Caracas a konec cesty
29.10.2012 S ranní kávou na terase se loučíme s vyhlídkou na Mochima Bay. Zabalíme si věci a táhneme naše bágly přes pláž a okolo rybího tržiště. Je to trochu dobrodružství, protože je ještě příliv. Musíme uskakovat vlnám. Stejně se slušně zmáčíme.
V 8am jsme na nádraží a nacpeme se do busu směr Puerto La Cruz. Jedeme hodinu. Autobus každou chvilku staví a nabírá děti do školy. V Puerto La Cruz nám ujede bus do Caracasu. Všichni nám tvrdí, že už nic dalšího nejede. Bereme tedy por puesto. Řidič je fajn, pořád něco vypráví a posílá Janě vzdušné polibky. Janka sedí v pohodlíčku vedle řidiče a já vzadu s rodinkou a miminem. Po 6 hodinách jízdy jsem od drobků a poslintaná od nespícího dítěte. Jedeme po pěkné silnici, ale pak řidič odbočuje na vedlejší. Prý je to lepší, že nebudou zácpy. Mám pocit, že jedeme trasu Paříž – Dakar. Šťastně nás doveze do Caracasu a ještě Jance strčí drobné na metro. Dlouho se u ní ale neohřály, hned jí je šikovná zlodějka vytrhla z ruky. Pěkně to začíná. Metrem popojedeme do centra na Plaza Bolívar, kde podle průvodce má být levný hotel. Doslova zde píší „trefa do černého“. Hotel nemůžeme najít a nakonec se dozvídáme, že ho Chávez znárodnil a teď funguje jako azyl pro nemajetné. Hledáme tedy dál. Ptáme se jedné paní a ta nám nějak moc ochotně začala pomáhat. Projedeme několik dalších hotelů, ale nikde nás nechtějí. Jedeme tedy metrem z centra.
Do Backpacker´s hostel, který slouží také jako bordel. Ta paní je stále s námi, prý tu má známou. Opět nás odmítli, ale na domluvu té naší paní nás nakonec ubytovali. Neskutečná díra. Opět nepříjemný vrátný. Něco mě kouslo do ruky a bolelo to tak, jako bych se spálila. Ruka trochu otekla a udělala se mi skvrna s puchýřky o velikosti pětikoruny. Daly jsme si věci do smradlavého pokoje a vzaly paní na lehkou večeři. Chtěla vyměnit dolary a podařilo se jí mě slušně okrást. Najedly jsme se a zaplatily. Naší, rádoby průvodkyni, jsme ještě šly doprovodit na metro. Ruka mě bolí jako čert, ale Jance jsem nic neřekla, nechci jí znepokojovat. Ruka byla ráno ještě horší a za 3 dny mi kůže odpadla na maso. (V Praze jsem po návratu šla k doktorovi až po několika dnech, kdy mě rána začala svědit a říkal, že to vypadá na kousnutí pavoukem). Cestou do hostelu jsem si koupila pivo a seděla s Jankou na terase ve společnosti kubánských dělníků. V noci jsme se zabarikádovaly.
30.10.2012 Už jsme nechtěly zůstat v Caracasu ani minutu a hned jak jsme se vzbudily, jedeme na letiště. Metro je tu poměrně v pohodě a na letiště jsme se dostaly dobře. Ze stanice Negro, jezdí pěkný bus. Na letišti jsme byly skoro celý den. Raději čekat tady, než v hlavním městě. V letadle jsme měla každá opět místo na spaní, nebylo plno.
VENEZUELA
Co říct na závěr. Venezuela je nádherná země. Lidé jsou báječní na venkově a mimo města. Zvláště Indiáni v Gran Sabane a Canaimě. Ve městech jsme potkaly pár úžasných lidí a doufám, že jsem všechny připomněla v deníku.
Do Caracasu bych už v životě nejela. Turisté nejsou ve městech vítáni. Velká kriminalita a věčný strach z okradení. Není tu levno, jako v jiných zemích Jižní a Střední Ameriky. Špatný kurz dolaru a eura v bance na klidu při cestování také nepřidá a výměna peněz na černo je taky zážitek. Přes všechny nepříjemné zážitky jsem z Venezuely nadšená. Pohled na stolové hory je nezapomenutelný zážitek.
Přidat komentář