Budí mě telefon “Dopravte se ke Convention and Exhibition Centru”. Cestou tramvají si všímáme, že stejná bambusová lešení ze spodních pater vidíme i na vrcholcích mrakodrapů. Oceňujeme mohutné stromy, které poskytují alespoň ňáký vzácný stín. Projíždíme znovu kolem bank a přítel znalý v Číně mě upozorňuje na přítomnost log bank přímo na bankovkách, “tyhle kluci to tu vedou”.
V Centru si dáváme snídani a narážíme na skupinky cos-players převlečených za fiktivní postavy z animovaných sérií. Odsud pak vyrážíme rovnou na okružní vyhlídkovou plavbu.
Cesta na molo je celá rozkopaná, nezbývá, než ji hloupě obcházet. Čekáme na další jízdu a přichází k nám Číňan cizinec, který si třese rukou a jestli-pak by se s náma nemohl vyfotit. Bílá rarita. Náš přítel potvrzuje, že místní obyvatel by nás měl na háku, ale Čínani z dálky na bělochy nejsou zvyklí. Je to trochu jako s opičkami v jiných státech, kterých se nemohou turisté vynadívat a stálí rezidenti jich mají až po krk.
Plavba lodí
Plavba je pěkná, ale opět za cca 100HKD. Hong Kong je drahé město, o tom žádná. Loď je prostorná, každý má stolek a je možné si zakoupit vodu, pivo, občestvení. Rozhodně se nebudete mačkat ve stovkách a pokud poprosíte, nechá vás zdejší hodný námořník loď prošmejdit.
Pak už jdeme z jistých důvodů do jednoho ze steak barů v centru, kde trávíme pár hodin na vrcholku mrakodrapu přímo nad rušnými ulicemi, a tak se nám skýtají další fantastické výhledy. Postupně je město zahalováno zlatou hodinkou, koupe se ve slunci a ulice se zaplňují, veliké obrazovky nad hlavami se rozsvěcejí. Uvědomuju si (po dlouhých rozhovorech), jak složité je proniknout do nového města; člověk se snaží chytit tempo, charakter a temperament a jiné věci doma mu samozřejmé, často neuvědomělé, ale v takových městech jako Hong Kong dokážeme stát a pozorovat, až vnímáme jen barvy a vůně, jako zmatené zvíře (bytová kočka, která si to prvně vyšlapuje po trávě). Na druhou stranu je každé místo vlastně jednoduchá rovnice, kde nám ke štěstí stačí jen málo. Po cestě na hotel tátovy biologické hodiny dávají o svém nepokoji vědět a ještě v tramvaji chrní, jak dudek. Dáváme si pauzu na hotelu a vyrážíme na večeři.
“hurry, hurry”
Je 9 hodin a všechny ulice, které byly před dvěma hodinami plné života, teď zejí prázdnotou. Všechny obchody, restaurace a ostatní jsou spiklenecky jako na jist zavřeny identickými staženými roletami, kam jen oko dohlédne. Je 9 hodin a není kde se najíst.
Nakonec po asi 6 blocích dojdeme k zvláštnímu hotelu a objednáváme nějaká jídla. Dostáváme jednoduché kousky: udonky s hovězím na černém pepři, nějakou smaženou rýži se soyou a bůh ví, co sladkého v omáčce. Vše vypadá podobně něčemu, co bychom dostali v pražských vietnamských restauracích. I takhle jednoduché jídlo bylo překvapivě příjemné, ač nezajímavé. Taky jsem si dal první věc, která mi vyložené nechutnala – přeslazený ledový čaj z polníčku, nedoporučuju. Už během jídla platíme, protože i tady chce personal zavřít a nenaplněni štrajdáme pryč, a co dál. Potkáváme ještě jeden restaurant (měli jsme ho nejdřív za čajovnu), který je ve 3. patře. Vyšlápnem schody a přicházíme nenápadnými dveřmi do velké bílé haly a závodní jídelny vyplněné kulatými stoly – “hurry, hurry” volá manažer, “hurry, hurry” odpovídáme. Nemají ale dim sum, manažer nás na něj zve na zítřek k obědu. Tak si pro jednou leháme zavčas. Třeba se delší spánek vyplatí a další dny nebudou tak rozpustilé.
Přidat komentář