Výlet k Symbolickému hřbitovu
Prší. Dnes nás čeká opravdu pohodový, odpočinkový den. Nikam se tedy nehoníme a po dlouhé snídani vyrážíme okolo Popradského plesa k Symbolickému cintorínu. Přestává pršet a jako mávnutím kouzelného proutku se nám ukazuje část nyní již zasněžených Tater. „Nádherta,“ slyším ze všech stran. „Konečně vidíme, kde jsme se tři předchozí dny pohybovali,“ pomyslím si.
Symbolický hřbitov je věnován obětem hor. Vznikl v roce 1936 z popudu akademického malíře Otakara Šláfla, který patří k nejlepším malířům Tater. Nachází se zde desítky malovaných křížů a hlavní centrální kaplička, ve které se každoročně konají dušičkové slavnosti. Hřbitov nese motto: „Mrtvým na pamiatku, živým pre výstrahu,“ což by si měli vzít k srdci hlavně neopatrní návštěvníci, kteří zdejší hory podceňují, a poté v zoufalství volají horskou službu.
Na hřbitově
Přišli jsme k prvnímu kříži a opět začalo pršet. Začala jsem překládat některé z desek umístěných na okolních skalkách… Zemřel tehdy a tehdy … při sestupu z toho a toho hřebene …během slaňování té a té hory… v lavině… Příběhů nepočítaně.
Vypravili jsme se směrem k řece, přešli dřevěný most a dostali se na modře značenou silnici, po které jsme za chvíli přešli zpět na lesní, zeleně značenou, cestu do Štrbského plesa. Déšť sílil a slábnul nezávisle na naši vůli. Před námi se mezi stromy objevily skokanské můstky, lanovku směrem na Solisko zakrývaly mraky.
Štrbské pleso – 4 km do cukrárny a zpět
Přišli jsme do Štrbského plesa a zakotvili v cukrárně. „Kafíčka, čajíčky a dortíčky. Neste to sem,“ pomyslela jsem si při poslechu jednotlivých objednávek. Rozchod byl na hodinu a půl. Bylo mi ale jasné, že všichni zůstanou raději hodinu a půl v cukrárně než aby se šli podívat po okolí.
Měla jsem pravdu. Po hodině a půl jsme se opět sešli v kavárně. Všichni tak, jak jsem je tam nechala. Následovat měl výlet okolo Štrbského plesa. „Kláro, my jsme se rozhodli, že radši půjdeme zpátky na hotel,“ oznámila mi celá skupina a já byla překvapena takovým nezájmem. „Co na plat, aspoň budeme dřív doma,“ pomyslela jsem si. Zaplatili jsme a vydali se do deštivého odpoledne. Z nabízených tradičních tatranských suvenýrů (Tatra Tea, Hořec, ovčí kožešinky nebo třeba horské bylinky) si nikdo nic nevybral.
Ahoj Tatry a aquapark v Popradu
Po posledním večeru následovalo zabalení věcí a rozloučení se s horami. Sobota ráno a na rozdíl od předchízích dní bylo na Popradském plese dnes plno. Vydali jsme se na vlak a cestou potkávali doslova davy protijdoucích turistů. „Sezóna v Tatrách snad nikdy nekončí,“ pomyslela jsem si. Na vlakové zastávce Popradské pleso a i během celé hodinové jízdy do Popradu jsme neviděli vůbec nic. Tatry se nám i poslední den úplně zahalily mlhou.
V Popradu jsme si nechali věci v úschovně zavazadel ve zdejší pizzerii, a pak už následoval zasloužený odpolední relax v aquaparku. A Tatry? I ty jsme nakonec viděli! Během našeho posledního odpoledne se udělalo úplně jasno, a tak jsme si pohled na hory vychutnali alespoň z budovy Aquaparku.
Přidat komentář