Klenot francouzské přírody, o kterém neví spousta z mých francouzských přátel. Je to velký paradox. Pro mne nejkrásnější vzpomínky na pobyt ve Francii pochází z tohoto místa. Pocit téměř nedotknuté přírody protkané pouze cestami pro pěší. Blízký kontakt s azurovou vodou tříštící se o stěny kaňonu, ještěrky plazící se přes úzkou pěšinu i milí turisté ochotní poradit. To vše a mnohem více se zde nalézá. Majestátní stěny kaňonu sahající od hlubin řeky až po nebesa jsou prokousány stromy, které se na strmých stěnách drží silou vůle a děkují za každý nový den. Orli vznášející se nad našimi hlavami ohlašují zahájení lovu. Krouží a vyčkávají na svou kořist. Horské kozy, které jsou již přivyklé přítomnosti turistů, zvědavě přichází s požadavkem pohlazení. Skupinka těchto zvířat se usídlila na malinkém parkovišťátku u cesty, opodál se další usídlila přímo uprostřed silnice…..
Přijíždíme na parkoviště přiléhající k Gorges du Verdon, najít místo je trochu složitější. Nejlépe se zde parkuje brzy zrána. Toto parkoviště neslouží pro obytné vozy a přívěsy. Ve stánku se suvenýry a mapkami kupujeme plán místa a vydáváme se na cestu. Počátek turistických tras ej poněkud složitější. Jako ochutnávku se jdeme přes kamenné suťové pole podívat na značenou vyhlídku. Již na parkovišti stojí ukazatel s jejím názvem a několik informačních tabulí s poznatky o m
ístní flóře, fauně a geografii. Docházíme k vyhlídce a pohled na okolní krajinu bere dech. Jizva v krajině způsobená řekou po staletí divoce proudící bůh ví kam… Impozantní dalekosáhlá rýha zcela se vymykající něčemu co jsem kdy v životě viděla. První dojem? Nádhera, nepopsatelný pocit.
Rozhodujeme se pro jednu ze tří variant pěší tůry. Vyhovuje nám nejdelší varianta v mapě značená jako 13km. Vydáváme se na cestu. Z parkoviště se schází kamenným svahem bez vyznačené stezky dolů do kaňonu, po několika metrech víme, že jdeme správně. Vidíme první značení, ještěrky a kvetoucí flóru. Dostáváme se na parkoviště v nižší úrovni, kde je již oficiální vstup do nejnižší části turistické trasy. V mnoha místech jsme doposud viděli pouze siluetu nejbližších keřů a sem tam probleskla hladiny vody. Nyní máme před sebou lagunu lákající ke koupání. Všude jsou rozvěšeny tabule se zákazy vstupu do vody a několik fotografií pohřešovaných mladých lidí. Říkáme si, že hladina nevypadá až tak divoce, když najednou slyšíme křik a pozorujeme dívku s hlavou nad hladinou, jak se snaží zachytit skalnatého břehu. V takové rychlosti nemá žádnou šanci. Šéf skupiny rafťáků, kteří právě zde mají poslední možnost ukončit svou plavbu, však zkušeně dívce v poslední chvíli pomáhá. To však ještě netuší, že o několik sekund později jeho partner bude zachraňovat přítele této dívky, který skočil do vody za její záchranou. Oba byli vytaženi na břeh živý, avšak se zraněními. Když jsme postoupili o několik metrů po proudu řeky, napadlo nás, že měli obrovské štěstí. Zde v zúženině se zakleslými ostrými konci opatřenými kládami již bylo rozdrceno několik kánoí. Pochopili jsme, proč se zde nesmí koupat. Voda je zrádná a spodní proudy mají velkou sílu.
Dostáváme se k 600 metrů dlouhému tunelu. byl proražen dynamitem právě pro tyto účely, turistiku. Nyní se nám hodí naše čelovky a baterky. V tunelu není vidět na krok. Spousta turistů musela svou cestu za dobrodružstvím na počátku tohoto tunelu vzdát. Bez baterky v takovémto terénu opravdu neprojdete. V tunelu je příjemný chlad. Sem tam jsou probourány malé díry s výhledem na řeku, která se nachází pod stěnou tunelu. Následuje cesta po úzké pěšině skrz keřovitý pást táhnoucí se asi 20 minut. Dále je již stezka zajímavější. Zahrnuje řetěz pohozený na strmé kamenné desce, či přikovaný ke skalní stěně. Potkáváme návštěvníky všech věkových kategorií. A to bez výjimky. Od malých dětí po lidi důchodového věku.
Snažíme se dostat na La Maline, chatu na druhém konci stezky… Jdeme už přes 2 hodiny a podle plánu již musíme být opravdu blízko. Je okolo 17:00 hodiny a potkáváme skupinku Francouzů, kteří jdou v opačném směru a ptají se nás, jak daleko to je na ono parkoviště. Povídáme si a po čase položíme my otázku se vzdáleností na La Maline. Zasmějí se a odhadují čas na 4 hodiny. Uznáváme, že mapka, kterou jsme si pořídili, byla opravdu velmi optimistická. Nezbývá nám než popojít ještě kousek na vyhlídky s překrásným rozhledem a otočit se zpět. Je nám to líto, ale bohužel celou stezku nezvládáme dojít za denního světla. Nejvýhodnější je vyjít brzy ráno. Mnozí praktikují variantu, která je zde velmi oblíbená. Turisté se nechávají dovézt na La Maline a poté absolvují tuto stezku k parkovišti, kde je možné si zavolat taxíka do města či zpět na La Maline….
My dorazili na vr
chol kaňonu spolu se západem slunce. Okamžik, který se nezapomíná. Seděli jsme vedle mohylovitých útvarů nakupených z okolních kamenů a nechali vše plynout. Ideální místo pro meditaci a rozjímání o životě nebo jen kochání se dramatickou okolní krajinou.
Přespáváme na zdejším parkovišti a čekáme na východ slunce. Zítra absolvujeme zbytek cesty kaňonem. A bude to krásný den.
