Canaima národní park – cessnou na Tepui
15.102012 Vstaly jsme ve 4 ráno. Psi v posadě šíleli. Zašlápla jsem švába jako dlaň v našem pokoji a šla si dát kávu na terasu. Balíme a v 6 jdeme s Arletkou na nádraží.
Není to nádraží v pravém slova smyslu. Jen taková budka. Dozvěděly jsme se, že se autobus se rozbil a že musíme por puestem do Carúpana za 30 bolivárů. Jen co jsme dojely na nádraží, nastupujeme do chicken busu. Je pod mrakem. Míjíme bujnou vegetaci, nikde žádné domky. Po třech hodinách stavíme na jídlo a toaletu. Projíždíme městem Maturín. Jen pastviny, koně, krávy, pak sucho a kaktusy. Konečně jsme na místě. Cuidad Bolívar nás přivítal šíleným vedrem. Na nádraží se na nás vrhají taxikáři a požadují opět přemrštěné částky. Jsme podrážděné a unavené z nesnesitelného vedra a chování lidí. Máme vše propocené i kraťasy. Nastupujeme do malého autobusu a jedeme směrem k Posadě Don Carlos. Bus staví na každé zamávání, bez ohledu, kde je, nebo není zastávka. Pleteme se nastupujícím po nohama. Není kam dát bágly. Z okénka už vidím Orinoko. Má barvu bílé kávy a je ohromně mohutné. Do posady jdeme ještě kus do kopce a to už se potím tak, že mě štípou oči od stékajícího potu a jsem rudá jako ze sauny. To jsme asi vypadat, když vcházíme do posady. Nejdříve musíme ale zaplatit a až potom se vrhnu ke klimatizaci a do studené sprchy. Pokoje mají pěkné, vysoké stropy, ale dost tma. Když se trochu dáme do kupy, zajdeme si zaplatit výlet do Canaimy a Gran Sabany. Stálo to oboje kolem 600 euro na osobu. Nic jsme celý den nejedly a chtěly jsme se někde najíst. Bohužel, vše je po páté zavřeno. Nakonec jsme se dobouchaly do jedné restaurace. Paní nám slíbila, že něco uvaří, abychom přišly za hodinu a půl. Dostaly jsme polévku, špagety a ještě zmrzlinu. Odcházíme v 9 večer majitel čeká u dveří než zajdeme do posady. Venku je pořád vedro. Postele máme v patře, musí se jít po úzkých točitých schodech. I s klimatizací je pořád horko.
Letíme nad Tepui
16.10. Celou noc nás děda vrátný hlídal u dveří a pořád se usmíval. Zabalily jsme si věcia donesly si je do úschovny. Balíme jen to nejnutnější k Janě do báglu. Letíme malou cessnou pro 5 lidí a váhový limit je přesně nastaven. Zašly jsme si na snídani. Nebyla v ceně, to nás docela překvapilo. Zaplatily jsme ještě za vyprání a auto nás odváží na letiště.
Cestou řidič nabírá cement a zase ho vykládá. Řidič se tváří kysele, ani jednou nám nepomohl s báglem. Na letišti s námi jednají jako s deportovanými vězni. Projdeme rentgenem a nastupujeme do cessny. Sedím vedle pilota. Letíme asi hodinu a fotíme z letadla. Nad městem jsou jen mraky, ale za chvilku vidíme nádherné řeky a konečně stolové hory Tepui.
Stolové hory Tepui
Slovo Tepui (převzaté z jazyka indiánů označuje mesety – stolové hory s výškou i přes 3 000 metrů, nacházející se pouze v Guyanské vysočině, zejména v její venezuelské části. Tyto geologické formace jsou prakticky izolovanými jednotkami. Jejich dlouhodobá izolace je důvodem výskytu endemických druhů rostlin a živočichů. Nejvýznamnějšími tepui jsou Autana, Neblina (leží na hranici mezi Venezuelou a Brazílií), Auyentepui a Roraima. Typicky jsou tvořeny křemencem prekambrijského stáří, jejich strmé, téměř až kolmé stěny vystupují z džungle a dávají tak vzniknout unikátní přírodní scenérii. Na Auyantepui je také zdroj nejvyššího vodopádu na světě – Salto Ángel. Indiánští obyvatelé nazývaly tyto mesety Tepui, což v jejich jazyce znamenalo „Domov bohů“. Tepui jsou velké křemencové plošiny, která kdysi kryla granitovýpodklad v oblasti mezi severní hranicí Amazonské pánve a řekou Orionco, mezi pobřežím Atlantiku a řekou Rio Negro. V průběhu dlouhé geologické historie Země plošina podléhala silné erozii a tak se zachovaly osamocené hory. V celé Guyanské vysočině je dnes 115 takovýchto hor. Největší koncentrace je v oblasti Gran Sabana v jihovýchodní Venezuele, při hranici s Guayanou a Brazílii. Jejich strmé stěny převyšují deštný prales o více než 1 000 metrů. Struktura povrchu hor je různorodá. Na vrcholových planinách rostou různé varianty porostů s širokou škálou druhů orchidejí a broméliovitých. Eroze a vlivy počasí na povrchu vymodelovaly během miliónů let působivé skalní formace a labyrinty.Vrcholové partie hor tepui jsou díky své výšce a strmým svahů izolovány od okolního pralesa na jejich úpatí. Vyšší nadmořská výška má za následek také odlišné klima. Strmost stěn je také důvodem náročného, někdy téměř nemožného horolezeckého výstupu. Izolace po milióny let vedla k odlišnému vývoji, ale i zachování unikátních rostlinných a živočišných druhů. Na vrcholech hor panují nižší teploty než v tropickém horkém a vlhkém pralese.
Tepui – Galapágy na pevnině
Tepui jsou také velmi často bičovány deštěm. Evoluce rostlin i zvířat, odříznutých od okolního světa, vedla k vytvoření odlišných forem. Tepui jsou často označovány jako „Galapágy na pevnině“. Mnoho druhů zdejších rostlin a živočichů se nenachází nikde jinde na světě. Pokryv vrcholů je díky erozi chudý na živiny, a tak zde přežívá i bohaté společenství masožravých rostlin. Na skalnatém a zvětralém povrchu se nevytvořila a také se ve zdejších podmínkách dlouhodobě neudrží vrstva humusu.Do povrchu některých meset eroze vyhloubila velké závrty. Některé z nich mají až 300 metrů v průměru a jejich stěny jsou až 300 metrů vysoké. V těchto „ostrůvcích uvnitř ostrovů“ se udržely unikátní druhy živých organismů. Závrt od závrtu se tyto druhy liší. Závrty vytvořilo zborcení stropů podzemních prostor modelovaných podzemními toky. Většina tepui je téměř celoročně zahalena oblaky a jejich vrcholy bylo možné fotografovat pouze z vrtulníků vybavených radarem. Na některé z nich ještě člověk a předpokládá se tedy, že tu budou nalezeny i neznámé rostlinné a živočišné druhy. Nejvíce hor tepui je možno nalézt v národním parku Canaima ve Venezuele, který byl zařazen mezi přírodní světové dědictví na seznamu UNESCO. /zdroj internet/
.
Přidat komentář