Ostrov Miyajima
Koncert japonských bubnů Waidiko, onsen a running sushi. Tak trochu jsme se zbláznily. Dnes jsme totiž chtěly navštívit ostrov Miyajima – s nejslavnější bránou Tory, a poté se přesunout něco málo přes 600 km vlakem do městečka Kanazawa, kde jsme byly pozvány na tradiční koncert japonských bubnů. Ten se ovšem konal již v 16:00, a tak jsme musely náš dnešní plán vymyslet s minutovou přesností.
Brána Tory
V 7:30 jsme téměř doběhly na nádraží a jen tak tak naskočily do našeho vlaku, kterým jsme se dostaly až k přístavišti trajektů jedoucích na ostrov Miyajima. Jestli jste někdy viděli nějakou fotografii z Japonska, pak je dost pravděpodobné, že na ní byla vyobrazena právě místní červeně natřená brána společně s barevnými ohňostroji. Brána je postavena několik metrů od břehu, a tak jsou její základy navždy pohřbeny ve vodní mase. Není tomu tak ovšem u místního chrámu, který je zatopen pouze v době přílivu, a tak je velmi důležité zjistit, v jaké denní době se na ostrov vypravit. Díky naší couchsurferce, která nám den předem zjistila, kdy přesně je hladina nejvýše, jsme na ostrov dorazily v době nejvyššího přílivu. Na návštěvu jsme měly pouze hodinu a půl. Nebylo to příliš, ale pokud se nechcete podívat na vrcholky místních kopců nebo nechcete zajít do místního akvária, pak je tento čas poměrně dostačující.
Zákusky ve tvaru javorového listu
Od přístavu jsme se vydaly pěšky směrem k bráně. Cestou jsme potkávaly rozespalé turisty, stánkaře, kteří rozkládali své krámky a jeleny, kteří se líně váleli na bílé mlatové cestě. U brány jsme udělaly nějaké fotografie, prohlédly jsme si chrám a vyšly směrem k pagodě. Sice jsme chtěly pokračovat v prohlídce městem dál, ale náš další plán a časový rozvrh nám tuto alternativu nedovoloval. Vykročily jsme proto směrem zpět a prodíraly se přes všechny krámky se suvenýry a turistická lákadla. Konečně jsme uviděly ony slavné pečené smažené a plněné zákusky ve tvaru javorového listu. Nemohly jsme odolat, a proto jsme si objednaly tuto nezdravou sladkost, která nám společně se studeným čajem nahradila snídani.
Z Miyajimy jsme odjely téměř prázdným trajektem přesně ve chvíli, kdy se ostrov začal plnit turisty. Přeci jen byla neděle ráno a Miyajima je jak pro místní tak pro turisty opravdu velmi atraktivní místo.
Vlakem do Kanazawy
Vyzvedly jsme si batohy ze skříňky a pokračovaly veřejnou dopravou na hlavní hirošimské nádraží, odkud nám jel první vlak. Ještě, že jsme byly v Japonsku. Náš pohodlný rychlovlak byl přesný jako hodinky. Rozvalily jsme se přes naše dvě sedadla a usnuly. Po několikahodinové jízdě a jednom přestupu jsme se v 15:20 ocitly opět v Kanazawě. Naše nová couchsurferka na nás už netrpělivě čekala. Měly jsme zhruba 5 minut na přestup na místní vlakovou linku, kterou jsme se zanedlouho dostaly až na kanazawskou periferii, kde se v místním centru (něco jako náš kulturní dům) konal koncert.
Koncert bubeníků
Začalo se přesně v čas. Na jednoduše vybavené scéně se objevil nejdřív jen jeden bubeník se šesti bubny, skladbu za skladbou se ale postupně přidávaly jak bubny, které měly různý tvar a velikost, tak i ostatní nástroje jako například flétna či speciální kytara se třemi strunami. Bubeníci postupně sundávali své oděvy – bubnování musela být dřina. I na vzdálenost několika metrů byly vidět krůpěje potu stékající z hlavy hlavního bubeníka. S jednou krátkou pauzou si bubeníci za dvě hodiny bubnování téměř neodpočinuli. Koncert byl opravdu fascinující. A závěrečné hodnocení: rozhodně stál za tak dlouhou cestu!
Luxusní onsen v Kanazawě
S velkými díky jsme pak odjely do Kanazawy, kde nás naše couchsurferka pozvala do onsenu v hotelu jejího manžela. Samozřejmě jsme neodmítly. Výhodou bylo i to, že jsme se jí mohly zeptat na cokoli, co nás o onsenech zajímalo. Společně s její kamarádkou jsme tak přejely směrem do vnitrozemí do jedné z místních lázeňských vesniček, kde jsme se vyvalily zcela zadarmo v onsenu jednoho z místních nejluxusnějších rijokajů (tradičních japonských hotelů) a byly zde úplně samy.
Vyhlášený sushi bar
Okolo osmé večerní, kdy jsme už koupele měly tak akorát, jsme nasedly do auta a přejely do vyhlášeného sushi baru. Jak jsme se dozvěděly, Kanazawa je údajně slavná pro své sushi, které je připravováno vždy z čerstvých ryb. Ty se ještě ten samý den nad ránem vyloví a přiváží do místního přístavu.
Byly jsme v takzvané restauraci running sushi: Uprostřed celé restaurace je jezdící pás, ze kterého si můžete vzít jednotlivé talířky s připraveným sushi. Každý talířek je jinak cenově ohodnocen- jednoduše se můžete orientovat podle barvy talířku. Když pak chcete platit, obsluha Vám jen přejede takovým pípátkem přes nahromaděné talířky a vyjede účet, který zaplatíte až při odchodu z restaurace. Sushi mě nijak nenadchlo. Představa syrové ryby, která může obsahovat bůhví jaké bakterie, mi nedělala úplně nejlépe. Zato Andy ta si to úžívala. Všechno se ale změnilo s dezertem – zmrzlinkou z cookies. Mé oči se rázem proměnily a začaly zářit. Má typická reakce na příděl cukru. Po večeři jsme pak už opravdu unavené odjely domů, kde jsme se vyvalily na futon a nafukovací karimatku a téměř okamžitě spokojeně usnuly
Přidat komentář