Západ Slunce nad Mochima Bay
26.10.2012 .Jsou 4 hodiny ráno. Rychle si zabalíme, dáme si kávu a před hotelem na nás čeká minibus. Vracíme se směrem na Matutin a pak se napojujeme na dálnici na Puerto La Cruz.. Po dvou hodinách jízdy zastavujeme na občerstvení. Koupila jsem si „empanada“ , místní tradiční jídlo. Tedy né, že bych na to měla zrovna chuť k snídani, ale chtěla jsem to ochutnat. Empanadas jsou masové, zeleninové nebo sýrové taštičky. Pravděpodobně vznikly ve Španělsku a první osadníci je představili v Jižní Americe. Je to celé smažené v oleji, jako naše koblihy. Jen jsem do toho zakousla, hned jsem si zamastila celé triko. Statečně jsem to snědla. Uvnitř bylo hovězí maso. Žádný zázrak to není, ale možná, kdybych si to dala někde jinde, než na nádraží, bylo by to lepší. Pokračujeme v cestě. Mezi jednotlivými státy Venezuely, je jich 23, jsou hraniční přechody. Vždy jsou tu vojáci. Dříve se při průjezdu mezi státy platil poplatek. Prezident Hugo Chávez poplatek zrušil. Mezi státem Anzoátegui a Sucre u jednoho takového přejezdu, míjíme hořící kamion.
Národní park Mochima
Několik hodin projíždíme nádhernou, zelenou a také neobydlenou krajinou. V 11 hodin dorazíme do Puerto La Cruz. Je to přístav. Všude jsou vysoké domy a ropné rafinérie. Je to moderní město. O nádraží, kde jsme, se to ovšem říct nedá. Jsou tu naháněči, zmatky a špína. Janka šla hledat odvoz. Čekala jsem u báglu a jednomu naháněči vypadl balík peněz. Volám na něj, že ztratil peníze, ale už okolo jde další člověk, zvedne je a uteče, ještě mi říká, že to je v pohodě.
Nastupujeme do minibusu směr Santa Fe. Bus už nemá ani polstrování. Je to vrak na smetiště. Opět je strašné vedro. Jedeme nacpaní s domorodci a opět řve salsa z reproduktorů. Po levé straně míjíme Národní park Mochima. Už abychom tam byly. Jedeme hodinu a vystupujeme na malém nádraží. Ptaly jsme se na jednu posadu, kde jsme se chtěly ubytovat. Nikdo nic nevěděl. Vydaly jsme se tedy směrem k moři. Procházíme rybářskou vesnicí a je to tak i cítit. Bohužel je pátek a jediné slušné ubytování je obsazeno. Už jsem nemohly, byly jsem propocení a vyřízení z vedra, busu, zápachu a tahání báglů. Nakonec jsme se ubytovaly v první posadě na kterou jsme narazily. Místnost je ubohá, ale dům je pěkný s terasou a vyhlídkou na moře.
Navíc je dole bar, kde se i vaří. Posada je tak blizoučko vodě, že uděláme jen krok a jsme v moři. Hodíme si věci do pokoje a jdeme do baru. Dám si pivo a hned vlezu do moře. Nejraději bych vůbec nevylezla ven. Moře je příjemně teplé a je to balzám na přehřátý organismus. V baru je starý pán. Pracuje tu již léta a říkal, že dělá 12 hodin denně a jeden den v týdnu má volno. Uvařil nám výbornou rybu k obědu a pozor, mluví anglicky. Byl moc fajn.
Večer si jdeme sednout na naší terasu. Jako obvykle v hotelu jsme jenom my dvě. Udělaly jsme si kafíčko a pozorujeme západ slunce nad Mochima Bay na pláži Cochaima.
Přidat komentář