Panajachel a Chichicastenanga.
V 7.hod máme mít před Posadou minibus do Guatemaly. Po 30 minutách čekání, nikde nikdo. Jana chtěla zaběhnout do cestovky, ale recepční jí řekla, aby byla v klidu, že je přeci v Mexiku. Nakonec řidič opravdu přijel, zatavujeme ještě u několika hotelů a hostelů a hurá do Guatemaly. Je dost chladno, nevím předně kudy jedeme, ale je tu červená půda a nádherné borovice. Klesáme a okolo silnice je plno domečků z hlíny s plechovými střechami, krávy a koně a samí indiáni. Nejraději bych už nikam nejela a fotila bych tu jako šílená. Každých 300 metrů je na silnici retardér, jedeme pomalinku. Všude jsou malé kostelíky, snad na každém kilometru. Konečně vidím směr, kudy jedeme. Cedule Comitan de Dominguez 50 km. Odtud to je 90 km na hraniční přechod v La Mesille.
Přesně ve 12 hodin jsme na hranicích. Musíme si vyndat vše co máme s sebou z busu, dojít si pro výstupní razítko z Mexika. Přejít na hranice Guatemaly. Mám pocit, že jsem na jednom velikém smetišti. Nepořádek, nesnesitelný zápach a špína. Měly jsme hlad, ale tady bych si nedala ani vodu z láhve. Zděsila jsem se kam to zase lezu a říkala jsem si, co si asi myslí Jana, kam jsem jí to zase zavlekla. Dostaly jsme vstupní razítko za 20 pesos a čekaly na bus, který si nás měl vyzvednout. Čekání se protáhlo na hodinu.
Všude byli chlápci, co nabízeli výměnu pesos za quetzaly. Hezký název pro místní měnu. Je pojmenovaný po národním ptákovi quetzalovi (Pharomachrus mocinno). Mayská civilizace používala jeho peří jako platidlo. Nikde jsme ho bohužel neviděly.
V půl druhé už jedeme ze skládky pryč.
V 6pm konečně dojedeme do městečka Panajachel. Už pár metrů od hranic, jsem zapomněla na otřesný hraniční přechod a byla jsem zase v ráji. Letmý pohled z busu na jezero Atitlán mi stačil. Neskutečná nádhera.
Zastavily jsme u turistických informací a poptaly se na ubytování. Doporučili nám hotel Santa Rosa a byla to dobrá volba. Sice nemáme výhled na jezero, ale je to bokem od centra a je tu klídek. Moc se nám to tu líbí.
Panajachel leží v nadmořské výšce 1573. Je izolován v Guatemalské vysočině a poskytuje úchvatný výhled na tři sopky, okolo nejkrásnějšího jezera na svět, Lake Atitlan. Jedná se o rozlehlé bezodtokové kráterové jezero, které bylo vytvořeno erupcí před zhruba 84 tisíci lety. Jezero Atitlán je považováno za nejhlubší jezero ve Střední Americe. Jeho hloubka je až 340 metrů. Dno ještě nebylo plně prozkoumáno Sopky se jmenuji Toliman, Atitlan a San Pedro. Okolo jezera je rozmístěno pár domorodých vesnic, Santiago Atitlan, Santa Catarina Palopo, San Pedro, San Marcos, Santa Cruz, Jaibalito, San Juan, San Lucas a San Antonio Toliman Palopo, všechny jsou známé pro své tkalcovské umění a typické oblečení.
Během období španělského dobytí Guatemaly, byly břehy jezera dějištěm velké bitvy, v níž Španělé a jejich spojenci porazili Cakchiquel Tzutujils.
V Santa Rosa jsme zaplatily za jednu noc, jen tak na zkoušku, jestli se tu bude dobře spát. Stálo to 150 quetzalů. Večer jsme si zaplatily nedělní výlet do Chichicastenanga.
Je to zítra a je tu velký indiánský trh a slavnost v kostele. Protože jsme celý den nic nejedly, zašly jsme si do moc dobré restaurace Paris, Paris. Báječné jídlo. Cestou do hotelu jsme se šly podívat na stánky s tradičními výšivkami a málem jsme zešílely, tak nádherná práce a barvy, musíme se ale krotit, zítra je trh v Chichi (Čiči) a tam to bude teprve něco.
27.3. Vstáváme v 5am a řešíme, jestli je v Guatemale změna času. Mobily se nám zbláznily a časově se rozhodily. Jana se nakonec rozhodla napsat sestře, kolik je hodin v Guatemale. Ta si musela myslet, že nám přeskočilo. Daly jsme si kávičku, vykoupaly se a těšily se na výlet co Chichicastenanga. Pozor bus přijel jen o 10 minut déle. Tedy po 8 hodině. Řidič nás nemohl najít na seznamu, někam volal a nakonec nás vzal. Do Chichi je to 2 hodiny cesty.
Chichicastenango – nachází se v západní vysočině v oblasti El Quiche 1965 m nad hladinou moře. Chichi bývalo jedním z největších obchodních center v mayské světě již od pre-hispánské éry. Prodejci a kupující z celého regionu i mimo něj se scházejí v Chocni. Trh je jedním z největších venkovních trhů v Latinské Americe. Koná se dvakrát týdně, ve čtvrtek a v neděli na centrálním náměstí a v bočních ulic. Trh v Chichicastenango je nejslavnější pro své textilie, řezbářské výrobky, ručně tkané a ručně vyšívané oděvy, huipils (dámské halenky), Cortes (tradiční mayská zavazovací sukně), ubrusy, vlněné deky kožené zboží, zejména obuv, boty, opasky a klobouky. Prodejci začínají stavět své stánky v noci činnost pokračuje až do ranních hodin. Na trhu je nejrušnější ráno. Kolem poledne je většinou v Chichi klid a to v okamžiku jak kupci a prodejci opouštějí město. Nemohly jsme z té nádhery zpustit oči. Nakoupily jsme si par vyšívaných věcí a raději šly ke kostelům, jinak by jsme utratily všechny peníze a nevešlo by se nám to do báglu.
Kostely Santo Tomas a El Calvario
Chichicastenango má dva kostely, které stojí naproti sobě přes centrální náměstí.Santo Tomas je starší a větší, zatímco El Calvario je spíše jako kaple.
Kostel Santo Tomas, je více než 400 let starý a odráží se zde směs katolických a původních mayských tradic. Zatímco Santo Tomas oficiálně patří katolické církve je používán mayskými šamani, kteří pálí svíčky a kadidlo a vykonávají své rituály buď na schodech do kostela, nebo uvnitř.
Fotím a fotím, je tu strašně moc lidí, fotky dělám na film a každou chvilku mi někdo vleze do záběru. Jdeme se podívat dovnitř, zde se nesmí fotit. Škoda, ale tentokrát to respektuji. Atmosféra je nabitá zvláštní energií. V jedno rohu křtí dítě, v centu kostela zase pálí nějaké byliny a svíčky u kterých se indiáni modlí. Jako obětiny je tu vše možné od mrkve až po kukuřici a hlávky zelí. Janu to dojalo a měla v očích slzy. Dokonce dala v kostele někomu peníze Byl to nezapomenutelný zážitek.
Santo Tomas Kostel byl postaven na starších základech, pravděpodobně mayské obřadní plošiny. Osmnáct schodů až k hlavnímu vchodu kostela, jeden pro každý měsíc roku mayského kalendáře.
Abychom se trochu uklidnily, jdeme se podívat procházkou na Pascual Abay. Je to mimo město a do kopce. Cestou nikoho nepotkáme.
Svíčky a kadidlo stále hořící před Pascual Abaj, Bohužel jsme přišly pozdě, konává se tu obřad, kde je možné vidět Aj Q’ij (šamana). Nikoho už asi ani nepřekvapí, že katolického duchovního doplňuje místní šaman. Indiáni během obřadů prosí Boha o přízeň, o vyřešení svých problémů, o splnění svých snů.
Zaskočily jsme na polévku a pak na místo, kde nás měl bus má odvést zpět do Panajachelu. Už je to zase tady, nejsme na seznamu. Čekaly jsme na další bus a doufaly, že opravdu někdo přijede. Čas jsme si krátily prohlídkou moc pěkného hotelu plného papoušků. Každou chvíli nám indiánky nabízely něco k prodeji. Je to za báječné ceny, ale nemůžeme už nic kupovat. Vím už teď, že mi to bude líto. Autobus opravdu přijel.
Prošly jsme se ještě po Panajachelu, zašly na večeři. Hlavní ulice vede k jezeru Atitlánu, ale pohled je stále trochu zamlžený. Koupila jsem si místní pivo gallo a čekám na Janu, až se vrátí z internetu. Večer ještě musíme zabalit a ráno nás čekají dva výlety.
Přidat komentář