Na Mácháč do Íránu
Írán byl dlouho moje vysněná země. Taková velká neznámá. Buď jsem o Íránu slyšela, že je to země plná teroristů, nebo naopak že nikde na světě nenajdete pohostinnější lidi. Už jenom díky tomu jsem věděla naprosto jistě, že tam jednou prostě stůj co stůj pojedu a udělám si vlastní obrázek.
Sdělit to doma nebylo nic jednoduchého. I já se svojí empatií hrocha chápu, že když se vám dítě vydává do zemí jako je tahle, asi to není úplně něco, co byste chtěli oslavovat. Našla jsem ale pár vážně krásných fotek íránské přírody, jeden rozhovor s nadšeným cestovatelem, který se do Íránu opakovaně vrací, a pár článků o bezpečnosti, kde se mimo jiné psalo o tom, že tresty smrti drží míru kriminality na poměrně nízké úrovni. Nevím teda, jestli zrovna článek o trestech smrti byl ten, který mámu uklidnil nejvíc, nicméně jsem nakonec mohla odjet a ani jsem nemusela lhát, že jedu na Mácháč (jako Natka svojí babičce). Takže díky, mami. A promiň, mami.
A nebyla to jenom zvědavost, proč se mi do Íránu chtělo. Lákalo mě poznat perskou historii, která je úžasná a vidět íránskou přírodu, která je úplně jiná než ta naše. Chtěla jsem vidět Persepolis, holé kopce kolem Damavandu, Kaspické moře, vidět mozaiky, kterými je Írán proslulý, velkolepé mešity, být v zemi, ve které jako jedna ze čtyř zemí na světě žije majorita Šíitského Islámu… zkrátka jsem chtěla vidět úplně všechno. A potom, co jsem četla Dějiny Íránu, jsem chtěla ještě o to víc. Jak už to tak ale bývá, jakmile máte nějaká očekávání, je hodně náročné je naplnit. Věděla jsem to a snažila se trochu krotit, ale bohužel mi to stejně nedalo a já byla nadšená jak malej Jarda.
Čtyřčlenná výprava
Do Íránu jsme odlétali jako tříčlenná skupina: Tomáš, Naty a já. Čtvrtý do výpravy, Honza, za námi měl přiletět o den později. Vtipný bylo, že se naše skupina vůbec neznala. Byla to random skupina lidí, který se mi podařilo různě sesbírat. S Tomášem to začalo, s tím jsme se viděli asi tak po čtvrtý v životě a zjistili jsme, že oba chceme do Íránu. O pár týdnů později jsem v hospodě potkala Naty, kterou jsem neviděla tři roky a vůbec jsem netušila, kde je jí konec. A to jsme byly v prváku na FTVS docela kamarádky. Pochopila jsem ale, že to je přesně holka, kterou do party nutně potřebuju, protože jí stačilo na instagramu napsat a za týden jsme měli koupený letenky. Honza se přidal jako poslední. Naposledy si ho pamatuju z kormidla na veslování pár let zpátky, když jsem na něj a na ostatní v lodi hulákala, ať jedou rychlejc. No, a to byla naše skvadra.
26.8. večer jsme tedy já, Tomáš a Naty přiletěli do Teheránu. My s Naty už zahalený od hlavy až k patě a mírně nervózní, aby nám nekoukal ani vlas. Když jsme se v letadle začaly balit do těch černých halenek, co nám moje máma sehnala asi za dvě stovky, a šátků, schytaly jsme pár pobavených a shovívavých pohledů od holek kolem. Nechápu, jak je to možný, ale očividně jsme ani jedna nevypadaly jako Íránky. Divný. Říkám si, jestli to nebylo proto, že Natka s bílym šátkem vypadala jako jeptiška a já s klouzavym hedvábnym šátkem jako debil, co se furt ptá, jestli ho má na hlavě. Ale jak říkám, nevim viď.
Na letišti jsme si vyměnili pár Eur ve směnárně, za což jsme dostali několik milionů. V roce 2018 totiž byly na Írán uvaleny mezinárodní sankce, a tak nejen, že tu jste milionáři, co mají obrovský balíky prachů všude po kapsách, ale taky se tu nedá nikde platit mezinárodní platební kartou a je potřeba mít všechno v hotovosti. Zbytek eur jsme chtěli směnit v Teheránu druhý den.
Teherán
Hlavní město Íránu je obrovské. Je to 16 milionová megalopole, plná hluku, prachu, smogu, obchodů a aut. My tu během jednoho dne potřebovali najít plynové kartuše na vaření, SIMky, směnit prachy a ideálně taky vidět nějaký památky. Plynové kartuše jsme opravdu našli, a to v ulici s outdoorovým vybavením. Nechápali jsme, ale obchody s jedním druhem sortimentu jsou v Teheránu nahňácané v ulicích vedle sebe. Procházeli jsme tak ulicemi s rehabilitačními pomůckami, instalatérským vybavením, kolem krámků nacpaných bavlnkama všeho druhu, outdoorovým vybavením a tak dále. Jak to tady dělaj s konkurencí jsme nerozklíčovali.
V centru města jsme pak zamířili za kultůrou do jedné z částí Golestánského paláce. Cestou k palácovému komplexu jsme procházeli kolem vládních budov, kde nás kromě kamer a cedulí se zákazem fotografování doprovázely taky nasprejované nápisy:
,,To all USA military bases:
Revenge will come.“
Svojí Nalgenu s nápisem ,,Made in USA“ jsem radši zastrčila hlouběji do tašky.
Během prohlídky Golestánského paláce se nás ujala čtyřčlenná rodina na výletě: asi padesátiletej chlápek, správně otcovsky nadšenej z tohohle kulturního klenotu, a jeho šestnáctiletá dcera a její dvě dvaadvacetiletý sestřenice, který byly z tohohle vejletu patřičně znuděný. Jedna z nich studovala angličtinu. Všichni byli hrozně milí. Milí a podle jejich slov nadšený, že nás potkali.
Po Golestánském paláci jsme se jich, jakožto jediných lidí v Teheránu, na který jsme se mohli obrátit, ptali, kde si můžeme vyměnit peníze. Odpověď nás úplně nenadchla. Nikde. To víte, jsou dvě hodiny odpoledne, to už je všude zavřeno, překládal nám náš právník. Ukazujeme tedy na mapě, že víme o ulici, kde směňují peníze venku, a zanedlouho už jsme se v taxíku proplétali rušným teheránským provozem.
Pouliční směnárna
O ulici, kde mění peníze za dobrý kurz, jsme slyšeli z více zdrojů, a tudíž jsme tomuhle na první pohled nedůvěryhodnýmu způsobu docela věřili. Jakmile nás ale pan právník dovedl se svou anglicky mluvící neteří z taxíku na chodník, kde jsme si měli peníze vyměnit, trochu jsme znejistili. Na chodníku, kde se proplétaly davy lidí, vysedávaly skupinky všelijak vyhlížejících chlápků, kteří měli rozložené bankovky na stolečcích nebo v kufřících před sebou. My se zastavili u skupinky asi čtyř chlápků, z nichž dva měli tak 2 metry a vypadali, jakože když nesměňujou peníze, tak jsou buď v posilovně nebo v tetovacím salonu (obzvlášť mě zaujalo tetování Savage pod okem jednoho z nich) a nebo na někoho pouští hrůzu. Mimika jim už před lety zamrzla v nastavení ZABÍT. Tak trochu jsem měla dojem, že si právě rozměňujeme prachy u íránský mafie a myslim, že to ani není moc vzdálený od pravdy. Na klidu nám moc nepřidávala ani naše anglicky mluvící kamarádka, která nám neustále opakovala, že se bojí a pak popřela, že je Íránka, když se jí ptal chlápek se Savage pod okem.
Na Natku už prachy nezbyly
Za 280 Euro jsem dostala 80 milionů Íránských riálů. Povětšinou v 500 000 bankovkách. Urychleně jsem ten tlustej pakl strkala všude možně, do peněženky, do obalu na pas, do hygienický taštičky a pak už jsem to jenom házela volně do batohu. Na Natku už prachy nezbyly, a tak dostala 30 milionů riálů s tím, že se náš právník dušoval, jak jí zbytek riálů přiveze druhý den do 10:00 ráno do hostelu. Vim, asi si hodně z vás řekne, že to bylo hodně naivní a hodně pitomý. To naprosto souhlasim. Ale na naší obhajobu, absolutně jsme v tu chvíli nevěděli, co se děje. Přece jenom, když stojíš uprostřed rušný ulice s balíkem peněz, jako kdybys právě vykrad banku, kolem tebe někdo neustále huláká něco persky, holčina, která je rodilá Íránka a aspoň tuší co se právě děje se bojí a kolem tebe stojí týpci, co by zabili vola pěstí, trochu ti stoupá adrenalin a na zdravej úsudek tak úplně nezbývá kapacita.
Tak jako tak, po směnění peněz tahle krasojízda s adoptivní rodinou ještě pokračovala, a to do luxusní restaurace kdesi v severní části města a pak na samotný okraj Teheránu, kde nás rodinka vysadila, koupila nám lístky kamsi do zahrady a rozloučila se s námi. Co si budem, trochu nás tohle náhlý rozloučení překvapilo, když jsme se celý den nemohli odpojit a odmítali jsme i jejich pozvání domů.
Ajta krajta
Po zbytek dne jsme se snažili dostat zpátky do našeho hostelu, který byl úplně na druhý straně města. Jako highlight tohohole snažení bych rozhodně vyzdvihla onu ožehavou chvíli, kdy jsme nastoupili do busu a divili se, proč na nás všichni tak civí. Důvod byl prostý. Nepřehlédnutelný Tomáš ve svítivě oranžovym tričku s námi nastoupil do dámské části autobusu. Ajta krajta.
Druhý den ráno za námi na hostel dorazil Honza a naše expedice se tak stala kompletní. Co ovšem nedorazilo, byly Natky prachy. Proto jsme se rozhodli, že snížíme časový pres na minimum, a zatímco my s Honzou půjdeme shánět dopravu do hor, Tomáš počká ještě na hostelu, jestli se právník s dovozem prachů jen nezdržel. Odmítali jsme si totiž připustit, že jsme naletěli hned první den. Abych ale moc nenapínala, prachy nakonec po dvou hodinách přijely. Bohužel, místo slíbených 40 milionů jich dorazilo jen deset. Ráda bych vysvětlila proč, a ještě radši bych tu logicky analyzovala početní postupy našeho právnického pantáty, bohužel nám ale záhadně přestal odpovídat na zprávy.
Poslední odpočinek
150 kilometrový přesun do hor, který zahrnoval vlak, taxi a stop, byl nakonec poměrně poklidný. Ze dne sice nic moc nezbylo a museli jsme to po třech kilometrech mírného pochodu zabalit na noc u řeky, ale jak jsme měli další den zjistit, tenhle odpočinek vzhledem k událostem následujících dní rozhodně nebyl na škodu.
Abych plán pro následujících pár dní v horách stručně nastínila: původně jsme měli během prvního dne dojít pod Alam-Kooh, tam zakempit, další den vyběhnout nahoru, pak se trochu vrátit zpátky odkud jsme přišli a sejít dolů přes jiné údolí.
Alam-Kooh a Firework od Katty Perry
Jak jsme asi vypadali, když jsme natěžko za první den bez aklimatizace vybombili z 2300mnm do 4200mnm je asi nasnadě. Po zbytek pobytu v horách, což byly ještě další dva dny (původní plán jsme totiž nakonec odpískali), na mě všechny buňky v těle hystericky ječely, že musíme okamžitě sejít dolů, jinak umřem. O doplňování energie se nedá ani mluvit, páč se mi každou druhou minutu zvedal pajšl, a tak mi ani nedělalo zvlášť velký potěšení to epesní dehydrovaný jídlo, který jsem dostala od Apex for Climbing (tímto mockrát děkuju za sponzoring, zachránili jste nás!). Považovala jsem za obrovskej zázrak, že jsem Alam-Kooh nakonec doklopýtala až nahoru, protože ta cesta byla prostě a jednoduše krystalický utrpení. Jediný zpříjemnění byli usměvaví a neustále pozitivní davy horolezců, kteří se ten víkend nahoru vydali taky, a nepřestávali nám nabízet oříšky pokaždé, když jsme zastavili. Jeden z trenérů horolezeckého klubu, který tam byl se svými studenty, nám dokonce těsně před vrcholem pustil Firework od Katty Perry.
Tohle setkání s horolezeckou komunitou vůbec bylo skvělý. Pochopili jsme, že Íránci jezdí do hor odprostit se od tvrdých pravidel íránského režimu, která jim neustále svazují ruce. To nám potvrdila nejen skupinka 4 chlápků, kteří se nám ihned po pozdravu omlouvali za íránský režim, ale také usmívající se ženy v základním táboře pod horou, které tu mohly svobodně odložit šátky.
I přes koncert Katty Perry pod vrcholem a neustálé povzbuzování ostatních horolezců to s tou výškovkou, která mě po celou dobu v horách samozřejmě neopustila ani na chviličku, pro mě bylo totální utrpení. Jak to vidí ostatní nevim, ale já osobně můžu říct, že efekt ,,po bitvě je každej generál“ se u mě rozhodně nedostavil ani teď po půl roce a naprosto přesně si bolestivě pamatuju každou minutu tohohle vysokohorskýho počinu. Ale jako hory naprosto boží, o tom žádná.
I přes to, že se nám v horách líbilo, jsme se s Natkou rozhodly, že na Damavand nepůjdeme. Byla by totiž škoda zůstat jen na jednom místě, když jsme daly 13 000 za letenky do Íránu. Netáhla jsem se tak daleko, abych pak jenom chodila do kopce skoro na tom stejnym místě (Damavand je totiž od Alam-Kooh vzdušnou čarou asi 200km). To jsem mohla jet do Alp. Zkrátka a prostě, chtěly jsme poznat Írán se vším všudy. To se nám nakonec taky podařilo, ovšem tak nějak ne v tom pozitivním slova smyslu. No… o tom pozdějc.
Po našem horském dobrodružství jsme sestoupili s ostatními horolezci pod hory a zkoušeli jsme se nacpat k někomu do auta, která tam na sestupující skupiny čekala. Po vášnivých a hlasitých debatách s taxikáři jsme ale pochopili, že pro nás žádné místo není, a tak jsme se vydali do 25 km vzdálené civilizace po svých. Po pár kilometrech jsme ale jedno auto nakonec stopli a na korbě se seznámili s chlápkem, co se taky vracel z Alam-Kooh. Ten nás záhy pozval, ať u něj přespíme. Vzhledem k tomu, že jsme tradičně neměli kde spát a nevěděli jsme co teď, s povděkem jsme jeho nabídku přijali. Poté, co nás horský taxík vyložil v první civilizaci ve vesnici Kelardasht, nás náš hostitel poskládal do miniaturního osobáku a vyrazili jsme neznámo kam. Anglicky moc neuměl, ale dozvěděli jsme se, že jezdí do Teheránu pracovat (byl to, počkejte si, právník, hehe) a že vilu, kam jsme právě mířili, využívá jako prázdninové sídlo.
Prázdninové sídlo
Vila byla vskutku velkolepá a disponovala všemi náležitostmi, které by správná vila měla mít: točitá schodiště, perské koberce, klenutá okna i prostorné balkóny, kde jsme si o pár hodin později dali bohatou večeři skládající se z grilovaného kuřecího masa, zeleniny a chleba.
S Natkou jsme byly nejdřív trochu nervózní a nevěděly jsme, jestli si máme nechat šátek na hlavě nebo ne. Přece jenom jsme Vahida, našeho hostitele, nechtěli úplně urazit nebo mu dávat najevo, že pravidlama jeho země pohrdáme. Ovšem poté, co nám náš hostitel nabídl pálenku, jsme usoudily, že tohle asi nebude zarytý zastánce vládních pravidel. To se nám pak taky trochu potvrdilo v jeho ložnici, kde nám s pohostinností sobě vlastní uvolnil jeho postel. Tady jsme totiž našly zrcadlo popsané rtěnkou a balíček kondomů. No, asi radši nevědět.
Druhý den ráno jsme se rozloučili s naším hostitelem a společně s klukama jsme pokračovali v íránské krasojízdě ke Kaspickému moři a následně do města Amol, kde jsme chtěli strávit poslední společnou noc předtím, než kluci odfrčí na Damavand a my za kultůrou do nitra Íránu. Z cesty ke Kaspickému moři si pamatuju jenom nepříjemnýho taxikáře a jeho nerudný napomenutí v perštině, ať si okamžitě zase nandám šátek, který mi omylem sklouzl z hlavy (dost těžký mít ten hedvábnej šátek na palici, když sedíte u otevřenýho okna a řítíte se po dálnici 130).
Kaspické moře
Samotná návštěva Kaspickýho moře byla ještě báječnější, než jsme doufali. Teda alespoň pro nás s Natkou určitě, a to i navzdory tomu, že jsme byly smířený s funkcí podržtašek, aby se aspoň chlapci mohli vykoupat. Jak totiž asi tušíte, Írán není veřejným koupacím radovánkám tak úplně nakloněn.
Nejdřív to vážně vypadalo, že si v Kaspickym moři namočíme tak akorát nohy. Všichni společně jsme apaticky jedli meloun ve skromnym stínu jakýhosi malýho křoví na pláži, uvařený a oblepený všudypřítomným pískem, a pozorovali jsme dění kolem. Pláž vypadala v podstatě jako jakákoliv jiná veřejná pláž kdekoliv v Evropě, i s občerstvením a plavčíkem, který seděl na vyvýšené židličce a občas zapískal na koupající se chlapce opodál. Co tam ale bylo navíc, byla ohyzdná bílá plechová ohrada asi tři metry vysoká, která zasahovala až do moře a která na sobě nesla velké červené nápisy v perštině. Zprvu jsme sice netušili k čemu slouží, ale s počtem mizících a opět se objevujících žen jsme pochopili, že se jedná o ženskou část pláže. To jsme samozřejmě s Natkou absolutně nemohly neprozkoumat.
Ohrada pro ženy
Vchod do ohrady byl úzký a pečlivě zakrytý silnou plastovou plachtou. Za plachtou byl další plech a o kus dál napravo pak budka s okýnkem a nerudně se tvářící ženou v čádoru, jejíž obličej se zakabonil ještě o trochu víc, když se domákla, že jsme cizinky.
„Máte mobilní telefony? Nebo kamery?“ naťukala do google překladače.
Zavrtěly jsme hlavou, a tak trochu nám spadnul kámen ze srdce, protože původně jsme si ty telefony samozřejmě vzít chtěly. Pak nás tahle žena pečlivě osahala. Ale jakože si fakt dala záležet a nevynechala jediný místo, včetně těch, který jsem si myslela, že zrovna v Íránu zůstanou nedotčený. Její výraz naznačoval, že kdyby měla náladu a sebemenší podezření, prohlídla by i všechny otvory. Po týhle důkladný prohlídce ale naštěstí usoudila, že žádný nahrávací zařízení vážně nemáme a pustila nás dál.
Že je Írán země kontrastů a extrémů, to jsme trochu tušily. Jakmile nějakou společnost držíte takhle zkrátka, ani to snad nemůže dopadnout jinak, než že přesně ty zakázaný věci budou probíhat skrytě a s mnohem větší intenzitou. Nejinak tomu bylo i tady v týhle ohradě, kde se ženy konečně nemusely skrývat, ale mohly odložit všechny vrstvy, který na sobě musely dennodenně nosit. A teda všechna čest, byl to vážně odvaz. Až takovej, že i my s Natkou, holky z Evropy poměrně zvyklý na nahotu (sakra vždyť Natka je fyzioterapeut a já studuju FTVS!), jsme z toho byly docela vykulený. Počet oblečených podprsenek jsme mohly spočítat na prstech jedný ruky a počtu miniaturních kalhotek nezakrývajících zhola nic bychom se asi ani nedobraly.
Jakmile jsme sebraly z písku bradu, nenápadně jsme se vydaly skrz ručníky blíž k vodě, kde jsme se naplácly na plechovou stěnu ohrady, rozpačitě jsme přešlapovaly a pomalu rozepínaly knoflíčky našich šatů. Plavky jsme s sebou samozřejmě neměly, ale ačkoliv nahotu v ohradě nikdo neřešil, stejně jsme se rozhodly, že si necháme spodní prádlo. Jakmile jsme byly svlečené, rychle jsme zamířily do toho ohrazeného kousku moře, kde se radostně a s výskotem plácalo několik desítek žen.
Kvalita koupání byla šílená. Voda byla neuvěřitelně teplá, protože, ačkoliv jedna stěna směrem k moři úplně chyběla, se v ohradě skoro nemohla měnit, zakalená pískem a sem tam v ní proplul obal od tyčinky nebo kousek papíru. Říkejme tomu radši kousek papíru, vůbec nechci vědět, co tam fakt plavalo. A taky co tam plavalo a nebylo vidět. Vůbec nemám žádný iluze, že by se do týhle slaný louže nevypouštěly nejrůznější s…. Co se týče hloubky, to taky nebylo žádný terno. Vzhledem k písčitýmu dnu dosahovala maximální hloubka úrovně asi tak po kolena, takže jsme s Naty po pár krocích zalehly a dál pokračovaly po kolenou.
Chvíli jsme se tam tak máčely, snažily se nemyslet na to v čem plavem a nezastavitelně jsme se hihňaly, protože se nám Írán zas vytasil s nějakou totální šíleností, kterou jsme vůbec nebyly s to pobrat. Záhy si nás všimla skupinka žen nejrůznějších věkových kategorií, které se k nám začaly ostýchavě přibližovat, a nakonec se jich kolem nás srotilo a nadšeně brebentilo asi 10. Žádná z nich neuměla anglicky, a tak nám překládala asi 14 letá holčina s hodně základní slovní zásobou. Všeobecné nadšení se stupňovalo a o pár minut později nás hromadně s hihňáním prosily, ať si stoupneme a chtěly si nás prohlídnout. Prej máme hezký těla. Nebudu lhát, v tu chvíli jsme se chtěly do toho písku pod námi zahrabat nejlíp po bradu, byť to samozřejmě bylo milý, o tom žádná. Možná už míň milý bylo, že když jsem se už nenápadně chtěla zdekovat pryč, jedna z žen mě naprosto bez skrupulí plácla po zadku.
Hotel v Amolu
Po týhle nezapomenutelný koupačce jsme se vrátily za klukama a společně jsme pokračovali do Amolu. Cesta s taxikářem byla zpestřená o světovou hudební scénu, kdy jsme si všichni zpívali jeho oblíbenou Adele.
V Amolu jsme pak horko těžko hledali hotel, ve kterým bychom přespali. Najít ho nebylo vůbec snadný. Byl tam totiž na celý město jenom jeden. Jeden, ale pořádnej. S pozlaceným zábradlím, velkolepou halou a červeným kobercem totiž vypadal, jako že v něm přespává sám ajátolláh Chámeneí.
Na recepci nikdo anglicky nemluvil. Zachránil nás až chlápek ve žlutých úklidových rukavicích, který vypadal, jakože právě dokončil pravidelnou údržbu toalet. Zkontroloval pasy, snažil se nám objasnit cenu (což mimochodem je vždycky kámen úrazu, když jsou to částky v milionech a ještě ke všemu se udává částka ve fiktivních tomanech místo v riálech) a pak nás poslal nahoru do krásnýho klimatizovanýho pokoje v prvním patře.
Íránská pouť
Sprcha! Normální záchod! Čistý povlečení a postele! Nádhera. Tohle je vážně vždycky za odměnu. Jakmile jsme se trochu zchladili u klimatizace, vyrazili jsme si do města obstarat něco k jídlu a omrknout pouť, která se od hotelu nacházela přímo přes ulici. Íránská pouť? No pocem.
Po pár limonádách a falafelu v housce jsme zábavní park vyrazili důkladně omrknout, a nakonec z toho byl báječnej zážitek. Pouť měla snad lepší kolotoče a atrakce než naše Matějská a disponovala taky neuvěřitelně moderním koutkem s virtuální realitou, který byl napěchovaný nejrůznějšími simulátory. Jako bonus celýho tohohle zážitku spatřuju i to, že do Amolu před námi pravděpodobně nikdy nevkročil žádnej cizinec, podle toho, jak se na nás všichni dívali.
Taxík
Druhý den ráno jsme horko těžko hledali něco, co by nás s Natkou dopravilo zpátky do Teheránu a kluky zase pod Damavand, který byl v podstatě po cestě. Nakonec jsme k naší nevoli našli jenom sdílený taxíky. Z taxíků jsme samozřejmě nikdo nebyl nadšenej. Jednak jsou taxikáři všude na světě stejný potvory a pro cizince je skoro jistý, že ho natáhnou, a jednak jsme tenhle styl dopravy všichni klasifikovali jako naprosto nudnej a postrádající jakýkoliv cestovatelský vzrůšo.
Po hodině marnýho hledání autobusů jsme se s tím ale nakonec smířili a nacpali se k nerudně vyhlížejícímu taxikáři do auta. S tím jsme se dohodli, že nás s Naty hodí až do Teheránu a kluky vyloží u dálnice, odkud budou pokračovat k nejvyšší hoře Íránu.
Po asi třech kilometrech jsme se zasekli na hodinu a půl v obrovský dopravní zácpě, což nám s ubývajícím dnem a ubíjejícim vedrem do karet úplně nenahrávalo. A to jsme byli ještě ty šťastnější, jejichž kraksna měla aspoň klimatizaci. Jediná výhoda tohohle zpoždění byla, že jsme alespoň s Naty měly čas pátrat po čemkoliv, co by nás odvezlo do Shirazu (města skoro 1000 km vzdálenýho od Teheránu). Jak je vám asi jasný, ničeho jsme se nedopátrali. Tušili jsme sice, že by měl jet nějakej vlak a případně i nějakej bus, ale absolutně jsme nebyly schopný rozklíčovat, v kolik, jak často a jestli vůbec. Jediná jakž takž věrohodná informace, kterou jsme vyčetly byla, že jeden z nočních vlaků odjíždí cca v 17:00, což byl s nekonečnou kolonou poměrně stresující údaj.
Dámská jízda
Po třech hodinách stání v koloně a následný zběsilý jízdy jsme se u dálnice rozloučili s mužskou částí naší české výpravy, a pak… no a pak začala pořádná dámská jízda po Íránský kultůře.
Přidat komentář