Parque Arquelógico de San Agustín a šílená cesta do Pqpayánu
Nádhera, svítí nám sluníčko. Prádlo sice přes noc neuschnulo, ale nevadí. Balíme si věci. V malé kuchyňce si uvaříme kávu a dojídáme Petrovy sušenky. Nikde tu nemají rychlovarné konvice. Voda se vaří v různých hrnkách na plynu. Venku poletuje další kolibřík. Rozloučíme se v hotelu a jdeme do vesnice.V místní cestovní kancelář, koupíme si lístky na odpolední autobus do Popayánu na 14,30 a necháme si tu bágly. Malinký místní bus nás zavezl ke vchodu do Parque Arquelógico de San Agustín. Platíme vstupné a jdeme do strmého kopce.
Národní park v San Agustínu je malebně usazen mezi vrcholky And. Pohoří se zde tyčí až do výšky 4 300 m.nad mořem.
San Augustín je významné obřadní centrum předkolumbovské Ameriky. Nachází se zde sbírka slavnostních a hrobových míst, roztroušených na ploše 250 čtverečních kilometrů. Kdo byli lidé, kteří zde žili, odkud pocházejí, jaký byl význam mimořádných staveb? Žádná z těchto otázek není zodpovězena. Předpoklad je, že se lidé usadili v kopcích u břehu řeky Magdalena, někdy okolo 3300 před naším letopočtem. Mezi 6. až 14. stol vytvořili a vysekali 500 monolitů, soch a sarkofágů. Po původních obyvatelích se nedochovaly žádné stopy. Sochy mají výšku od dvaceti centimetrů, až sedm metrů. Zobrazují zoomorfní a antropomorfní postavy. Dále poměrně realistické lidské postavy, usmívající se i šklebící. Různá zvířata, jako jsou jaguáři, hadi, žáby a ptáci.Pokračujeme do Bosque de Los Estatutos, příjemná procházka, kde jsou po cestě na původních místech rozesety sochy.
U východu z parku je muzeum, ale bohužel bylo zavřeno. Zajeli jsme minibusem zpět do vesnice San Agustín a zašli si na oběd do jídelny El Fogón. Za hodinu a půl nám jede bus do Popayánu. Je to tak akorát si projít vesničku a nakoupit dárečky. Sbírám sochy a keramiku z Jižní Ameriky a tady jsem měla jedinečnou šanci si jednu koupila. Kopii, jak jinak. Moc turistů jsme tu nepotkali. Jen tři děvčata, zřejmě z Británie. Na ulici jezdí mladíci na mopedech s upraveným výfukem. Je to docela rachot.
Nějakou dobu čekáme před cestovou na bus a dá se s námi do řeči místní průvodce a tvrdí, že má velké nadání a mluví sedmi jazyky. Chvilku si hrajeme s klukem, jehož mamka pracuje v cestovce. Přijela pro nás dodávka a vysadila nás na výpadovce do Popayánu. Čekáme tu asi půl hodiny na bus. Tady začala naše nejhorší a ne poslední šílená cesta po Kolumbii.
Přijel starý zrezivělý autobus. Silnice bez asfaltu. Na cestě značky ukazovaly většinou 30, ale řidič uháněl 80ti kilometrovou rychlostí. Jednou rukou jsem se držela závěsu a druhou sedačky. Během chvilky jsme byli zasypaný prachem z cesty. Petr trpí asi ještě víc, nemá kam dát nohy. Téměř z nás vytřásli duši i kostru z těla. Na uzounké cestě jsme každou chvilku obrovskou rychlostí předjížděli nákladní auta s dobytkem. Jedeme asi 5 hodin, už se stmívá. Je mě špatně od žaludku a nutně musím na WC. Konečně stavíme ve vesničce Coconuco Causa. Vymotám se na záchod, točí se mi hlava. Přes nějaký divný obývák, kde stará babča leží na gauči, jdu na záchod. Není tu papír ani voda, kde si umýt ruce. Autobus i cestující jsou špinaví a to jsem ještě neviděla naše bágly. Vesnice je ale nádherná a okolní příroda okouzlující. Protéká tu řeka. Nejraději bych tu zůstala a už nikam nepokračovala. Navíc tu mají přírodní horké prameny a na trhu prodávají nádherné jahody.
Řidič si otírá disky u busu a hadr ještě vyklepe směrem po větru na mě. Mám na něj vztek. Jednak nás málem zabil a ještě na mě sype víc špíny, než už na sobě mám.
Přidat komentář