• Menu
  • Menu

Venezuela 19

na začátek cestopisu 

Caracas a  konec cesty

29.10.2012 S ranní kávou na terase se loučíme s vyhlídkou na Mochima Bay. Zabalíme si věci a táhneme naše bágly přes pláž a okolo rybího tržiště. Je to trochu dobrodružství, protože je ještě příliv. Musíme uskakovat vlnám. Stejně se slušně zmáčíme.

Mochima bay, ostrůvky a pláže

V 8am jsme na nádraží a nacpeme se do busu směr Puerto La Cruz. Jedeme hodinu. Autobus každou chvilku staví a nabírá děti do školy. V Puerto La Cruz nám ujede bus do Caracasu. Všichni nám tvrdí, že už nic dalšího nejede. Bereme tedy por puesto. Řidič je fajn, pořád něco vypráví a posílá Janě vzdušné polibky. Janka sedí v pohodlíčku vedle řidiče a já vzadu s rodinkou a miminem. Po 6 hodinách jízdy jsem od drobků a poslintaná od nespícího dítěte. Jedeme po pěkné silnici, ale pak řidič odbočuje na vedlejší. Prý je to lepší, že nebudou zácpy. Mám pocit, že jedeme trasu Paříž – Dakar. Šťastně nás doveze do Caracasu a ještě Jance strčí drobné na metro. Dlouho se u ní ale neohřály, hned jí je šikovná zlodějka vytrhla z ruky. Pěkně to začíná. Metrem popojedeme do centra na Plaza Bolívar, kde podle průvodce má být levný hotel. Doslova zde píší „trefa do černého“. Hotel nemůžeme najít a nakonec se dozvídáme, že ho Chávez znárodnil a teď funguje jako azyl pro nemajetné. Hledáme tedy dál. Ptáme se jedné paní a ta nám nějak moc ochotně začala pomáhat. Projedeme několik dalších hotelů, ale nikde nás nechtějí. Jedeme tedy metrem z centra.

Caracas

Do Backpacker´s hostel, který slouží také jako bordel. Ta paní je stále s námi, prý tu má známou. Opět nás odmítli, ale na domluvu té naší paní nás nakonec ubytovali. Neskutečná díra. Opět nepříjemný vrátný. Něco mě kouslo do ruky a bolelo to tak, jako bych se spálila. Ruka trochu otekla a udělala se mi skvrna s puchýřky o velikosti pětikoruny. Daly jsme si věci do smradlavého pokoje a vzaly paní na lehkou večeři. Chtěla vyměnit dolary a podařilo se jí mě slušně okrást. Najedly jsme se  a zaplatily. Naší,  rádoby průvodkyni,  jsme ještě šly doprovodit na metro. Ruka mě bolí jako čert, ale Jance jsem nic neřekla, nechci jí znepokojovat. Ruka byla ráno ještě horší a za 3 dny mi kůže odpadla na maso. (V Praze jsem po návratu šla k doktorovi až po několika dnech, kdy mě rána začala svědit a říkal, že to vypadá na kousnutí pavoukem). Cestou do hostelu jsem si koupila pivo a seděla s Jankou na terase ve společnosti kubánských dělníků. V noci jsme se zabarikádovaly.

30.10.2012 Už jsme nechtěly zůstat v Caracasu ani minutu a hned jak jsme se vzbudily, jedeme na letiště. Metro je tu poměrně v pohodě a na letiště jsme se dostaly dobře. Ze stanice Negro, jezdí pěkný bus. Na letišti jsme byly skoro celý den. Raději čekat tady, než v hlavním městě. V letadle jsme měla každá opět místo na spaní, nebylo plno.

Gran Saba

Předchozí den

Začátek cestopisu

VENEZUELA

Co říct na závěr. Venezuela je nádherná země. Lidé jsou báječní na venkově a mimo města. Zvláště Indiáni v Gran Sabane a Canaimě. Ve městech jsme potkaly pár úžasných lidí a doufám, že jsem všechny připomněla v deníku.

Do Caracasu bych už v životě nejela. Turisté nejsou ve městech vítáni. Velká kriminalita a věčný strach z okradení. Není tu levno, jako v jiných zemích Jižní a Střední Ameriky. Špatný kurz dolaru a eura v bance na klidu při cestování také nepřidá a výměna peněz na černo je  taky zážitek. Přes všechny nepříjemné zážitky jsem z Venezuely nadšená. Pohled na stolové hory je nezapomenutelný zážitek.

děti na Mochima bay, ostrůvky a pláže
Dana Dajdulka
Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *