Po osmé jsme se vydali na dámskou jízdu po evropských městech. Poprvé jsme se dostaly na stejnou početní účast jako kdysi v Dublinu, a to na 8 holek. Už podruhé za sebou jsme odlétaly z polské Vratislavy neboli Wroclawi, což je z Trutnova zhruba stejně daleko jako Praha. Vloni jsme si tohle krásné město prohlédly, takže jsme to letos vzaly přímo na letištní parkoviště. Jely jsme dvěma auty, z Trutnova jsme vyrážely v 8,30 hod. a za cca 2 hodiny zaparkovaly na parkovišti Stachovice, které jsme rezervovaly již s předstihem z Čech. Dodávka nás cca za 3 minuty přepravila k letištní hale a protože jsme si check-in udělaly už z domu, mohly jsme jít rovnou k bráně, odkud odlétalo naše letadlo, resp. předtím jsme samozřejmě stihly nezbytnou kávičku.
Letadlo společnosti Ryanair odlétalo na čas ve 13.10 hod. a za 55 minut jsme už přistávaly v Gdaňsku. Cesta byla jako vždy v nízkonákladové letecké společnosti bez občerstvení. Zavazadla jsme měly všechna s sebou, takže jsme hned vyšly před halu a našly zastávku, odkud odjížděl náš autobus č. 210 s konečnou zastávkou Orunia Gościnna. Původně jsme si chtěly koupit lístky v automatu, kde jeden lístek vyšel na 3 zloté, ale autobus přijel dřív, než jsme to stihly, takže jsme si lístky nakonec koupily přímo u řidiče za 3,60 zl. Cesta autobusem byla delší než let do Gdaňsku, protože trvala hodinu, a navíc jsme celou dobu stály a mačkaly se v davu.
Riverside Hostel Gdansk
Moc rády jsme vystoupily na zastávce Brama Wyżynna (jedna zastávka za hlavním vlakovým nádražím) a přes historickou ulici Dluga a Dlugi Targ došly asi za 10 minut do našeho hostelu Riverside Hostel Gdansk, který ležel jen pár metrů od Zelené brány, která vypadá spíš jako palác. V minulosti totiž měla sloužit jako rezidence pro návštěvy členů královských rodin, i když k tomuto účelu byla využita pouze jednou.
Hostel jsme si opět zamluvily už z Čech, takže jsme měly na další tři noci rezervovaný osmilůžkový pokoj s koupelnou. Místa v pokoji moc nebylo – taktak se tam vešly 4 palandy, ale nijak nám to nevadilo. Na chodbě byly ještě další sprchy a záchody, takže jsme se v pohodě všechny vystřídaly. V ceně byla i jednoduchá snídaně, k dispozici celý den čaj a káva, samozřejmostí bylo i bezplatné připojení na wi-fi.
Zlatá brána
Potom, co jsme se ubytovaly, jsme vyrazily na obhlídku města a hlavně na něco k snědku, neb hlad nás dostihl. Prošly jsme tedy Dlugi Targ a ulici Dluga zase zpátky ke Zlaté bráně a po několik pokusech zakotvily na zahrádce jedné příjemné pizzerie. Zlatá brána obdržela jméno podle zlacení na fasádě a byla navržena ve stylu starořímského vítězného oblouku, jímž vstoupila do města Královská cesta.
Jídlo v pizzerii na rohu ulice Garbari nám chutnalo a atmosféra byla více než příjemná. Hrály jsme v rámci zvýšení sebevědomí „hru“, kdy každá musela o sobě říct něco hezkého, jako např. „Myslím si, že mám hezké nohy.“ apod. Člověk by neřekl, jak náročné to bylo, ale nakonec jsme každá na sobě něco pěkného našly.
Ostrov Špýcharů
Po krátké zastávce na hostelu, kde jsme se trochu přioblékly, jsme vyrazily do nočního života. Naše kroky mířily na opačnou stranu od Zelené brány přes Zielony Most na ostrov Špýcharů, který byl kdysi spojený s pevninou. Vznikl v roce 1576 vyhloubením kanálu Nová Motlawa. Nás zaujalo hlavně velké ruské kolo, které bylo vidět už z daleka, a autodrom. Nemohly jsme si odpustit jednu jízdu na autíčkách a pak se ty odvážnější z nás projely i na ruském kole za 25 zl. Pak už jsme korzovaly po nábřeží řeky Motlawy, které bylo plné hospůdek a pouličních umělců. Snad na každém gdaňském rohu stál nějaký zpěvák nebo hudebník, což bylo moc fajn. Našimi favority se stali dva kluci, kteří hráli a zpívali na atrapě pirátské lodi.
Na hostel jsme se vrátily kolem desáté a byly jsme dost překvapené, že je na pokoji světlo jako ve dne – bohužel u oken byly lampy, takže jsme se tmy nedočkaly, ani když jsme zatáhly rolety. Vyhrály to ty, které si doma nezapomněly klapky na oči. Ostatní si zavzpomínaly na loňské krátké noci v Oslu.
Ačkoli jsme mohly v sobotu vstávat klidně až kolem půl osmé, vzbudila se většina z nás už o hodinu dříve. Snídani jsme si daly na hostelu, k dispozici byl toastový chléb, máslo, marmelády, tavený a tvrdý sýr, salám, čaj a káva. Pro nás to bylo dostačující a dokonce jsme si udělaly každá i svačinu na cestu.
Malbork
V plánu byl výlet do Malborku. Cesta na vlakové nádražní nám trvala asi 15 minut. Stačily jsme si akorát koupit jízdenky za 13,50 zl. a za pár minut (v 10,14 hod.) nám už jel vlak. Sednout jsme si musely po menších skupinkách, protože ve vlaku už bylo celkem dost lidí. Zhruba hodinová cesta nám utekla, i když většinu z nás dost ukolébala. Vystoupily jsme na zastávce Malbork a odtud už to bylo asi 1km k největšímu gotickému hradu v Evropě. Po cestě jsme udělaly krátkou zastávku v McDonald, kde si Lenča a Marťa koupily mangové smoothie, a pak už jsme si vystály krátkou frontu na lístek za 35 zl. Dostaly jsme sice nabídnu na výklad v češtině (za 210 zl. pro skupinu), ale nakonec jsme se rozhodly jít na vlastní pěst jen s tištěným průvodcem.
Malbork neboli Marienburg (Mariina pevnost) je uveden na seznamu světového dědictví UNESCO. Byl vybudován řádem německých rytířů a po dobu téměř 150 let byl hlavním sídlem řádu. Hrad se postupně rozrostl do plochy více než 21 hektarů, což z něho udělalo největší ve středověku postavenou pevnost. Hrad byl dobyt pouze v roce 1457 v době třináctileté války, přičemž se poté stal rezidencí polských králů při jejich návštěvách Pomořanska.
Hrad byl opravdu rozlehlý a je pravda, že ke konci jsme už jeho prohlídku dost flákaly. Moc se nám tam líbilo. Prohlídku jsme zakončily ve stánku, kde si většina z nás dala klobásu. Pak jsme ještě přešly přes most na druhou stranu řeky Nogat, abychom se pokochaly výhledem a některé z nás si i odskočily. Měly jsme v plánu odjíždět z jiné zastávky vlaku, ale nakonec jsme se vrátily na tu hlavní – opět s pauzou v McDonald. Z Malborku jsme odjížděli o půl páté a za hodinu byly zpátky v Gdaňsku. Na nádraží jsme se rozdělily – Simona, Kamča a Káťa šly k Motlawě koupit lístky na loď na druhý den. Ostatní vyrazily na nákupy, i když se pak taky rozdělily ještě na menší skupinky.
Počítaly jsme s tím, že se lístky na loď budou dát zaplatit kartou, ale dost jsme se spletly. Paní po nás chtěla vše v hotovosti, což byl problém, protože ta nám skoro došla. Díky bohu se Kamča chvíli předtím stavila ve směnárně, takže nám to nakonec dalo a lístky jsme koupit mohly.
Poté, co jsme se všechny sešly na hostelu, jsme vyrazily na jídlo. Lenka si udělala polévku už na hostelu, takže jsme se dohodly, že nás později někde dohoní. Ostatní jsme šly na nábřeží a hledaly vhodnou hospodu. Po chvilce jsme si však uvědomily, že máme u sebe všechny troje klíče, tj. Lenka se nemá jak dostat do pokoje. Došlo tedy k dalšímu dělení a Péťa, Deny a Marťa šly za Lenkou s tím, že se ještě staví ve směnárně doplnit hotovost, resp. Nakoupit něco k jídlu na další den. Simona, Káťa, Lely a Kamča si nakonec na nábřeží koupily zapékanou za 9zl. a Káťa a Lely ještě gofry, neboli velké vafle, na kterých byla smetana čerstvé ovoce (10zl.).
Zhruba po hodině jsme se zase všechny sešly, zapékanou si koupila i Lenka a Denisa a zbývalo tedy nakrmit už jen Péťu a Marťu. Po delším hledání, při kterém jsme prošly krásnou ulicí Mariacka plnou obchůdků s jantarem, jsme našly restauraci na ulici Dluga. Tvářila se docela honosně, ale obsluha reputaci hodně zkazila. Nikdo se nás nechtěl ujmout a usadit nás, takže jsme si nakonec stůl našly samy. Jídelní lístky jsme sice dostaly, ale pak hrozně dlouho nikdo nešel udělat objednávku, takže se Lely s Martinkou zvedly a šly se mrknout do pizzerie, kde jsme seděly den předem, jestli nemají volno. Samozřejmě zrovna v tom okamžiku dorazila obsluha. Protože jinde volno nebylo, zůstaly jsme tady, i když se číšníkovi asi moc nelíbilo, že si většina z nás objednávala jen pití. Hospoda vevnitř ale byla úplně prázdná, takže jsme rozhodně neměly pocit, že jim kazíme kšefty. Péťa s Marťou si daly polévku v chlebu, my ostatní pití. Kamča s Káťou si sice objednaly čaj, ale nakonec obě dostaly cider – s angličtinou to v Gdaňsku občas nebylo nic moc, lepší bylo mluvit česko – polsky. Od okamžiku, kdy jsme dostaly první várku pití a polévky, si nás už u stolu nikdo nevšímal. Poradily jsme si a začaly pít i z vlastních zásob. Nakonec jsme mezi sebou vybraly peníze a samy je odnesly číšníkovi, jinak bychom tam asi seděly do zavíračky. Z restaurace jsme se už vrátily přímo na hostel.
Přidat komentář