Vydáváme se z Valence do Gapu, kde máme přenocovat. Začátek cesty je provázen krásnou upravenou silnicí s panoramatickými výhledy na okolní pohoří. Užíváme si výhled a kocháme se krajinou s okolními městečky na skalách. Jenže v třetině cesty to přichází. Přejezd pohoří se stává jedním velkým dobrodružstvím serpentiny, jaké jsem nikdy dříve v mém životě neviděla, zatáčky do prudkého kopce rovnající úhlu se téměř 340°. Strach v očích, že potkáme protijedoucí auto. Silnice je široká tak akorát pro našeho miláčka a není šance se vyhnout s protijedoucím vozidlem. Mnohdy projíždíme dynamitem proraženou skálou, kdy nám po stranách zbývají pouze centimetry volného místa. Máme strach, abychom se nenapíchly na pahýl skály vyčnívající z asfaltu… Průměrná rychlost se rovná 20ti km/h. Rychleji by to opravdu byla sebevražda. Padá tma. Pokud se nedostaneme do Gapu s troškou zapadajících paprsků, skončíme pravděpodobně v hlubině počínající strmým srázem bez zábradlí či patníků. Potkáváme protijedoucí auto a máme štěstí. Kousek za námi se nachází úzký plácek, který snad půjde využít. Couveme. Co nejvíc vměstnáváme auto do tohoto prostoru. Protijedoucí, pravděpodobně místí, si však tak velké starosti nedělá. Při pohledu na jeho odřený vůz se ani nedivím. Už má zkušenosti i s padajícím kamením, soudě podle prohlubní ve střeše. Milý pán se na nás usmívá… NO jo, turisti, myslí si.
Každopádně my se dostáváme na vrchol hřebenu a vidíme pod námi svítící město. GAP. Nálada se hned zlepšila, sice už není viditelnost zdaleka optimální, ale nic jiného nezbývá. Sjíždíme k městu. Postupujeme trošku rychleji. Nabyté zkušenosti zkombinované se strachem přidávají mírně na rychlosti. K hranicím města se dostáváme v deset večer, notně po západu slunce. Zcela vyčerpaní a vystresovaní hledáme místo na zaparkování. Zrovna se tu konají oslavy výročí existence Gapu. Centrum je pro aut
a uzavřené a proudí tam tisíce lidí. Nad městem ve svahu se objevilo malé parkoviště tak pro tři auta, zaparkujeme a při večeři (čaj na vařiči a kousek chleba) pozorujeme okolní svahy. Na svahu, kde tušíme naši „oblíbenou“ serpentinu, se objevují a ztrácejí světýlka. To jak se lidé z okolí dopravují na zdejší festival. Rychlost s jakou sjíždějí svah je dech beroucí. Pravdou je, že terén znají, ale i tak to vypadá až neskutečně. Okolo půlnoci se vydáváme do centra pozorovat velkolepý ohňostroj. Velmi unavení, ale plni zážitků se vydáváme spát do auta. Obyvatelé okolních vesnic se vrací do svých domovů. Po tmě, na klikatých serpentinách vinoucích se do nitra kopců.
Ráno nás vítá východ slunce a my vaříme snídani. Kafe, čaj a chleba s džusem co jsme ráno nakoupili v místním Hyper-u, nejlevnější varianta nákupu. Čistíme si zuby na parkovišti a provádíme nejnutnější hygienu. Vyrážíme na cestu do Castellane. Tuto též charakterizují serpentiny. Ovšem zdaleka ne tak nebezpečné jako včerejšího večera. Cesta je širší, bez napadaného kamení a místy se objevují i patníky se zábradlím.
Naší další zastávkou je pravý klenot Francie Gorges du Verdon, kaňon který svou rozlohou, průzračně čistou tyrkysovou vodou i vegetací nemá obdoby.
