Pokud se v ubíjejícím sluníčku máte chuť osvěžit, neváhejte a kupujte čínské balené čaje! Já si dal zelený čaj s rakytníkem. Mají skvělou plnou chuť, a to nejsou sladké a ani nahořklé. Koupíte je v každém 7/11 a podobných obchodech.
Neonové cedule přesahují do půl silnice
Začíná trochu pršet a my se po městě motáme s kufry. Dostáváme se do silnic s největší koncentrací neonu doposud. Když už se vám velká cedule na chodník nevejde, prodloužíte si ji až do půlky silnice. Hotová matějská. Stejně jako včera toužíme po knedlíčkách dim sum. Vpadneme malými dveřmi krytými průhlednými pruhy, jaké by nebyly anomálií třeba u řezníka, do sklepa.
Po úzkých schodech lezeme do šedivé haly, ve které plně otevřená kuchyně plynule přechází v jídelní prostor tvořený zase kulatými stoly. Ty mají uprostřed otvor pro hot poty, klasickou rodinou objednávku. Celé místo je teď v 10:30 ráno prázdné.
Say hao’č
Tak, jako v Americe dostanete na stůl hned vodu a v Česku… vlastně nic, tak dostanete v Číně čaj, který se ještě vaří. Objednáváme stejným způsobem jako prvý den, zaškrtáváne 6 chodů. Máme krevetové knedlíčky, pak jeden, který chutná úplně jako hovězí vývar s veškerou zeleninou k tomu v jednom knedlíčku. Další je zeleninový a celý ponořený v zeleninové polévce a poslední byl z mletého masa bez těsta. Chutě všeho jsou velmi jemné, příjemně tlumené. A to Hong Kong a Taiwan jsou údajně intenzivnější chutově, než Čína “main land”. Češi si čínské jídlo představí podobnější schechuanu, kde je velmi pálivé, rázné. Dostáváme i ubrousky, které v Hong Kongu na stolech samozřejmostí nejsou, člověk si musí všude říct. Táta už jede na stůl obědvajících zaměstnanců rutinu: “Wu-shi”, pobavení místní odpovídají “Ooooo, wu-shi!” Pak si fotí selfie s celým stolem “Say hao’č (dobré jídlo)”. Stará paní k nám při odchodu přichází a učí tátu postupně názvy všech jídel jednoho po druhém.
Hong Kong tarts
Když vycházíme na ulici už neprší – všude jsou lidé, zmatení turisté s mapami, mladé holky na první cestě do zahraničí s obrovskými loďáky, a další s navigací v telefonu. Do toho všeho zmatku vyřvávají ampliony, vše bliká a zastavuje nás tucet Indů nezávisle na sobě, aby nám nabídli oblek na míru za mrzký peníz.
S panem Angličanem se odpojujeme od skupinky podívat se po suvenýrech. Všude jen “trafiky” (žabka), lékárny a cetky (oblečení, šperky), ale nic pro turisty. Po cestě však narazíme na pekařství, kde si vzpomenem na tátovo přání ochutnat hong kongské tarts. Vytahuju google překladač a cpem do něj Hong Kong tarts, prodavačce pouštíme čtení a ona už peláší na druhou stranu obchodu. Každý si dáváme jeden.
Metrem z HK do Shenzhenu
Pokračujeme k metru HK – Schenzhen a po cestě míjíme veliký tunel, k němuž se paralelně staví nový magnetický rychlostní vlak, který má hodinovou dopravu mezi městy snížit na 20 minut, zřejmě také v očekávání pravděpodobného navrácení HK k Číně za 20 let.
Ani lístky do Schenzhenu jsme nemohli koupit kartou – opravdu mějte furt hotovost – bankomaty na zastávce byly pod návalem davu lidí, půl hodinových front a ještě každý druhý vyplivoval “line is full” nebo “client is busy”. Dřímáme ve vlaku a koukáme na okolní ubíhající vesnice a vysokánské porostlé kopce. Až se na obzoru vynořují vysokánské mrakodrapy Schenzhenu. Udájně poznáme rozdíl do 5 minut, táta zas říká, že ho posledně v Číně překvapil poměr kamer na člověka (dokonce nechávali staré a jenom představovali před nefungující nové). Já vůbec nevím, co čekat.
Přechod do Shenzhenu a Čínské lidové republiky
Hong Kong jsme zrekapitulovali jako překvapivě malé město. Jeho rozpoložením vám připadá i po pár dnech celé na dlani. Je to jednoduše jedno z nejdražších měst světa. Pivo tu jde od 50 až k 100 HKD. Překvapuje nás tu neznalost angličtiny střední generace, naproti tomu moji vrstevníci, a pak staří lidé angličtinu jakž takž umí. Čas od času měla znaková řeč (čti “mávání rukama”) nejlepší výsledky. Mrzí nás, že jsme nezastihli ani jednu Michelin restauraci, kterých je tu nejvíc na jedno město vůbec. Jak tady, tak v Schenzhenu (jak se později ukázalo) jste upřímně často úplně ztraceni, nemluvíte-li mandarijsky/kantonsky.
Shenzhen
Přechod do Schenzhenu a Čínské lidové republiky byl přes hranici, oknem koukám na ostnatý plot lemovaný kamerami. Vyplňujem karty, jsme foceni, poskytujem otisky.
Je to město staré asi 30 let. Usiluje o pozici východního Sylicon valley, titul města mrakodrapů. Oproti hong kongským 7-8 má Schenzhen 18/20 milionů obyvatel a toto číslo roste každý rok až o tři miliony. Modernost se pozná už v plánování města. Hong Kong je starý,; je vidět, že se na omezené ploše jako organismus musel obnovovat, spíš renovovat – za běhu se gentrifikovat a přizpůsobovat době. Schenzhen pracuje s rozlehlostí. Cesta vlakem k němu mi podezřele připomínala jizdy v USA, kdy se po nekonečné prázdné krajině a valící se dálnici konečně dostanete ke skleněným monumentům, siluetám města.
Pár zajímavostí, kterých jsem si všiml na těch pár metrech po cestě do hotelu: při vstupu do metra vam skenují tašku obdobně jako je tomu na letištích, procházíte detektorem kovů a hele támhle je automat na půjčování deštníků!; na ulici je spousta kol, v Hong Kongu jsme o ně nezavadili; vítá nás billboard představující Schenzhen jako blahosrdečné, pilné a pracovité, přátelské vzkvétající město podle řádných socialistických norem. V krásném honosném hotelu Harmony nás pak čeká další kolo žonglování s pasy a dokonce šaškování před kamerou. Ptáme se, jak vyřizují skupiny, když s náma se tak štvou. Odpovídají, že pomalu. Každý dostáváme heslo a uživatelské jméno k wifi, přítel sinolog říká, že je to, aby věděli, co tu děláme na internetu. Ale facebook, youtube ani google tu stejně nejdou.
Mrakodrapy
Mé tušení se naplňuje – stovky kol všude, kam se podívám; jsou naházeny v hromadách na rozích silnic, nebo vyskládány jako domino. Projíždíme centrem taxíkem o mnoho pohlednějším, než cokoliv v HK (okrade vás pravděpodobně stejně), vidíme pompézní Hiltony a Four Seasons – je to velké drahé mešto šířící se nekontrolovatelně – budoucnost Číny. Také je jedno z prvních smart cities s virtuální občanským systémem na body a podobné vymoženosti. Zastavujeme se u 4. nejvyššího mrakodrapu světa přímo v centru. Široké silnice i chodníky a restaurace jsou absolutně americké, až na kuchyň. Zahlédnu i Goose island, který je zodpovědný za nastartování v Chicagu toho, co dnes lidé nazývají “hipster”.
Lezeme do craft beer baru Glass Hammer ala Badflesh, kde se bavíme s velmi zajímavým člověkem o spoustě věcí, i situaci Schenzhenu – jedno z nejmladších měst světa s průměrným věkem 30. Mluví o něm jako o těch bussiness centru, které za své krátke působení nemá kulturu. Mluví o vznikání dalších nových center v odlehlých částech atd. a silně usiluje o vytvoření green eco povědomí ve městě. Hospoda je jinak velmi americká nabídkou, krom piv tu dostanete burger a pizzu, ale třeba i kalamáry a škeble. Pivo ujde (hlavně sauer), není úžasné, a chtějí za něj 80 juanů nejmíň.
Ping An Finance Center
Před večeří se setmí a jakmile vidíme světelnou show, rozhodujeme se ihned vyšplhat na onen mrakodrap, Ping An Finance Center. Jsem tak nejvýš, co jsem kdy byl, vše se otevírá jako na mapě a teritoria za vodou vypadají v perespektivě jako z letadla nebo třeba jako počítačové kontrolky, diody; těžko uvěřit, že v tomhle autě támhle dole někdo sedí. Takhle od pohledu by si člověk jednoduše popletl Schenzhen s Sanghaií, a to jsem o něm do minulého měsíce neslyšel. Se světly tu dělají nevídané věci – promítají třeba synchronizovanou videoinstalaci na 7 vysokých budov, to člověk praští, kam se na to hrabou maloplošné videoprojekce. Později je vidíme i z tmavých pokojů pozdních nočních hodin našeho hotelu a modré vibrantní stometrové panely nám hned připomenou Blade Runnera. Překvapil nás i extrémně rychlý výtah, uši nám zalehly tak rychle, jako potapěčům.
Skvělá Sajiao Chilly restaurant
Procházíme se nákupním centrem, kde átrium s burger kingem a grillem stojí vedle pobočky Tesla. Zde vpadneme do jednoho od pohledu příjemného podniku se shechuanskou kuchyní (ta výrazná, hodně pálivá). Hned se nám líbí: moderní tmavý interiér svícen tyrkysově a rudě, u dveří power banky na půjčení, ale hlavně vůně linoucí se už 15 metrovou vstupní chodbou. Procházíme stoly posetými hustě kouřícími mísami s průměrem až 40cm, v nich polévky, spousta papriček a zeleného, hlavy kapru, žebra, pařátky a bůh ví co ještě.
Objednáváme si všichni po rýži, saláty jako předkrm – jeden jednoduchý se soyou perfektní k rýži, druhý pak choi překvapivě velmi mile dochucený pouze místními oleji. Dáváme si jehněčí v rýžové mouce, které bylo asi nejpálivější v klasickém smyslu. Dalé přinášejí však do velké mísy sladkovodní rybu dělanou na papričkách (a těch bylo moře), vynikající křehoučká. Ta měla pálivost, jakou náš přítel po svém pobytu v Schechuanu připodobnil k mravenčení, otupění jazyka a nemohl být přesnější.
Nakonec jsme měli krevetí kung pao, nejlepší kung pao vůbec – s rýžemi přidáváme 2 další porce. Mělo určitě “stejnou” chuť (na jakou jsou lidé zvyklí), ale naprosto nepovědomým způsobem. Dáváme zde spropitné a nikdo z personálu tomu nemůže uvěřit, vůbec to neznají – opět náš přítel mě po dotazu informuje, že slovo pro spropitné muselo vzniknout až kvůli turistům. V podniku měli také moc nápaditou atrakci – přesýpací hodiny; pokud vám nedonesou celou objednávku za 23 minut, zbytek je zdarma.
Po úžasném vydatném jídle odcházím se zadělanýma kalhatama od husté rybí šťávy. Sajiao Chilli Restaurant nelze, než velmi silně doporučit, pokud budete mít cestu.
Ještě pár drinků před spaním
Spropitnému se nevyhýbali v baru, do kterého jsme pozdě po zavíračce většiny ostatních míst ( jak tomu bylo v HK) tak jako nahlédli. Velmi luxusní a drahý a mimo budget většiny “turistů” (čímž myslím určitý druh, ale takovému bych stejně Schenzhen nedoporučoval) – ukázkové bloody marry a white russian, jaké asi dlouho mít nebudu. Velmi příjemné prostředí a všichni za barem i před ním dělají s očividným zápalem.
A teď už do hajan, zítra hodně cestujeme.
Přidat komentář