Schillereck, BÍLÁ TMA
V 5:30 zvoní budík. Spíme dál… Reagujeme tradičně, až na třetí opakování. V 6 hodin pomalu vstáváme. Snídáme ještě ztvrdlejší povidlové buchty, balíme a v 7 hezky na čas vyrážíme směr Uve Anderle Biwak. Hned na začátek nás čeká pěknej krpál – Hochsengs. Sluníčko pomalu vychází, a i když je trošku zataženo a lehce fouká vítr, pokračujeme dál v přechodu hřebene.
Ani Bůh neví, kde ten Hochsengs je !
Po pár minutách se ale vše mění! Padá mlha, začíná hustě sněžit, ochlazuje se (nechápu, že to ještě jde) a nastává bílá tma! Překonáváme první převýšení. Před námi je suchý strom, který mi připomíná krkonošský rozcestník. Nakonec u něj odbočujeme. Dostáváme se na relativně schůdný hřeben, na jehož konci trošku váháme kudy dál. Nevidíme cíl a před námi je více výstupových možností. Podle mapy je to nahoru (nečekaně) a pak doprava. Přecházíme sedlem na další hřeben a dáváme se „bajvočko“ doprava. Brodíme se čerstvě napadaným sněhem mezi klečemi a návějemi čnějícími nad srázem. Opět se střídáme v prošlapávání cesty. Často se stává, že hned po tom co mě střídá Ifča (a je na ní jakou zvolí cestu), se propadne někam mezi kleče. Takže se i v poměrně „vážné“ situaci občas zasmějeme (asi jak kdo…). Ale je to pochopitelné vzhledem k rozdílu hmotnosti našich batohů (Ifča nese navíc stan, lopatku, cepín…). Čím dál se dostáváme, tím míň vidíme. Hochsengs ani Bůh neví kde je.
Bloudíme – bílá tma volí k ústupu !
Nakonec vzhledem k počasí a celkové neviditelnosti velíme k ústupu. Po prošlápnutých stopách se tedy vracíme zpět po hřebínku. Hustě sněží a my na konci hřebínku ztrácíme stopu. Silný vítr ošlehává naše tváře a prudce s sebou nese sníh, který nás štípe do očí. Nandávám si lyžařské brýle. Mnohem lepší! (alespoň pro ty oči). Naštěstí, když se málem vydáváme špatným směrem (možná někam ze srázu dolů), se před námi objevuje krkonošský-kalkalpenský rozcestník. Po chvíli opět narážíme na naši stopu a ta nás dostává zpět do sedla k našemu záhrabu (teď už by se zase musel znovu vykopat). Dáváme pauzu na pití a začínáme stoupat stopou z předešlého dne, která už je ale skoro zavátá.
Pro velkou oblibu Schillereck potřetí!
Po náročném výstupu podruhé zdoláváme Schillereck. Pořizujeme opět vrcholovou fotku (tentokrát bez výhledů) a jelikož to tu hodně fičí, chceme rychle pokračovat dál. Bohužel po chvíli nevíme kudy dál. Všechno vypadá prudce a jediný kopeček, který vidíme, se nám nezdá. Vracíme se po našich stopách a po třetí zdoláváme naši oblíbenou horu (tentokrát už bez vrcholové fotky). S mapou v ruce promýšlíme směr postupu. Vyrážíme zpátky dolů po stopách až k místu, které se nám už po třetí nelíbí. Rozhodujem co dál ! Vzhledem k velice dobrému času (teprve 12h) to nakonec zkoušíme. V nejhorším případě se vrátíme a postavíme stan.
Záchrana jménem Funkstation
Přecházíme prudší travers a k naší velké radosti potkáváme naše stopy. Odtud je už cesta relativně jasná. I když jsou naše stopy místy zaváté, stačí se držet hřebínku a asi po dvou hodinkách se před námi objevuje Funkstation (meteorologická stanice). Ifča opět volí ideální cestu (z dvou možností). Trochu jí to ujíždí a ona se neřízeně kutálí až k chatě. Radši jdu tou druhou. Vzápětí si Ifča tuto komickou situaci kompenzuje spásnou myšlenkou – zkouší dveře. Aaaah!! Jsou otevřené a zevnitř na nás koukají dvě krásné ustlané postýlky s polštářema a dekama (palanda) a maličký stolek s židlemi. Plán je tedy jasný. Oklepat sníh, uvařit čaj, převléknout se do suchýho (suššího) a rychle pod deku!
V teplíčku popíjíme čaj a dlabeme sušené maso. Dáváme si malého šlofíčka, potom vaříme večeři a následuje dezert v podobě ztuhlé čokolády a sušených švestek. Lenošíme a po delším odhodlávání opět vylézáme ze zahřátých pelíšku, abychom natavily sníh na čaj na ráno. Pak se pomalu ukládáme k spánku pozorujíce malého spidermana.
cestopis následující
Cestopis předchozí
Přidat komentář