• Menu
  • Menu

Japonsko 4

Andy

Na začátek cestopisu

Amsterdam, jak jinak než na kole a ztracený OP

Druhý den jsme se vzbudili  pozdě. Nebylo kam spěchat. V Amsterdamu jsme už obě byly, a tak jsme si toto město chtěly jen vizuálně připomenout. Po snídani ve velkém stylu šla Andy s Honzou půjčit kola. V Amsterdamu žije méně než 1 milion obyvatel a na tento počet je tu cca 2 miliony kol = i my jsme si chtěly město užít ze sedadla tohoto jízdního prostředku.

 

 Pokud jste rezident, můžete si místní kolo půjčit takřka „za hubičku“, tedy pokud budete mít štěstí a nějaké to kolo na vás v poledne ještě zbude. My jsme štěstí měli, a tak jsme v poledne nasedli na kola, která neměla přehazovačku a brzdila zašlápnutím dozadu. Já jsem měla opravdu velké problémy s rozjezdem, a jak se brzy ukázalo i s tramvajovými kolejemi. Nějak mi totiž nedošlo, že když se do nich jednou dostanete, pak vás nikdy nepustí ven. Tedy pokud nepřelítnete přes řidítka a nezabrzdíte poměrně krkolomným pádem na druhé straně ulice. Abych v tom nebyla sama, Honza měl na svém kole problém s brzdami. Nejdřív mu vypadla jedna a pak i druhá, takže nakonec brzdil jen třením nohama o zem.

Brzy jsme dojeli až do centra. Po prohlídce schovaného vnitrobloku a kostela, který bychom bez pomoci nikdy nenašli a známé červené čtvrti, jsme se vydali „na jedno“ k Mnichovi. Tedy alespoň tak nějak se jmenovala pivnice a její specialita – místní vařené pivo. Po občerstvení jsme jeli do knihovny, kde jsme si z nejvyššího patra prohlédli celé město.

Následovala návštěva místního supermarketu, kde jsme konečně nakoupili jídlo na večeři v americkém stylu- chtěli jsme si udělat cheeseburgery. Nechyběla ani basa piv a nějaké to vínečko. Přeci jenom byl páteční večer, a jak jsme brzy zjistily, párty v Amsterdamu začínají až po půlnoci. Do té doby jsme se seznámili s Honzovými kamarády, kteří nás nakonec přesvědčili, že noc je ještě mladá, a že se musíme vypravit do ruchu nočního Amsterdamu. Bohužel jsme nestihli poslední tramvaj do centra, a tak jsme si po několika minutách zavolali taxi. Čekali jsme a čekali, až nám nakonec došla trpělivost a místo objednaného taxi jsme mávli na jedno z projíždějících aut. Řidiči jsme vysvětlili, že je nás sedm. „Vezmete nás?“  „Jasně, žádný problém.“ odpověděl řidič, jako by se nic nedělo.

Noční Amsterdam mě upřímně překvapil. Bylo tu rušněji a živěji než přes den. Sedli jsme si do venkovní restaurace a objednali si pivo. Po několika minutách jsme se museli přesunout dovnitř- přeci jenom, už bylo něco málo po druhé hodině ranní a tak nejspíš nastal i zde noční klid. Po dvou hodinách sezení, klábosení a popíjení jsme se přesunuli do jedné z místních „tančíren“. A tam mi to došlo. „Kde mám kabelku?“ začala jsem se potit a obíhat místa, která jsme mezitím navštívili. Bez výsledku. Taštička s občanským průkazem a cca 5 eury byla pryč. Jak je mým dobrým zvykem, nezoufala jsem si. Občanský průkaz bych stejně musela brzy vyměnit, protože mi v únoru měla vypršet jeho platnost a ztracená pěti-eurovka  mě opravdu na srdci nepálila. Navíc mě lákala nová zkušenost s místní policií a českým konzulátem, kam jsem musela druhý den zavolat, abych zjistila, jak a kde mám ztrátu nahlásit.

Cestopis následující den

Cestopis předcházející den

Večírek pokračoval až do čtyř do rána, kdy jsme se rozhodli jít konečně spát. Dostali jsme „skvělý“ nápad, že bychom mohli na koleje dojít pěšky, a tak jsme šli… celkem dvě hodiny! Druhý den jsme se vzbudili okolo poledne a opěvovali včerejší dvouhodinovou chůzi – nebolela nás totiž hlava a kromě únavy jsme mohly celkem normálně fungovat. Po několika hodinách mi došlo, že jsem ztratila občanku, a že bych měla zavolat na konzulát. Byla sobota odpoledne.  Paní na telefonu mi poradila nahlásit ztrátu na nejbližší policejní stanici, což jsem také udělala, hned jak jsme byli schopní vyrazit do města. Zde jsme nakoupili jídlo a pití na večer a na druhý den a odjeli zpět na koleje. Vyprali jsme si a zabalili naše věci, udělali svačinky na zítřejší den a šli spát.

Andy
Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *