Největší aquapark v Anglii – Sandcastle Waterpark.
Včerejší vítr přihnal špatné počasí. Pátek byl prostě první a naštěstí i poslední den, který nestál za nic a ukázal nám pravou anglickou atmosféru. Více či méně pršelo od rána do noci a byla i celkem zima.
Když to chvíli vypadalo, že bude lépe, vyrazili jsme přeci jen do zábavního parku. Buď se tam dalo jít jen „na koukání“ za 6 liber osoba nebo si člověk koupil celodenní „pass“, na základě kterého mohl nejen koukat, ale také vyzkoušet jakoukoli atrakci. Pass stál na osobu cca 30 liber. Pokud si člověk koupil jen „čumkartu“, mohl si pak jednotlivé jízdy platit samostatně, což bylo od 3 do 8 liber (prostě žádná levná zábava). Náš hotel ale k zábavnímu parku patřil, takže vstup „na koukání“ jsme měli zdarma a dostali bychom slevu i na pass (vyšel by tak cca na 18liber/osoba).
Dnešní den každopádně nemělo smysl lézt na nějaké dráhy, protože všechno bylo mokré. Je ale pravda, že celkem hodně nadšencům to vůbec nevadilo. My jsme to vydrželi max. hodinu a vrátili se na hotel.
Díky bohu, že nás to špatné počasí potkalo právě v Blackpoolu, protože jsme tady měli o zábavu postaráno díky místnímu aquaparku Sandcastle Waterpark (jednodenní vstup pro 3 osoby – 35 liber). V letáčku psali, že jde o největší vnitřní aquapark v Anglii s tím, že v něm je i nejdelší vnitřní tobogán, který jezdí místy i trochu do kopce.
Ačkoli všude bylo docela hodně lidí, vyblbly jsme se s holkama i tak, hlavně na divoké řece a na skluzavkách. Ve všech bazénech, ve kterých jsme v Anglii byly, se mi líbily sušičky na plavky. Šlo vlastně o takovou krabici na stěně, do které se plavky daly, zaklaplo se víko a ono to začalo odstřeďovat. Během minuty byly plavky skoro suché.
Když jsme se vrátily z aquaparku, uklízeli nám zrovna pokoj a po chvilce jsme zjistily, že ta holčina je Češka. Říkala, že tady za ty tři měsíce, co je v Blackpoolu, ještě Čechy nepotkala, tak byla ráda za trochu oživení. David mezitím odjel za město něco nafotit, ale díky počasí to asi nestálo za nic. Zbytek odpoledne nám opět zpříjemnil Mr. Bean a večer jídlo v hotelové restauraci (děti si tady dokonce samy mohly připravit pizzu – dostaly čepice, zástěry a ingredience…, ale holky to samozřejmě odmítly dělat, takže si pizzu radši objednávaly už hotovou).
Naštěstí nebylo ráno po včerejší slotě ani vidu ani slechu, takže jsme opět vyrazili do zábavního parku. Esterka toužila projet se na takových závodních koních (Steeplechase), takže jsem tam s ní zašla. Sárinka si troufla na docela vysokou horskou dráhu – tam jsem já díky svému strachu nemohla, proto šla s Davidem. Trochu jsem se bála, jak to zvládne, ale vrátila se nadšená. Další atrakce, která ji zaujala, byla jízda Wallace & Gromit. Sice jsem nevěděla, do čeho s ní jdu, protože se vjíždělo na sedačce ve tvaru bačkory dovnitř do budovy, ale díky bohu to byla pohodová jízda, která byla spíš o postavičkách než o adrenalinu. Ester si chtěla dát znovu koníky, tak jsme jí přemluvila, ať s sebou tentokrát vezme ségru. Holky měly trochu problém s tím, jak to zvládnou u vstupu, když jim někdo bude něco říkat anglicky, ale přeci jen to daly.
Po obědě v all you can eat jsme se rozdělili. Sára šla s Davidem zpátky na pokoj dívat se na kvalifikaci F1 v nedalekém Silverstone. Já s Ester jsme se šly projít po promenádě směrem k severnímu molu (my bydleli kousek od jižního). Byl velký odliv a na pláži jsme byly skoro samy, teda nepočítám-li racky. Prošly jsme kolem menších zábavních parků na molech (jednomu vévodí velké ruské kolo) a u místní věže trochu podobné pařížské Eiffelovce jsme počkaly na zbytek rodiny.
David se Sárinkou nás nabrali autem a vyrazili jsme dál podél moře do Fleetwoodu, kde jsme se trochu prošli a dali si zmrzlinu. Po návratu na hotel jsme si po krátké pauze zašli na jídlo a pak se vydali opět na promenádu. K Tower of Blackpool jsme dojeli autem a pak se courali po pláži při západu slunce. Holky se zbavily kopáním do pet-lahve, co našli u cesty. Protože je to ale po chvilce přestalo bavit, nechaly jsme Davida fotit a na hotel se vrátily pěšky. Po cestě nás zaujala hlavně atrakce na jižním mole, kde „vystřelovali lidi do vzduchu“ – pro mě něco naprosto šíleného.
Opět přišlo balení a přesun na naše poslední místo. Zamířeno jsme měli do Nottinghamu. Vzhledem k tomu, že po cestě bylo i městečko Sheffield, kde měla končit dnešní druhá etapa Tour de France, neodolali jsme a rozhodli se, že se do cíle závodu podíváme.
Auto jsme nechali na odstavném parkovišti a tramvají se přepravili na stadion, kam měli cyklisté cca za 3,5 hodiny dorazit. Uprostřed velké travnaté plochy bylo už hodně lidí – naštěstí bylo opět hezky, takže všichni mohli sedět na zemi a sledovat velkoplošnou obrazovku, kde pouštěli záběry ze závodu. Kromě toho bylo všude spoustu stánků a jídlem (dali jsme si mega párek v pravé francouzské bagetě) a s dárkovými předměty či oblečením. Mimo to zde například dávali zdarma reklamní předměty jako pytle na boty, náramky či čaje.
Po celkem dlouhém čekání, které však docela rychle uteklo, dojeli cyklisté do cíle a zatímco pro ně to byl konec námahy, nám teprve začala. Po skoro půlhodinovém čekání v davu na tramvaj a vyhlídce, že se do ní minimálně další hodinu nedostaneme, jsme se vydali k autu, vzdálenému cca 3 km od nás, pěšky. Začátek cesty byl nakonec dokonce i příjemný – šli jsme podél řeky, a i zbytek se dal zvládnout bez větších potíží.
Do Nottinghamu jsme přijeli cca po hodině jízdy a ubytovali se v Hilton Nottingham Hotel. Bohužel opět nešlo o nejlepší volbu, protože hotel by potřeboval rekonstrukci jako sůl. Podlahy strašně vrzaly a propadaly se a o velké čistotě se taky moc mluvit nedalo. No, díky bohu tady byl opět bazén, ale v den příjezdu jsme to do něho už nestihli a hned po večeři padli do postelí.
FOTO: David Kasper
Přidat komentář