Rio Dulce
S kormorány za indiány do zapomenutého ráje Guatemaly.Vstáváme v půl 5, to je dovolená! Budeme se muset dospat doma. V 6 je tu bus. Na hranicích nechtěli peníze. Neskutečné, všude v průvodcích říkají, že se vybírá výstupné, ač nelegálně. Opět jsme předjeli kilometry kamionů. Transport do Rio Dulce nás stál 15 dolarů. Hned za hranicemi nás ale vykopli z busu a nechaly nás na autobusové zastávce. Nikdo nám nic nevysvětlil, tak sedíme v Rio Hondo (Hluboká voda) a myslíme si, že za ty dolary, co jsme jim daly, přijede opět minibus. No a ne, přijel narvaný bus s místními. Bágly jsme nacpaly mezi mrkve a slepice. Každá sedíme jinde a pokračujeme do Rio Dulce. Ráda jezdím v chickenbusu, má to své kouzlo, ale mi jedeme dost daleko a představa, že budeme stavět v každé vesnici, mě trochu zaskočila. Navíc vím, že indiáni snad nemají močový měchýř a proto se nestaví. Nakonec jsme ještě píchli kolo. Do busu přišel prodavač nějakých léků a dával podrobný výklad, jak jsou užitečné. Nikdo nic nekoupil.
Prodavači všeho možného nastupovali a vystupovali a často nabízeli neuvěřitelné dobroty, třeba zelený dort ze zmrzliny. Konečně jsme v Rio Dulce. Tady není nic k vidění, ale to jsme věděly. Hned u busu jsou naháněči a nabízejí loď po Rio Dulce. Vezmou nám i bágly a vedou nás poměrně daleko do přístavu, odkud budeme vyplouvat. Máme ještě čas na oběd. Zajdeme do restaurace a bylo to nejhorší jídlo, co jsme tu jedly. Kuře na čínský způsob, ale nasekané i s kostmi. Koupily jsme vodu na cestu, která potrvá víc jak dvě hodiny. Loď je pro 12 lidí a pokud se nenaplní, tak se čeká, to byl náš případ. Río Dulce (Sladká řeka) ve východní části Guatemaly, spojuje jezero Izabal, největší jezera v Guatemale s Atlantickým oceánem v Amatique Bay. S celkovou délkou 42 km, rozhodně není nejdelší řekou Guatemaly. Po půl hodině cesty se řeka rozšiřuje. Břehy se zdají nekonečně široké. Jsme v Golfete. Zde je řeka široká minimálně 15 kilometrů. Břehy lemuje hustá tropická vegetace. Z džungle a tyčící skalní útesy. Zdejší oblast je domovem různých druhů ptáků, rozeznám bohužel jen bílé volavky a kormorány. Každou chvilku nás míjejí děti a rybáři na vydlabaných kánoích. Cestu si užíváme, kormoráni nám poletují nad hlavou, občas zahlédneme vodopád. Protože jsme na motorovém člunu a jedeme dost rychle, plno fotek je rozmazaných. Cestování je ale o pocitech a zážitcích a plavba po řece Dulce bude patřit k těm nezapomenutelným. Malebné zátoky, indiánské domky, koupající se děti u břehu, ženy peroucí prádlo a muži v kanoích lovících ryby je něco jako ztracený ráj. Vrchol cesty je ale Leknínová zátoka. Kde na kánoi k nám přijíždí krásná malá indiánská holčička a nabízí nám mušle. Byla jsem na druhé straně lodi, takže jsem ji neviděla připlouvat, jen se tam tak objevila jako vodní víla. Udělali nám krátkou přestávku u bufetu na řece a hned vedle vytéká teplá voda do přírodního bazénku. Voda byla horká a zřejmě léčivá, pár starších lidí se tam koupalo a to bylo pěkný vedro. Voda zřejmě prosakuje ze skal. Břeh je lemován mangrovovými stromy. Vidíme také domorodce, jak na kanoích připlouvají k další skále a zachycují pitnou vodu do sudů. Plavba je u konce a jsme ve vesnici Livingston, kde žijí převážně karibští černoši a je to znát, hned na tepu vesnice.. Nikdo se k nám nehrne, aby nám nabídnul ubytování. V budce, kde je informační centrum je šilhavý mladík, který nerozumí ani anglicky ani španělsky. Namířily jsme si to tedy hned do chudinské čtvrti a hledaly kam hlavu složit. Nakonec jsme si našly hotel Fariguna. Je to trefný název, protože tak se nazývají místní obyvatelé. V roce 1635 přepravovaly dvě španělské lodě otroky do Západní Indie. Loď ztroskotala poblíž St-Vincent. Otroci uprchli a byli vřele přijati Karibskými Indiány. Potomci tvořil míšence Garinagu, (dnes známé jako Garifuna).
Z počátku ještě mluvili řečí Arawak. Všechny černé komunity žijící na karibském pobřeží Střední Ameriky se běžně nazývají Garifuna nebo černí Karibové. Garifunové se usazovali na různých karibských ostrovech, ale později byli vytlačeni evropskými kolonisty a byli schopni udržet si pouze ostrovy, Svatý Vincenc a Grenadiny ležící v Karibském moři v souostroví Malé Antily. Většinu území zabírá ostrov Svatý Vincenc, který je sopečného původu a zbylou část tvoří ostrov Grenadiny, který se skládá z 32 menších korálových ostrovů. Britové v roce 1795 převzali kontrolu nad ostrovy a začaly zde zakládat plantáže cukrové třtiny. V roce 1797 odvezli vězně a některé černé otroky na ostrově Roatan v Hondurasu. Z Roatanu se stěhovali do španělské pevnosti Trujillo a usadil se podél celého pobřeží od Belize přes Honduras Nikaragua Jejich jazyk, zemědělství a náboženství zůstávají podobné těm, indiánským, zatímco jejich tance a hudba má silný africký vliv. Naše paní byla dokonalá Garifuna, krásné africké šaty a na hlavě stočený šátek. Před jejím hotelem věčně postávaly skupinky lidí a povídaly si. Měly jsme opět terasu a tak jsme mohly vše pozorovat ze shora. Nejdřív jsme si tedy vypraly a vše rozvěsily po terase i když v pokoji byl nápis neprat a nevěšet prádlo, nikdo nám nic neřekl. Janka obětavě došla pro pivo sedly jsme si na terasu, pozorovaly cvrkot na ulici a už jen vykoupat a spát.
Přidat komentář