hodině vracíme k automatu, který mezitím zdražil o 100 HUF, takže místo 200 nás parkování nakonec stojí 500 HUF.
Farm Inn Fogadó
Máme pořádný hlad. Míříme na oběd do Farm Inn Fogadó, kterou jsem našla na mapě při hledání pěkných restaurací (které mají otevřeno). Parkujeme asi za 20 minut. Už vstup do restaurace je kouzelný. Pohádková zahrádka, pohodová terasa, nad hlavou hrozny vína a výhled do krajiny lemovaný rozrostlou plně rozkvetlou opletkou. Úplná romantika… Chvilku to vypadá, že máme smůlu protože musíme mít rezervaci, ale nakonec dostáváme své místečko!
Jako předkrm dostáváme od kuchaře domácí paštiku s opečeným chlebem – strašně dobrý. Jéňa si dal jako polévku parádní vývar s neuvěřitelně pálivou papričkou a já si dala skvělý zeleninovo-bylinkový krém. Jako hlavní chod si dal Jéňa místní specialitu – steak z chlupatého maďarského prasete, kterému se říká mangalica s fazolkama a já si dala hovězí na mrkvi a víně s bramborovou kaší. Všechno bylo skvělý a i když cena byla vyšší, rozhodně to byl zážitek jak chutí, tak místem.
Čas máme stále dobrý, a tak úplně přejedený vyrážíme do Folly Arboreta. Jéňa měl pivko, takže řídím a Jéňa se konečně může taky trochu víc kochat pohledy z okna. Z restaurace nám cesta autem trvá do arboreta necelou hodinu.
Arboretum Folly s vinicí
Folly Arboretum bylo založeno v první polovině 20.století a už od svého začátku se pyšní především unikátní sbírkou cedrů a cypřišů. Nachází se na kopci s krásným výhledem na Balaton. Součástí velkolepé sbírky jehličnanů jsou však i jiné dřeviny a rostliny. Spolu s vinicí, které spadá také pod arboretum je to rozhodně místo, které doporučuji navštívit všem – bez ohledu na to zda vás zajímají latinské názvy a prahnete po tom vidět ten či onen druh. Další parádní skutečností je i to, že se tu nachází restaurace, která jak jsme zjistili až na místě, nabízí skvělá jídla (vizuální stránka a servis na výbornou). Jsou tu také lehátka, na kterých můžete degustovat zdejší vína a u toho se kochat krásným výhledem. No nejradši bych tu zůstala… U vstupu je možné zakoupit sazeničky některých rostlin a vína. Nás moc zaujala cedrová vína, takže jsme si pár kousků odvezli. Po areálu jsme se procházeli přes hodinu, zavítali jsme i na vyhlídku (její statika se mi nějak nezdála).
Zřícenina kostela ve městě Dörgicse
Tak a teď je čas hledat místo na spaní. Na park4night jsem našla zříceninu, u které je možné spát (v poznámkách je napsáno, že poblíž bydlí milí lidé, kterým to nevadí), a tak máme v plánu jet směrem k zřícenině kostela do města Dörgicse s tím, že ale po cestě budeme hledat vlastní místečko.
Po cestě máme pár míst, kde by se dalo spát, ale vzhledem k tomu, že už jsme blízko k zřícenině, jdeme to omrknout ještě tam. Dnes mělo tenhle nápad nejspíš víc lidí, u zříceniny stanuje nějaká třída, nebo prostě velká skupina lidí, se kterými rozhodně nechceme sdílet večer… Je tam tolik lidí, že se nám ani nechce jít podívat na tu zříceninu. Zřícenina je hned u zástavby domů. Kocháme se tedy jen z auta a v hlavě mi probíhá, že ten „milý člověk, který bydlí poblíž“ bude dneska nadšenej…
Noc v maďarské prérii
Vracíme se tedy po stejné cestě zpět, k našim vyhlídnutým místům. Nakonec máme vybráno. Nádherný zákoutí s výhledem do „prérie“, starý sad, klikatá prašná cesta a v dáli se třpytí hladina Balatonu. Paráda.
Vybalujeme věci, připravujeme si spaní a pak rozkládáme křesílka a stoleček. Jelikož jsme nepřikupovali led (tašce už nedůvěřujeme), všechno co bylo v chladící tašce se zkazilo – jablko, banán i hroznové víno. Achjo. Jelikož je stále celkem teplo a svítí sluníčko – matraci, prostěradlo a peřiny sušíme z předchozího dne na autě (vyteklá chladící taška). Při krásném a klidném západu slunce si dáváme maďarskou večeři – klobáska, sýr, pálivá paprika, zelenina a k tomu pivko. Můj žaludek bude po přísný jaterní dietě nadšenej 😊Je tu moc příjemně a hlavně tu nejsou sršni. Ideální. Usínáme asi ve 20h.
Přidat komentář