Přes Tiranu k jezeru
Náš další cíl je Ohridské jezero. Nedá se jinak, než přes předměstí Tirany, Elbasan, Librazhd a dále. Návštěvu Tirany jsme kvůli času při plánování cesty zamítli a určitě jsme udělali dobře, už samotná, více jak hodinová cesta předměstím, byla docela příšerná.
Hrobky Ilirských králů
V průvodci jsme se dočetli v nenápadné poznámce, o hrobkách Ilirských králů (500 let př.n.l), které máme téměř po cestě a to je výzva. Odbočujeme z hlavní silnice a kdesi mezi albánskými vesničkami v kopcích začínáme hledat.
Po cestě nejsou žádné směrníky a po bloudění prašnými a kamenitými cestami chceme několikrát naši výpravu vzdát. Při jednom z mnoha couvacích manévrů oslovujeme postarší vesničanku. Z posledních sil se zkoušíme pantomimou domluvit a děje se nevídané, paní kýve hlavou, ukazuje na protější kopec a rukou naznačuje klikatou cestu. Zdá se nám to neuvěřitelné (ptali jsme se vícekrát a nic), ale opravdu dojíždíme autem pod kopec, zastavujeme a po půl hodině nacházíme hrobky. Hrobek je několik a jsou neuměle vyspravované cementem, vše působí docela zpustle a neudržovaně. Evidentně doba, kdy chtěli z hrobek udělat turistickou atrakci je dávno minulá a pro běžného turistu je toto místo opravdu nedostupné.
Ohridské jezero
Potěšeni úspěchem pokračujeme směrem na Ohridské jezero. Sjíždíme k němu z kopců a přemýšlíme, kde se ubytujeme. Vzhledem k už pozdější době odbočujeme hned na začátku albánské části jezera do vesnice Lin a děláme moc dobře. Vesnice je součástí malého poloostrova. Projíždíme úzkou uličkou mezi domky hned na okraji jezera, z jednoho vybíhá paní, zastaví si nás a nabízí ubytování v jejím guest housu. Jdeme si ho prohlédnout, vše je moc hezké a tak parkujeme na malém dvorku, přijímáme nabídku uvaření večeře a ještě v podvečer obcházíme celý poloostrov.
Návštěvu vesnice Lin vřele doporučuji, je to takový koncentrát života místních lidí a pobřeží Ohridu. Pokud pojedete dál po silnici podél jezera směrem na město Ohrid, takové vkusné místo už nenajdete. Se setměním se vracíme do ubytování a paní nám servíruje v zahradě u vody večeři, hlavním chodem má být endemický pstruh Letnica. Upřímně, ryba byla usmažená k smrti a do tmava, takže se nedala rozpoznat její chuť. Dost mě to mrzelo, pstruha mám rád a navíc se mělo jednat o výjimečnou záležitost. Ryby zde loví prakticky každý, manžel naší ubytovatelky prý vyráží s loďkou na jezero každé ráno.
Přidat komentář