Mexiko Isla Mujeres – Ostrov žen .
Tak jsem si dnes dala Margaritu ke snídani. Ve 12 už bylo vedro a tak si dáváme v Subway bagetu a jdeme do hotelu. Jana se učí španělsky a já se koupu v bazénku. Ve dvě jdeme na oběd do té samé restaurace a dáváme si vlastně stejné jídlo co včera. Pro velký úspěch. Zastavují u nás muzikanti a kapely a chtějí nám u jídla hrát. Necháme se vyfotit od moc milých číšníků u kostlivce.
Jdeme opět na pláž, užívat si Karibské moře. Skupinka několika tlustých Američanek, zřejmě poprvé viděli moře a jedna z nich s roztaženýma rukama a s chrochtáním řvala „This is it“ a vrhla se do vln. Nestačily jsme se divit. Když už nás to nebaví, zajdeme se podívat po suvenýrech a na nádraží ADO, kde musíme koupit lístky do Cancúnu. Janka tady zapomněla ručník z hotelu. Běžela zpátky a už tam nebyl. Stálo jí to 27 dolarů. Tolik si recepční vyžádal. Opět pijeme pivo před pokojem. Je večer a spát.
8.4.
Na 9 jdeme na nádraží a jedeme do Cancúnu. Bus jezdí každých 15 minut. Není to nijak daleko. V autobusu skoro nikdo není. Když jsme dojely na míst, šla jsem na záchod. Musí se tam hodit do dveří ve mříži 5 pesos a dveře se otevřou. Hodím je tam a dveře nic. Snažím se té paní co tam pracuje vysvětlit, aby mi otevřela, že jsme tam už peníze dala a ona mě stejně nepustila. Jana dole měla moje věci a já u sebe víc peněz neměla. Hezky česky od plic jsme jí řekla co si o ní myslím.
Jedeme do přístavu, kde nasedáme na loď na Isla Mujeres. Byla jsem tu vloni, ale jen krátce a nestihla jsem si to tu pořádně prohlédnou. Je to jen opět taková větší vesnice, ale o moc příjemnější místo než Playa del Carmen. Loď jezdí každých 30 minut. Moře tady má tak nádhernou barvu, božské. Po cestě nám hraje na kytaru nějaký zoufalec a téměř se to nedá poslouchat. Tvářily jsme se na něj asi tak hrozně, že si nepřišel ani pro peníze.
Na ostrově vlezeme do prvního hotelu co jsme viděly a byla to docela trefa. Za 450 pesos máme apartmán. Opravdu i s kuchyňkou, sice děsně špinavou, ale přece. Nejdřív nám recepční nabídla dost děsný pokoj s rozbitou klimatizací. To jsme nechtěly a dala nám lepší. Opět tu nikdo není a máme terasu.
Už jsem to tu trochu znala a šly jsme do restaurace, kde jsem byla před rokem a dala si tu opět limetkovou plévku i číšník je stejný. Vykoupaly jsme se a daly si margaritu. Podívaly jsme se na náměstí a obešly ostrov. Tedy jen jednu část, na tu druhou jdeme zítra.
Protože jsme měly lednici, nakoupily jsme si nějaké zásoby a pití. Poseděly na terase, daly klimošku na 21 stupňů a spát.
9.4. Dnes má můj starší syn narozeniny a my máme před sebou výlet, konečně. Jdeme pěšky na druhou část ostrova.
Na mapě se to zdálo blíž než ve skutečnosti. Musely jsme šlapat po silnici necelé dvě hodiny, tak 10 km. Už začalo vedro a dostavily se střevní potíže. Jako naschvál nebylo kam zajít. Okolo nás jezdili turisté v golfových vozíčkách a byly jsme vlastně jediné kdo tu chodil pěšky. Nakonec jsme dorazily na konec cesty a je tu krásný výhled. U vstupu na ruiny se platí a je tu restaurace a pěkné posezení veku. Všemu vládne socha bohyně Ixchel, které podle místní legendy, když se žena dotkne, má otěhotnět. Je tu i cedulka dotýkat jen na vlastní nebezpečí. Socha obrovského leguána a okolo lavičky. Janka nechtěla jít na ruiny a tak jdu sama a jsem tu sama. Je to téměř magické místo. Po cestě ke chrámu je volná plocha, kde vystavují sochaři a umělci z celého světa sochy moderního umění.
Mayové postavili chrám bohyně Ixchel na jihovýchodním cípu ostrova. Součástí chrámu byla i observatoř. Ixchel byla mayská bohyně Měsíce a plodnosti. Zbytky tohoto chrámu jsou ještě patrné. Bohužel ruiny chrámu byly ale vážně poškozeny hurikánem Gilbert v roce 1988 a jen částečně obnovené. Stojím na útesu u mayského chrámu, na nejvýchodnějším místě Mexika a je to nádherný pocit.
Chrám bohyně Ixchel
Ixchel je hlavní postavou v panteonu mayských bohů. Původně si vzala za muže boha země Voltana,. Ixchel se ale zamilovala do boha měsíce Itzamna, považovaného za zakladatele Mayů. Učila je Maye číst, psát a pěstovat obilí. Když se Ixchel stala Itzamnovou chotí, porodila mu čtyři silné syny známé jako Bacabové, kteří stále drží nebe z každé ze čtyř stran. Někdy je nazývaná Lady Rainbow, Ixchel je bohyně porodů, plodnosti, a léčení. Řídí přílivy a veškeré vody na Zemi.
Často popisována jako moudrá bába, která nosí sukně zdobené zkříženými hnáty a korunu z hadů. V rukách drží džbán vody. Zkřížené hnáty jsou symbolem její role, dárkyně nového života a ochránkyně mrtvých duší. Hadi reprezentují její moudrost a sílu k omlazení. Džbán na vodu má dva významy. Ačkoli dává lidstvu neustálé dar vody, nejdůležitější prvek života podle mayských mýtů, Ixchel také posílá záplavy, aby očistila zemi od zlých lidí. Přislíbila, že věnuje zvláštní ochranu těm kteří vykonali posvátnou pouť na Cozumel nebo Isla Mujeres.
Asi dva kilometry na sever od chrámu Ixchel je želví farma. Zaplatila jsem pár dolarů, které jsou na podporu ochrany želv. Janka opět nechce dovnitř, ale je to tu jen na 15 minut. Vypadá to tu dost uboze, ale není to akvapark, ale výzkumná stanice.
Několik druhů mořských želv kladou vejce do písku podél ostrova v klidné části západního pobřeží. Ačkoli jsou to oficiálně ohrožené druhy, mořské želvy se ještě zabíjí v celé Latinské Americe pro jejich vejce a maso, které jsou považovány za delikatesu. V roce 1980 místní rybář založil Isla Mujeres Tortugranja. Tady želvy žijí ve třech velkých bazénech a v učitý moment jsou označeny pro monitorování a vypuštěny do moře. Protože většina želv ve volné přírodě umírá během prvních několika měsíců, výrazně se tím zvyšuje jejich šance na přežití
Vzala jsem taxi a popojely jsme na další zajímavé místo Mundaca hacienda.
Isla Mujeres má dlouhou a pestrou historii. V mayských dobách se ostrovu říkalo Ekab, byl jeden ze čtyř provincií mayského území. Ostrov sloužil jako útočiště pro bohyni Ixchel. A již zmíněný chrám jižním výběžku ostrova. Světlo z pochodní v chrámu sloužilo podobně jako maják. Světla přes díry ve zdech, mohly být viděny navigátory na moři. Mayové přišli na ostrov, hlavně kvůli soli v lagunach.
V březnu roku 1517 objevil Francisco Hernandez de Cordova ostrov. Plavil se z Kuby se třemi loděmi, aby si opatřil otroky do dolů a narazil na ostrov. Když Španělská v přistála, výprava zde nalezla mnoho sošek představujících bohyni Ixchel, která měla zakrytou pouze dolní část těla. Prsa odkrytá po způsobu indiánek. Francisco žasl i nad dalšími předměty ze zlata, ty si samozřejmě vzal. Díky těmto soškám získává Isla Mujeres své jméno. Ostrov žen.
Pro další tři století byl ostrov byl neobydlený. Pouze rybáři a piráty využívali ostrov jako své útočiště a zanechávali zde své ženy, zatímco se plavili na volném moři.
Slavní piráti jako Henry Morgan, a Jean Lafitte přistáli u břehů ostrova a jak legenda praví, pohřbili svůj nakradený poklad zde pod bílým pískem.
Po nezávislosti Mexika, vzniká malá vesnice v místech, kde je dnes centrum. Během války našlo mnoho Mayů útočiště na Cozumel, Holbox a Isla Mujeres. Mayští rybáři objevili ve zdejších vodách kolem ostrova se rybářský ráj a vesnice pomalu vzkvétala.
Legenda zvaná Mundaca
Fermin Anonio Mundaca Marecheaga se narodil v říjnu roku 1825 v obci Bermeo Santa Maria ve Španělsku. Po ukončení studia a poté co prodal svůj majetek se vydal do Nového světa, aby získal jmění. V roce 1858 přijel na břehy ostrova. V té době získával peníze prodejem mayských otroků na kubánské plantáže a věří se, že i žil jako pirát.
Mundaca po příjezdu na Isla Mujeres, okamžitě začal s budováním velké haciendy a pojmenoval ji „Vista Alegre“ (Šťastný výhled), která nakonec zabírala až 40% ostrova. Zde byly prostory pro hospodářská zvířata, pole pro pěstování zeleniny, ovocné sady a exotické rostliny a ptactvo, které byly přivezeny z celého světa. Zvláštní zahrada s názvem „Růže větrů“, byla postavena tak, aby sloužila jako sluneční hodiny .
V roce 1862 se narodila Martiniana (Prisca) Gomez Pantoky, jedna z pěti sester. Byla to štíhlá žena se zelenýma očima, bílé kůže opálená karibským sluncem s dlouhými a rovnými vlasy. Říkali jí „La Triguena“ (bruneta). Mnoho mužů se do ní zamilovalo, včetně Mundaca. Oblouky nad vstupní branou byly věnovány právě jí. „Vchod Triguena“. Doufal, že jeho bohatství a moc mu pomůže vyhrát lásku místní krásky. Byla o 37 roků mladší než on sám. Jeho odhodlání však bylo marné, vzala muže blíže k jejím věku. Legenda dále praví, že Fermin Mundaca pomalu duševně strádal a zemřel opuštěn a sám v Meridě. Jeho prázdný hrob, na kterém je znázorněna lebka se zkříženými hnáty a který vlastnoručně vyřezal, čeká dodnes na hřbitově Isla Mujeres.
Zpátky už jedeme taxíkem a hned na oběd. Opět celý den bez jídla. Dala jsme si mísu avokáda a opět Lima de pollo.
Na pláži jsme si odpočinuly a daly si pivo. Hned je teplé, nechala jsem si k němu dát do sklenice plno ledu.
Přidat komentář