Vídeň je pro mě město kultury, ke kterému neodmyslitelně patří výstavní sály nejvýznamnějších evropských galerií, architektonické památky, slavné plesy a v neposlední řadě i opera. Ta místní nejznámější se jmenuje Wien Staatsoper a slavnostně otevřena byla již v roce 1869 představením Don Juan. V té době byl ovšem vídeňský operní dům znám jako Neues Haus („Nový dům“). I přesto, že v průběhu staletí opera mnohokrát změnila své jméno, svůj půvab, tradici a kulturu neztratila ani v průběhu 21. století, kdy se do opery chodí i „na stojáka“. Ano, čtete správně.
„To mi chceš říct, že je možné si do opery, do Vídeňské opery(!), koupit lístek na stání, a pak tam 3 hodiny stát a dívat se na představení?“ koukala jsem jako smyslů zbavená. Hlavou mi přitom probíhaly scény, ve kterých načinčané dámy v dlouhých šatech stojí v řadě jako při nějakém rockovém koncertu a dívají se na operní či baletní představení. Ať tomu chcete věřit nebo ne, je to tak. Pokud si nechcete koupit lístky na sezení, které jsou většinou šíleně drahé (od 7 e do 200 e a výše- záleží na představení) nebo velmi rychle vyprodané, je tu ještě jedna možnost, a tou jsou lístky na stání.
K levému zadnímu bočnímu vchodu Státní opery jsem přijela už hodinu a čtvrt před představením. Tou dobou zde již stála dlouhá řada lidí čekající na lístky. „To je tedy dekadence“ napadlo mě, když jsem se rozhlédla okolo sebe. V černých šatech, lodičkách a silonkách jsem v davu obyčejně oblečených lidí, kteří neměli ani tu slušnost vzít si do opery(!) černé kalhoty místo džínů, vypadala opravdu příliš nastrojeně.
Za necelou půlhodinu jsme se konečně dostali ke kase, kde se prodávaly pouze tři typy lístků. Na balkón, do galerie anebo do přízemí. Na balkón a do galerie byly lístky za 3 eura a do přízemí za 4 eura. (Chápete to? Do opery za 4 eura?!!) Koupili jsme si do přízemí, kde jsme měli orchestřiště i jeviště jako na dlani. Když jsme si pak v rychlosti odložili kabáty v šatně a šli si najít svá místa, nemohla jsem uvěřit, kde stojíme. Úzká ulička se zábradlím a malou obrazovkou určenou k překladu cizojazyčných her předčila má očekávání. Místa jsme si obsadili tak, jako ostatní. Obmotali jsme své šály okolo zábradlí a vyrazili na obhlídku budovy.
Opera začala přesně v 19:00 nástupem dirigenta a obrovským aplausem, který se v průběhu hry mnohokrát opakoval. Na dnešní večer jsme zvolili ruskou klasiku a údajně nejlepší dílo Petera Iljitsche Tschaikowskiho- Evžen Oněgin. Po úvodních tónech se konečně zvedla i druhá část opony a před námi se objevila jednoduše vypadající scéna, na jejímž pozadí padal nasvícený sníh. Jednoduchou, efektivní a velmi sugestivní scénu doplňovalo velké množství herců a i přes celkově moderní ztvárnění se ze hry nevytratil tradiční ruský bohatýrský styl.
Po prvních dvou hodinách, kdy se Tatiana zamiluje do Oněgina a Oněgin nakonec v souboji zabíjí svého kamaráda Lenského, přišla konečně pauza. Své střevíce jsme si uvědoměle sundali už na začátku představení. Teď jsme si k tomu i sedli na stupínky okolo. Po čtvrthodinové pauze následovala druhá, o hodně kratší a o hodně procítěnější část. Aplaus na konci představení byl obrovský. „Bravó,“ ozývalo se ze všech koutů, přičemž na scénu padaly velké pugéty květin. Překrásné.
I přesto, že opera byla zpívána v ruštině, měli jsme před sebou každý svou obrazovku s německým nebo anglickým překladem, a tak jsme všemu rozuměli. „Musím vyrazit znovu!“ řekla jsem si ihned po představení a rovnou začala hledat další inscenace. Ve Staatsoper momentálně dávají takové klasiky, jako Madame Butterfly od Giacoma Puccini, balet Labutí jezero nebo Rigoletto od Giuseppe Verdi. To si přeci nemohu nechat ujít!
Přidat komentář